Pavel Vondra redaktor BBC

Za kolébku demokracie se považuje starověké Řecko

Za posledních padesát let vzrostl počet demokracií ve světě více než pětinásobně.

Triumf konceptu demokratické vlády je nepochybně jednou z nejfantastičtějších politických transformací uplynulého století.

Není divu, že Adnan Pačáčí, který se letos vrátil do Iráku z dlouholetého exilu, v posílení demokracie spatřuje jeden z nejdůležitějších úkolů, před nimiž jeho země stojí:

"Je to velmi důležitá priorita, protože Iráku byla demokracie upírána velmi dlouho a lidé po ni opravdu touží.

"Celá léta byli nuceni žít v brutální diktatuře, která soustavně porušovala jejich lidská práva. Teď chtějí mít konečně jiný život. A jediný způsob, který to zajistí, je skutečný demokratický systém," uvádí Pačáčí.

Není nijak překvapivé, že národ, který se právě zbavil jedné z nejotřesnějších diktatur v dějinách, spatřuje v demokracii nejlepší záruku svých lidských práv.

Kritika demokracie

Koneckonců - demokracie je dnes na bohatém Západě univerzálním systémem, který Spojené státy ustavičně propagují i ve všech koutech rozvojového světa.
Kdo by se ji tedy odvážil kritizovat?

Mezi hrstkou lidí, kteří tak činí, je Gordon Graham, profesor filozofie na univerzitě ve skotském Aberdeenu a autor knihy The Case Against the Democratic State - či Argument proti demokratickému státu. Ta zpochybňuje některé z předností, jež jsou demokracii běžně připisovány:

Když se pokusíte zavést demokracii mimo západní svět, často se z ní stane surový boj o moc Fareed Zakaria, šéfredaktor mezinárodní verze Newseeku

"Spousta lidí včetně spousty politiků používá termín "demokracie" jako jakousi trumfovou kartu, která znamená veškeré dobro. A v takovém klimatu říkat, že o demokracii je možné pochybovat se v postatě rovná zpochybňování dobra samotného.

"Navíc - který z politiků a který z lidí, kdo usilují o podporu voličů - by si dovolil říci - 'Víte, voliči mohou být někdy ignoranti, kteří nevědí, co činí, protože se nenamáhají věnovat pozornost věcem veřejným'. K voličům prostě nemůžete být hrubý," uvádí ve své knize Gordon Graham.

Snaha politiků udržet si mocenské posty ale nemůže být tím jediným důvodem, proč je demokracie tak zřídka podrobována kritice.

Většina lidí je totiž přesvědčena, že demokracie je ztělesněním liberálních politických hodnot, lidská práva nevyjímaje.

Larry Diamond z Hooverova Institutu na Stanfordově univerzitě v Kalifornii studoval demokracii na celém světě. Jakou spojitost mezi demokracií a liberalismem vidí on?

"Myslím, že je velmi těžké dlouhodobě zajistit a rozšířit liberalismus při absenci demokracie, protože vládci sice mohou poskytovat liberální svobody a práva, ale bez disciplíny demokracie je mohou snadno zneužívat či později rušit.

"A myslím, že kdybyste se podívali na dostupná empirická data, a porovnali země, kterým se daří chránit občanské svobody, se zeměmi, které mají politické systémy se svobodnými volbami, zjistíte, že na světě nejsou žádné země, které si počínají znamenitě v ochraně občanských svobod, a přitom nejsou volebními demokraciemi," říká Larry Diamond.

Demokracie 'coby diktatura' ?

Je tedy disciplína demokracie nejlepší záštitou lidských práv? Naši liberální předkové to tak vždycky neviděli.

Většina západních demokracií si však na poli ochrany práv menšin počíná vcelku zdatně, přinejmenším ve srovnání s minulostí.

Existují okolnosti, pro něž naprosto 'čistý' demokratický systém není vhodný Paddy Ashdown, vedoucí mezinárodní správy v Bosně a Hercegovině

A právě v rozvinuté demokracii mohou menšiny získat hlas, kterým by pod jinou formou vlády jen stěží disponovaly.

Znamená to ale, že námitka vůči demokracii coby diktatuře většiny je jen nafouknutá bublina?

Fareed Zakaria, šéfredaktor mezinárodní verze amerického týdeníku Newseek a autor letos publikované knihy Budoucnost svobody: neliberální demokracie doma a v zahraničí, tvrdí, že ne:

"Když se pokusíte zavést demokracii mimo západní svět, často se z ní stane surový boj o moc. A v něm dochází k tomu, o čem teoretici demokracie Platónem počínaje hovoří jako o obyčejné tyranii většiny: někdo zvítězí a rozhodne se, že teď přišla jeho šance zbavit se menšin, opozice a dalších nepohodlných skupin, a to často i fyzicky.

"A k tomuto procesu dochází znepokojivě často, což je také důvod, proč je to podle mě třeba zkoumat. Jde o tendenci voleb produkovat zvolené autokraty a hrdlořezy a následně tyranii většiny," říká šéfredaktor Zakaria.

Začarovaný kruh

Otázkou tedy zůstává, proč má tedy tolik lidí sklon považovat demokracii a liberalismus za synonyma. Fareed Zakaria vysvětluje:

"V uplynulých letech v západním světě opravdu demokracie a liberalismus kráčely ruku v ruce a je myslím součástí západního světonázoru domnívat se, že všechny dobré věci nutně patří k sobě.

"Když se totiž podíváte na západní svět, demokracie vytváří svobodu, svoboda obratem posiluje demokracii a je to velmi šťastný a chvályhodný kruh.

"Potíž je přirozeně v tom, že k tomuto cyklu se dospělo po stoletích a stoletích práce a budování institucí a tradic, a když zavedete demokracii mimo západní svět, tento 'ctnostný kruh' tím nezískáte. Naopak občas získáte nepěkný začarovaný kruh."

Jsou termíny liberalismus a demokracie synonyma?

To může znít poněkud překvapivě vzhledem k úsilí, hraničícímu někdy až s misionářskou vervou, s nímž se Spojené státy snaží šířit demokracii ve světě.

Rozvojové země, které žádají o humanitární pomoc a odpuštění dluhů, jsou Amerikou vyzývány, aby výměnou za to uspořádaly svobodné volby.

A demokracie se pro Američany a jejich spojence stává prioritou pokaždé, když se v některé části světa pustí do budování státu jako například v Bosně a Hercegovině, kterou už sedm let spravuje mnohonárodní koalice.

Zkušenost z Bosny a Hercegoviny

Někdejší vůdce britských liberálních demokratů Paddy Ashdown stojí v čele této mezinárodní správy. Jak se podle něj daří demokracii v Bosně a Hercegovině?

"Když jsme sem před sedmi lety přišli, rozhodli jsme se, že první věcí by mělo být uspořádání voleb - myslím, že to bylo hlavně proto, že jsme odsud chtěli co nejrychleji pryč.

"Ale volby bez vlády zákona znamenaly, že celý proces byl rychle napaden zločinem a zkorumpován. Prioritou jsme učinili ustavení demokracie, nikoliv zákonnosti a zdejší společnost teď tone v korupci.

To jsou problémy, jimž se nevěnujeme, ale bylo by mnohem jednodušší, kdybychom bývali v Bosně a Hercegovině, v Kosovu, ale i v Afghánistánu a kdoví - možná i v Iráku, učinili z ustavení zákonnosti prioritu číslo jedna a demokracie by přišla na řadu hned potom," říká Paddy Ashdown.

Bosna ztratila během své krvavé občanské války proporčně více obyvatel než evropské země za druhé světové války.

Vzhledem k nejednoduchému úkolu svěřovat ochrany práv vůli většiny má Paddy Ashdown naprosto mimořádné pravomoci a už jich nejednou využil k tomu, aby z úřadu odstranil nevhodně se chovající, byť demokraticky zvolené politiky včetně ministra financí a prezidenta.

Právě pohled na liberálního demokrata, který léta usiloval o posílení demokracie v Británii, aby ji teď podrýval na Balkáně, je to, co vadí Davidu Chandlerovi, přednášejícímu mezinárodní vztahy na Westminsterské univerzitě:

Žádná taková věc, jako že někteří lidé mají k demokracii kulturní dispozice a někteří ne, není Adnan Pačáčí, člen irácké vládní rady

"Často se stává, že se vládci různých zemí, kteří mají podporu veřejnosti, stanou terčem kritiky a obvinění z nelegitimnosti ze strany ostatních mocností. A to spíše kvůli nesouhlasu s jejich politikou, než proto, že by snad nebyli reprezentativními zástupci lidu.

"To, myslím, dokládá poměrně elitistickou deziluzi.

"Jakmile jednou začnete argumentovat, že vláda by neměla být zodpovědná jen své vlastní veřejnosti, ale také mezinárodním institucím nebo představám amerického prezidenta či britského premiéra o tom, co je správné, myslím, že zásadní antidemokratičnost takové perspektivy vyjde jasně najevo,"

říká David Chandler.

Výjimečné situace

Lord Ashdown, jehož způsoby byly v britském tisku nedávno přirovnány k chování bílých rádžů v době kolonizace jihovýchodní Asie, si však neústupně trvá na svém:

"Existují okolnosti, pro něž naprosto 'čistý' demokratický systém není vhodný. A pokud to někomu v Británii připadá pobuřující, rád bych připomněl, že i my jsme to nespočetněkrát akceptovali.

"Za války byly naše demokratické instituce upraveny tak, aby braly v potaz výjimečnou situaci v zemi, v Severním Irsku jsme opakovaně pozastavili demokracii, aby mohly vzniknout podmínky pro mír a zákonnost, které jsou nezbytné k přežití dokonalé demokracie.

"Dokonce i v mé vlastní straně jsme vyvážili demokracii ve prospěch žen, abychom dosáhli žádoucích výsledků. Je to tedy naprosto běžná demokratická praxe, kterou demokracie akceptují a aplikují a kterou přijímají i lidé, kterým na demokracii bytostně záleží, včetně liberálů jako jsem já," komentuje Ashdown.

Válka nutí demokracii reagovat na výjimečný stav

To samozřejmě implikuje, že lidem v Bosně poslouží lépe panovačný Paddy Ashdown, oddaný myšlence prosazení institucí jako je liberální ekonomika či vláda zákona, než jejich vlastní zvolení zástupci.

Kde však tento argument končí?

Diktatura versus liberalismus

Vyjdeme-li z něj, můžeme například dospět k závěru, že lidé v zemi jako je Pákistán by byli šťastnější pod dobře smýšlející účinnou vojenskou diktaturou než ve zkorumpované neliberální demokracii. Takový argument ale budí v Larrym Diamondovi z Hooverova institutu hrůzu:

"Tento argument naznačuje, že dobře smýšlející a liberální rozvojové diktatury přinesou pokrok a dobrou vládu rychleji než demokratická forma vlády.

"Pokud se ale podíváte například na východní Asii, tak vyjma omezené skupinky zemí jako je Tchaj-wan, Jižní Korea či Singapur, které navíc podle mě měly velmi specifické podmínky, které se nedají snadno přenést do zbytku světa, si ostatní diktatury vedly při zajišťování rozvoje dost špatně.

Myslím, že jistější cestou je dosáhnout rozvoje skrze demokracii. Místo snahy o zlepšení vlády zákona v diktatuře zlepšujte transparentnost a vládu zákona v demokracii," komentuje Larry Diamond.

Přesto je dnes ale například v Africe mnoho zemí, které jsou technicky nebo navenek demokraciemi, neboť mají volby, ale stejně jsou to z pohledu člověka uvyklého na respektování lidských práv naprosto strašná místa.

Podle Diamonda však většina afrických zemí není demokraciemi.

"I když možná mají volby za účasti mnoha stran - například v Zimbabwe, Kamerunu, Togu či Gabonu - nejsou to volby svobodné a spravedlivé a opozice nemá mnoho šancí dostat se k moci, aniž by heroicky překonala volební podvody a zastrašování," dodává vědec.

Najít někoho, kdo by byl ochoten bránit ochotný politiku zvolených afrických autokratů, není snadné.

Kulturní dispozice ?

Na africké verzi demokracie je dobře vidět, jak snadno může být tato forma vlády zvrácena. Znamená to také, že účinná demokracie není hned tak pro někoho? Že jsou země, jejichž kultura, náboženství či historie z této vize činí nedostupný sen?

Irák by mohl posloužit jako vhodný test. Hovoří člen tamní vládní rady Adnan Pačáčí:

"Žádná taková věc, jako že někteří lidé mají k demokracii kulturní dispozice a někteří ne, není. Zdá se, že lidé zapomínají na to, že zemím jako je Francie či Británie dlouhá staletí vládli absolutní monarchové.

Důvod, proč bychom měli posílit volební zastupování je ten, že je tak možné monitorovat a ovlivňovat každodenní prosazování konkrétní politiky Hilary Wainwrightová, šéfredaktorka britského měsíčníku Red Pepper

A relativně nedávno se všechny ty země, které patřily do Sovětského svazu či do jeho sféry vlivu, země, které strávily čtyřicet, padesát či dokonce osmdesát let v diktatuře, dokázaly bez větších obtíží transformovat na demokracie.

"Já myslím, že když se podaří naši ekonomiku správně nasměrovat a zákon a pořádek budou obnoveny, můžeme mít životaschopnou demokracii."

Nesnadný proces

Dokonce i entusiasmem kypící Adnan Pačáčí označuje ekonomickou stabilitu a návrat zákonnosti za nezbytné podmínky pro úspěch demokracie. Znamená to ale, že pokud se liberalismus hned zpočátku hodně zalévá, zakoření demokracie i v ne příliš úrodné půdě, byť třeba pomaleji, než by si Američané v případě Iráku přáli?

Publicista a politolog Fareed Zakaria říká, že otázka času se nesmí podceňovat:

"Pokud se snažíte přivést demokracii do rozvojového světa, bude to dlouhý a pomalý proces, který bude vyžadovat maximální účast a modernizaci.

Američané by rádi věřili tomu, že k rozšíření demokracie do rozvojového světa se stačí zbavit zlosynů, uspořádat volby, které budou dobře vypadat před kamerou, pak si zakřičet hurá a jet domů.

Mnohem důležitější je podle mě zaměřit se na budování institucí garantujících svobodu - soudů, administrativy, zákonnosti, centrálních bank, burzovních systémů a vytvářet skutečné politické kultury.

Teprve po několika letech začnete s pořádáním opravdových voleb. Ty by v tomto ohledu měly být považovány spíše za závěrečnou fázi procesu než za tu první," komentuje publicista Zakaria.

Existují ale takové země, kde volební místnosti nebudou moci být otevřeny nikdy? Nikde tato otázka nezaznívá s větší naléhavostí než v islámském světě, kde jen pětina zemí má demokraticky zvolenou vládu.

Různé úhly pohledu

Ve zbytku světa je přitom tento poměr třípětinový. Znamená to tedy, že na konceptu demokratického státu je cosi fundamentálně neislámského? Podle Rosemary Hollisové, která vede katedru blízkovýchodních studií na britském Královském institutu mezinárodních vztahů, je to otázka úhlu pohledu:

"Záleží na tom, s kým mluvíte. Muslimové vám řeknou, že nemají problém vymyslet formuli, která zkombinuje demokracii a islám, zejména když všechny soupeřící strany vycházejí z víry, respektují islámské právo šaría a za základ islámského pojetí státu považují víru jednotlivce.

"Problémy začínají, když spolu soupeří sekulární a islámské strany a vzájemně si nemohou důvěřovat v otázce zachování stejných principů," uvádí Rosemary Hollisová.

Zdá se tedy, že problém vzniká tehdy, když dvě části země zaujímají natolik diametrálně odlišné postoje ke správě věcí veřejných, že je prakticky nemožné účinně je sloučit v jednotném demokratickém systému.

Voliči v EU by se měli více účastnit veřejných záležitostí

"Můžeme myslím tvrdit, že kdyby někde v Evropě ve volbách kandidovala fašistická strana, zavládly by obavy z jejího možného vítězství prostřednictvím svobodného a spravedlivého hlasování, neboť by byla považována za popření systému, který jí předcházel.

"A já myslím, že sekulární a islamistické skupiny na Blízkém východě se jedna druhé obávají ze stejných důvodů," dodává Hollisová.

Na příkladě Turecka je ale vidět, že někdy tyto obavy nejsou zcela na místě.

Úspěšné Turecko

Mírně islamistická vláda v Ankaře zatím vcelku úspěšně, byť s určitými problémy, koexistuje se sekulárními pilíři země - armádou i ústavou.

Na Blízkém východě by se takovým testovacím případem mohl stát Irák, pokud zde budou - jak je slibováno - příští rok uspořádány volby, a z nich pak jako vítěz vzejde militantní islamistická strana, která se staví proti myšlenkám liberální demokracie.

V bohatých zemích se sice nové vlády obyčejně nechovají po vítězství ve volbách tak drasticky, i ony ale často voliče zklamou, jak říká šéfredaktorka britského levicového měsíčníku Red Pepper, Hilary Wainwrightová:

"V naší zemi se tolikrát stalo, že vláda byla zvolena na základě předvolebního manifestu, kterému lidé uvěřili. Když se ale dostanou k moci, vstupují do hry všemožné další zájmy - ať už obchodní nebo byrokratické - a ty se postaví mezi přání lidí a činy vlády."

Spousta lidí věří v budoucnost elektronické demokracie, kde voliči budou moci odevzdávat své hlasy z domova prostřednictvím internetu Pavel Vondra, redaktor BBC

Hillary Wainwrightová ale přesto neztratila víru v demokracii, ba naopak. Ve své nejnovější knize Reclaim the State - či Získejte stát nazpět - vznáší nárok na více demokracie, nikoli méně.

Volební účast

Obzvlášť velký dojem na ni učinily socialistické experimenty v některých částech Itálie a Brazílie, kde se místní obyvatelé plně zapojili do rozhodovacího procesu. Chtějí ale lidé opravdu více demokracie? Pokud ano, rozhodně se tak podle profesora Gordona Grahama z aberdeenské univerzity nechovají:

"Je faktem, že v evropských zemích - a v Americe rozhodně také - klesá účast ve volbách a počet lidí, kteří přijdou hlasovat může být někdy opravdu nízký, zejména ve volbách do místních zastupitelstev.

"A aby proti tomu něco podnikli, říkají propagandisté demokracie lidem, aby šli volit, protože jejich hlas se počítá, i když to tak není. A to nemíním jen jako cynickou poznámku - pouze komentuji skutečnost, že kdybyste vy nebo já v minulých volbách nehlasovali, výsledek by se nijak nelišil.

"A to platí o každém jednotlivém voliči, který hlasoval. Každý může snadno vidět, že jediný hlas nic nezmění, lidé nemají svrchovanost ani moc. Idea suverenity lidu je iluze," uvádí profesor Graham.

Řešením, které navrhuje Hilary Wainwrightová, je redefinovat demokracii tak, aby znovu ožila. Na veřejných setkáních k tématům, která se lidí bezprostředně týkají - jako například místní plánování či škrty v obecních rozpočtech - mají být podle ní zvoleni zástupci, kteří za ostatní zformulují konkrétní politiku.

"Důvod, proč bychom měli posílit volební zastupování - ne se jej zbavovat, ale posílit jej větší participační demokracií, je ten, že je tak možné monitorovat a ovlivňovat každodenní prosazování konkrétní politiky. A lidé o to stojí, když mají příležitost, protože v opačném případě je čeká spousta starostí a deziluze z toho, že věci nefungují," míní Hilary Wainwrightová.

Renesance demokracie ?

Otázkou však zůstává, zda lidé opravdu stojí o to, trávit na veřejných setkáních a v aktivistických kampaních mnohem více času a obětovat tomu mnohem více hodin svého života jen proto, aby přiměli vládu lépe fungovat...

Po třiceti letech experimentů s referendy všeho druhu je ale dnes kalifornský státní rozpočet z větší míry zcela mimo kontrolu politiků Fareed Zakaria

Hilary Wainwrightová si je však jistá, že větší participace znamená pro veřejnost méně starostí souvisejících s nevýkonností veřejných nebo soukromých institucí, které neberou ohledy na vědomosti a praktické postřehy lidí.

"Lidé jsou přitom pochopitelně inteligentní. Společnost by nefungovala - služby, továrny, nic z toho by bez této praktické inteligence nefungovalo tak hladce jako to funguje," dodává Wainwrightová.

Lidé se jistě dokážou nadchnout pro konkrétní věc či kampaň. Většina chce však jen demonstrovat, vyhrát svou bitvu a pak jít domů a přenechat složité záležitosti řízení moderního státu jiným.

Možná není náhoda, že jeden z experimentů, o němž Hilary Wainwrightová mluví s nejviditelnějším nadšením, se odehrává v Brazílii, kde úroveň korupce přiměla lidi přímo se zapojit do politického života.

Možná kdyby se lidé více účastnili rozhodovacího procesu, jak Hilary Wainwrightová radí, stali by se politicky vzdělanějšími a angažovanějšími.

A k nekonečnému veřejnému schůzování mohou dnes díky moderním informačních technologiím vzniknout účinné alternativy.

Elektronická demokracie

Spousta lidí věří v budoucnost elektronické demokracie, kde voliči budou moci odevzdávat své hlasy z domova prostřednictvím internetu.

Fareed Zakaria se ale domnívá, že příliš velká participace může být stejně škodlivá jako příliš malá:

"Když hovoříme o demokracii, máme tím zpravidla na mysli zastupitelskou demokracii, kde na vybrané lidi delegujete pravomoci, aby činili komplikovaná rozhodnutí. A samozřejmě můžete ty z nich, kteří se neosvědčí, odvolat.

"Směřování k přímé demokracii je v zásadě převrácením staletí politického myšlení a ustavičných experimentů s demokracií.

"Je to přesvědčení, že ve stále komplikovanějším světě, kde můžeme psát své vůle, dělat si vlastní účetnictví a vyplňovat daňová prohlášení, bychom nějak zvládli i vytvářet zákony k velmi složitých otázkám.

"Výsledky v Americe ale zatím byly strašné. Různá referenda a iniciativy vesměs jen ochromily vládu, když formulovaly zcela neudržitelné a protichůdné požadavky. Když lidé hovoří o ctnostech přímé demokracie, vždycky jim řeknu, ať se podívají na Kalifornii.

"Ta kdysi bývala jedním z nejlépe řízených států v Americe, měla zdaleka nejlepší školství, nejlepší dálnice, systémy národních parků a překrásnou kvalitu života.

"Po třiceti letech experimentů s referendy všeho druhu je ale dnes kalifornský státní rozpočet z větší míry zcela mimo kontrolu politiků; rozhodují o něm referenda a iniciativy.

Směřování k demokracii spočívá ve změně starého myšlení

"Takže dnes má Kalifornie největší rozpočtový schodek v historii a její guvernér stojí na pokraji odvolání prostřednictvím dalšího referenda. Celý politický proces je pokažený. Dívám se tedy na Kalifornii a říkám si - tak takhle nějak vypadá budoucnost, která nefunguje," uvádí publicista Fareed Zakaria.

Americká ústava

Hilary Wainwrightová s tímto názorem nesouhlasí. Za politickou krizí v Kalifornii je podle ní třeba hledat něco jiného než nekontrolovanou moc všelidového hlasování:

"Nemyslím, že by se referenda rovnala participační demokracii. Ta vyžaduje rozmýšlení a debatu. Referenda k tomu mohou být stimulem. Myslím, že referendum o Evropské unii, které jsme tu měli, vedlo k velmi hluboké debatě a diskusi.

"Problém, který má Kalifornie, podle mě nespočívá v přílišné demokracii, ale v tom, že demokracie není zcela naplněna, neboť tam je situace, kdy určití lidé s využitím neuvěřitelného bohatství de facto ovládají tamní politický proces," odporuje Zakariově názoru Hilary Wainwrightová.

Pokud bude kalifornský guvernér Gray Davis opravdu odvolán, jedním z instrumentů, které za to může vinit, je internet, který umožnil jeho různým odpůrcům spojit síly.

V tomto ohledu se ukázal být mocnějším nástrojem než peníze nebo Hollywood reprezentovaný Davisovým protikandidátem, hercem akčních filmů Arnoldem Schwarzeneggerem.

Profesor Gordon Graham z aberdeenské univerzity ovšem tvrdí, že demokracii ve Spojených státech předchází od jejích počátků velký mýtus:

"Amerika a Američané se označují za velké demokraty, ale americká ústava byla ve skutečnosti stvořena tak, aby demokracii zabránila.

"Dovolte mi použít jeden poměrně přesvědčivý příklad: jak v případě Ronalda Reagana, tak u Billa Clintona se zdálo být jasné či alespoň vysoce pravděpodobné, že kdyby jim ústava umožňovala kandidovat do třetího funkčního období, ve volbách by uspěli.

"Žádný z kandidátů, který přišel po nich, takovou popularitu u voličů neměl. Ústava tomu ale zabránila a tím pádem v určitém smyslu zmařila vůli lidu, učinila tak ale - a podle mě naprosto správně - aby zamezila možnosti zneužití moci.

Takže tam, kde dochází ke konfliktu mezi demokracií a ústavními státy, často zjistíte, že konstitucionalismus, jak tomu říkám, musí působit proti demokracii," míní Zakaria.

To, co demokracie narozdíl od ostatních forem vlády bezesporu nabízí, je mechanismus umožňující voličům každých několik let zvážit, zda nenastal čas vyměnit politické vedení. Umění v pravý čas odstoupit je jedním z nejtěžších umění vůbec. Platí to pro vůdce všeho druhu, zvolené i nezvolené.

Předání moci

Co na to říká jeden z těch nezvolených - lord Ashdown?

"Vždycky mi připadá, že je z mého pohledu mnohem legitimnější využívat svých pravomocí k vytváření institucí, jež v moderní západní demokracii poskytují kontrolní mechanismy, než zasahovat do rozhodnutí, která tyto instituce činí.

"Proč? Protože mým posláním je zbavit se tohoto místa co nejrychleji to půjde.
Až vytvoříme ty instituce, které dokáží zabránit zneužívání moci - nezávislé soudnictví, nezávislou centrální banku, nezávislé vysílání a čisté politické prostředí - má práce tu skončí, já odejdu.

Volený zástupce není tomu, kdo jej zvolil, povinován jen svými službami, ale i svým úsudkem Edmund Burke, britský politický myslitel v 18. století

Vládu v této zemi pak předáme lidem, kterým přísluší, tedy nikoli zahraničním představitelům jako jsem já, ale bosenským občanům," reaguje lord Ashdown.

Možná trochu paradoxně jsou to právě limity demokracie, které rozhodují o jejím úspěchu či neúspěchu.

Životaschopná liberální demokracie potřebuje mít svá omezení.

Amerika má svou ústavu, Británie od října 2000 zase Human Rights Act či zákon o lidských právech, kterým do své legislativy vtělila evropskou konvenci o lidských rpávech.

V obou případech jde o to, jak usměrnit moc voličů a zajistit rozvoj liberalismu vedle demokracie.

Co z toho tedy plyne pro ty, kdo věří, že více demokracie je vždy a za všech okolností lepší než méně? Otázka pro publicistu a politologa Fareeda Zakariu:

"Trendem 20. století bylo poskytnout co největší moc jednotlivcům a demokracie je svým způsobem nejvyšší formou tohoto zplnomocňovacího procesu.

"To nás ale dovedlo k přesvědčení, že demokracie je velice jednoduchý systém, který je možné činit stále otevřenějším, demokratičtějším a přímějším a zbavovat se při tom všech prostředníků - politických stran, občanských sdružení, občanské společnosti - až dostaneme něco ještě lepšího.

"A s touto myšlenkou se jen těžko polemizuje. Kdo by totiž byl proti tomu, aby lidé dostali větší moc?

Komplexní systém

"Je mnohem těžší vysvětlit, že demokracie je ve skutečnosti velmi komplikovaný systém, který vyžaduje od lidí mimořádnou míru participace, který ale zároveň vyžaduje, aby vůdci a ti, kdo rozhodují, měli dostatek prostoru k tomu, aby mohli opravdu vést.

"A proto demokracie občas potřebují říct politikům, aby si uvědomili, že budou muset udělat tvrdá rozhodnutí a nemyslet v tu chvíli stoprocentně na to, co lidé chtějí," komentuje publicista a politolog Fareed Zakaria.

Problém je, zdá se takový, že spousta z nás uvěřila mýtu o tom, že větší participace činí demokracii reprezentativnější.

Přitom už velký politický myslitel 18. století - britský politik a publicista Edmund Burke tvrdil, že volený zástupce není tomu, kdo jej zvolil, povinován jen svými službami, ale i svým úsudkem.

"A pokud jej obětuje ve prospěch vašeho názoru," řekl Burke, "zrazuje vás, místo toho, aby vám sloužil."