Petr Myška spolupracovník BBC

Želvy navštěvují Bahía de Banderas miliony let

Bahía de Banderas, nebo chcete-li, Zátoka vlajek, by pohodlně objala celou Prahu.

Jen velmi zřídka si nechám ujít vždy jedinečné představení západu slunce z prvotřídní vyhlídky nad plážemi Conchas Chinas. A dnešek není výjimkou.

Slunce zapadlo za horizont a začínají se objevovat první světla civilizace. A bude jich postupem času přibývat. Já ale dnes večer hledám mezi roztroušenými zářícími perlami lemujícími zátoku tmavá místa. Dnes večer mě totiž zajímá tma. A nejsem sám.

Zatímco lidé znají Zátoku vlajek důvěrně jen několik málo desetiletí, mnou očekávání návštěvníci ji pravidelně vyhledávají již po několik miliónů let.

Dávnověcí obyvatelé

Jak vysvětlit tak silnou náklonnost a kdo vlastně tyto bytosti jsou? Abychom nalezli odpověď na tyto otázky, postačí přesunout se o několik desítek metrů níž. Chce to ale trochu štěstí a kapesní svítilnu.

Pod sporým světlem vycházejícího měsíce hledejme v písku neobvyklou širokou stopu, která směle a neomylně míří z vln oceánu do mírně stoupajícího svahu pláže.

Na jejím konci objevíme tvora, který na pevnině není doma, ale přesto ji pravidelně navštěvuje, a to za životně důležitým účelem. Pod rouškou noci zde buduje hnízdo samice mořské želvy.

Její tělo přizpůsobené k životu ve vodě je na souši těžkopádné a úkol, který ji dnes v noci čeká není jednoduchý. Vede si ale dobře. A není divu. Je vybavena zkušeností svých předkyň, které v této zkoušce dokázaly obstát v průběhu posledních sto milionů let.

Mořské želvy se objevily na naší planetě někdy ve vrchní křídě a příslušníci mnoha jejich druhů obývali po milióny let tropické oceány tehdejšího světa. Do současnosti přežilo jen sedm druhů.

Želví ráj na zemi

Mexiko, oplývající úžasnou biologickou rozmanitostí v mnoha skupinách zvířeny, nepřišlo zkrátka ani zde.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že zde musí existovat želví ráj na zemi. A dnes tomu tak opravdu téměř je Petr Myška

Na jeho plážích pravidelně hnízdí druhů šest. Zde, v Zátoce Banderas se želvy objevují každoročně od srpna do prosince.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že zde musí existovat želví ráj na zemi. A dnes tomu tak opravdu téměř je. Nicméně, v nedávné minulosti se z tohoto ráje téměř stalo místo posledního želvího odpočinku.

Ačkoliv všechny druhy mořských želv byly loveny lidmi od nepaměti, jejich stavy se s tímto úbytkem dokázaly vyrovnávat.

Dramatický zlom nastal ke konci šedesátých let, kdy kožedělný průmysl kvůli klesajícímu počtu krokodýlů hledal vhodnou náhradu. A také ji našel.

Smrtelný lov

V roce 1968 se celkový úlovek mořských želv v Mexiku vyšplhal z 500 na 15 000 tun během několika měsíců. Otevření tohoto nového trhu se mohlo stát světové populaci želv smrtelným.

Lovit želvy je v Mexiku přísně zakázáno

Ve světle této hrozby vydala mexická vláda v roce 1971 dočasný zákaz lovu všech druhu mořských želv na území státu.

Tento zákaz se stal v roce 1990 trvalým a dnes jsou všechny druhý chráněny zákonem, jehož porušení znamená měsíce vězení.

Vraťme se však na naši pláž. Želví samice ve tmě před námi už totiž dokončila svůj úkol. Stovka vajec byla snesena na dno jamky pečlivě vyhloubené v prostoru pod zadní části krunýře. Ještě zbývá písek nad hnízdem udusat a zahladit stopy.

Jakmile je matka se svojí prací spokojena, otočí se a jako malý tank se vydá po své vlastní stopě zpět. V několika okamžicích pak zmizí ve vlnách.

Během následujících týdnů se na pláž ještě několikrát vrátí, aby zde zanechala několik dalších snůšek. Poté se vydá na otevřený oceán a po celý následující rok se už pevniny nedotkne.

Práce ochranářů

Naše práce však teprve teď začíná. Svítilnou vyšleme do dálky smluvený signál a za chvíli se ze tmy vynoří terénní čtyřkolka řízená studenty z místního Ústavu pro výzkumu moře, kteří vedou želví farmu v Nuevo Vallarta.

Ochranáři chtějí navrátit populace želv na původní úroveň

S nejvyšší opatrností odkryjeme písek z čerstvého hnízda a kulovitá vejce s vlhkou kožovitou skořápkou uložíme do přepravky. Zaznamenáme jejich počet a hodinu snůšky.

Hnízdo opět zakryjeme a do písku načrtneme dnešní smluvený kód. V případě, že hnízdo objeví jiná hlídka, bude tak vědět, že jsme vejce zajistili my a že nebyla neoprávněně zcizena.

Na farmu je to směrem na sever několik málo minut. Vejce putují z přepravky do připravené jamky v oplocené sekci pláže.

Jamka se označí plastikovou značkou s informací o počtu vajec a datu jejich sběru. O zbytek se již postará příroda. Za 45 dní se z vajec vylíhnou malé želvičky.

Zpět do oceánu

Hlídka, která má právě službu, želvičky odebere a přemístí je do zakryté betonové vany, kde zůstanou až do soumraku. Pod ochranným pláštěm tmy pak želvičky vypustíme do oceánu.

V oceánu na želvy čekají mnohá nebezpečí

V okamžiku, kdy zmizí z dohledu v černé vodě Tichého oceánu, se nelze ubránit jistě formě rodičovského pocitu.

Víme, že zkoušky, které na ně v několika následujících měsících čekají, většina z nich nepřežije.

Z těch několika málo, kterým bude přát štěstí, samci už na pevninu nikdy nevkročí. Samice se na toto místo vrátí nejdříve za deset či dvanáct let naklást svá první vejce.

A já se nemohu ubránit otázce: "Jakpak se jim bude líbit to, co tady naleznou?"