Susie Emmetová zpravodajka BBC

Ještě před pěti lety nebyly v Bhútánu antény ani satelity

Tradiční kamennou koupel, kterou Bhútánci užívají k odpočinku po trvdé práci v horách nebo v lese.

Dřevěné kleště sevřou rozpálené minerální a údajně léčebné kameny a vhazují je do vydlážděné jámy, která je plná pramenité vody.

Dušený kašel z šera za ohništěm napovídá, že mám kromě krav i lidské diváky.

Sledovat cizinky v lázni však dnes už ani zdaleka nepředstavuje hlavní večerní kratochvíli. V "Dračí říši" uplynulo tento měsíc už pět let od chvíle, co tu existuje televizní vysílání.

V dřevěné kanceláři přízemní budovy na konci ulice v centru hlavního města Thimbu sídlí jeden z hlavních kabelových operátorů a majitel se zeširoka usmívá.

"Nabízíme pětačtyřicet kanálů," říká mi a na ukázku přepíná obraz na dvou přijímačích po svém boku.

Vidím americké, indické i australské programy včetně britské BBC, ale života v Bhútánu se příliš netýkají.

"Hodně místních lidí se domáhá i původních pořadů, ale vyrábí se toho tak málo," připouští.

Místní novináři, které jsem poznala před pěti lety při bouřlivém nástupu televize, mi popisují, jaké změny vysílání Bhútánu přineslo.

"V rodině panuje mlčení," říká moderátor zpráv, "protože všichni jsou k televizi jako přilepení."

Kulturní redaktor dodává, že vysílání změnilo divákům i životní rytmus.

"Lidé chodí pozdě spát a sledují své oblíbené pořady."

Jiní vzpomínají, jak měli v předtelevizní době Bhútánci v obývacích pokojích křesla proti sobě kvůli konverzaci nebo jak byly sedací soupravy orientovány proti domácím oltářům.

To už však dávno neplatí a spousta domácností rozmístění nábytku přizpůsobilo diváckým potřebám.

Přijímače ale nefungují bez elektřiny a 70 procent domácností v Bhútánu je bez proudu.

'Volba umožňuje správnou cestu'

Na severovýchodě hlavního města se rozkládá široké údolí Fobdžika, kde v zimě mrzne, ale na letním slunci se tu všechno zelená.

V podvečer jsem na návštěvě u jedné rodiny, která strávila celý den na bramborovém poli.

Děti se z televize mohou dozvědět o vnějším světě

Sedm dětí se chichotá a šeptá nad domácími úkoly v koutě místnosti osvětlené lampou s cylindrem. Uprostřed pokoje syčí a prskají kamna, na kterých se vaří rýže.

Ptám se hostitelů, zdali někdy viděli televizi. "Ano," odpovídá otec rodiny. A chtěli by jednu domů?

"Rád bych, aby se na ní děti mohly dívat. Zatím toho o vnějším světě moc nevědí a televize by to mohla napravit. Možná by se s ní ale změnil i náš životní styl," dodává.

Změny stylu těžko někdo může vyloučit, neurychluje ale fenomén televize také kulturní změny a neohrožuje místní buddhismus? Tuhle otázku uctivě pokládám lámovi v kaštanovém rouchu.

"Změn se není třeba obávat," odpovídá mi klidně, "bez volby si člověk nikdy nemůže vybrat správnou cestu."

A tohle všechno se mi honí hlavou, když se pozvolna nořím do ještě snesitelného vedra kamenné lázně.

Je to báječné. Minerály provoněná pára se kolem mé hlavy mísí s kouřovým aroma hořícího dřeva.

Poslední národ na světě, který zavedl televizi, si je zřejmě dobře vědom jejího vlivu na nás na všechny.

Bhútán má okolní svět pořád co učit. A začít může klidně touhle báječnou kamennou lázní.