BBCCzech

Moldavsko. Mnozí při vyslovení jména této země znejistí, kam ji mají na mapě Evropy přesně umístit. Možná se jim vybaví zprávy, mluvící o Moldavsku jako o nejchudší zemi starého kontinentu.

Někdo si vzpomene, že na začátku devadesátých let o Moldavsku slýchal v souvislosti s válečným konfliktem, v kterém se Moskva pokusila, podobně jako v některých dalších případech, udržet vliv v bývalé zemi Sovětského svazu.

Současná moldavská realita je ovšem mnohem barvitější a složitější, než černobílé zprávy novinových titulků.

Na východ od Rumunska a na západ od Ukrajiny. Čtyřmilionové Moldavsko v sobě spojuje rumunský a ruský živel. V historii toto území, takzvaná Besarábie, několikrát patřilo k Rumunsku.

Naposledy v letech 1918 až 1940, než se v rámci paktu Ribbentrop-Molotov dostalo pod Ruskou správu a z výnosu Moskvy se stalo Moldavskou sovětskou socialistickou republikou.

O padesát let později, v srpnu 1991 vyhlásila země svoji nezávislost na rozpadající se sovětské říši.

V té době se v Moldavsku přihlásilo čtyřiašedesát procent obyvatelstva k rumunské národnosti. Zbytek zhruba rovným dílem tvořili Rusové a Ukrajinci.

Pár kilometrů po překročení hranice směrem z Rumunska ovšem není pochyb, že desetiletí sovětské rusifikace vykonala své.

V rádiu bezmála marně hledáte jinou než rusky hovořící stanici. Hospodářská krajina podél silnice má náhle jiný ráz.

Rumunskou neuspořádanost střídá štábní kultura - linie ořechovníků u cesty a březové hájky. Jiný je také vozový park, staré rumunské Dacie střídají stejně staré ruské Žigulíky.

Jen okrajová sídliště po obvodu hlavního města Kišiněv jsou podobná těm, která najdeme ve všech zemích bývalého socialistického bloku.

Paneláky, které působí tím hůře, čím blíže se k nim dostanete. Z dálky souměrná geometrie je při pohledu z blízka ošuntělá, rozklížená.

Uprostřed týdne, okolo čtvrté hodiny odpoledne nemá harmonikář na lavičce v parku uprostřed Kišiněva žádné posluchače. V igelitovém pytlíku u nohou se povaluje jediná bankovka, dva moldavké lei. Necelých šest korun.

Park, stejně jako centrální třída Kišiněva, nese jméno Štěpána Velikého, knížete, který dal základ prvnímu středověkému rumunskému státu, je nejuctívannější postavou moldavských dějin.

Pod jeho obrazy v moldavských ortodoxních kostelech hoří svíčky jak pod ikonami svatých. U jeho mohutné sochy na přechodu z parku na bulvár si dává srazy kišiněvská omladina.

Tam, kde se uprostřed parku kříží cesty u fontány, je zase bysta Puškina, který ve dvacátých let devatenáctého století pobýval v Kišiněvě v exilu. V té době se ještě rumunský a ruský kulturní živel přirozeně mísily.

Sovětský režim na to šel jinak. V prvních letech po druhé světové válce vedl tvrdé represe proti rumunským intelektuálům.

Státním jazykem se stala moldavština, uměle vytvořený jazyk, v podstatě azbukou přepisovaná rumunština. Druhou řečí byla ruština.

Setrvačná síla sovětského režimu je stále obrovská. Vitalie Ciobanu, předseda moldavského PEN klubu, který byl založen v roce 1991, a v současnosti má třicet členů, líčí dlouhé stíny režimu z doby, kdy byl například v letech 1950 až 1952 tajemníkem komunistické strany v Moldavě Leonid Iljič Brežněv.

"Jsme ve zvláštní situaci, v důsledku sovětského vlivu. Bylo to zde jiné než například v Československu."

"Moldava byla zcela ovládaná Sovětským svazem. Byli jsme svého druhu jeho kolonií, pod jeho diktátem. Obyvatelstvo bylo silně rusifikováno."

"Až od konce 80. let jsme se začali vracet ke starým kulturním hodnotám, k svému jazyku, tedy k rumunštině."

"Ale přesto, že rumunština se stala úředním jazykem státu, ruština dál ovládá ekonomickou sféru a média. Televize i rozhlas jsou ruské, velké noviny jsou ruské.

"Některé vycházejí v Moskvě, a zde se jen distribuují. Zdejší listy v rumunštině jsou okrajové, na trhu vlastně jakoby neexistují," říká Vitalie Ciobanu.

Výmluvná jsou také dvě čísla o knižní produkci Moldavska. Devadesát procent přímo v Moldavsku vydávaných knih je v rumunštině.

Jenže zároveň pouze necelých dvacet procent knih, které se v Moldavsku prodají, připadá na rumunštinu.

Na moldavský trh proudí knihy z Ruska a moldavská nakladatelství vyrábějí na vývoz, v prvé řadě do Rumunska.

"Jsou zde nakladatelství, ale jejich produkce jde spíše do Rumunska na tamní trh."

"Snad jedině mladá generace posledních deseti let již čte znovu rumunsky. To je prostě neblahé dědictví sovětské éry."

Slova ředitele moldavského sekce PEN Klubu potvrzuje pohled na pulty pouličního prodeje knih na kišiněvských ulicích - na jeden titul v rumunštině připadá pět, osm možná deset v ruštině.

Z titulních stran deníků a časopisů na novinových stáncích pak většinově kouká azbuka. Moldavsko je prostě zcela v ruském mediálním prostoru.

Průzkum z loňského roku ukázal, že zdaleka nejčtenějším deníkem je v Kišiněvě ruský bulvár Komsomolská pravda, nejsledovanější televizí ruský kanál ORT.

Audiovizuální zákon sice televizím a rádiím ukládá, že vysílání musí být nejméně ze 65 procent času v moldavštině, jak je i dnes oficiálně nazývána rumunština, jenže tato norma se vztahuje pouze na organizace se sídlem v Moldavsku.

Desítek ruských stanic, které se v Moldavsku dají naladit, se netýká. Moldavské stanice, a tady mluvíme prakticky jen o veřejnoprávním rozhlase a televizi, naopak musejí vysílat povinné penzum pořadů v ruštině.

Když se vám v ruském frekvenčním obležení podaří naladit hlavní zpravodajský kanál moldavského rádia, můžete pak slyšet toto.

Rumunsky se dozvídáme pouze časový údaj, 15 hodin. Zprávy už šumí v ruštině.

Ruský vliv v Rumusku výrazně posilují další dva podstatné prvky. Zaprvé fakt, že menšinové ruské etnikum většinově ovládá moldavskou ekonomiku.

A ta je také životně závislá na Rusku. Surovinově, vývozem zboží, investicemi Rusů na moldavském trhu.

Za druhé, je to politická situace v zemi, která má blíže k sovětským dobám, než k funkční demokracii.

V principu Moldavsko prodělalo vývoj podobný jiným východoevropským zemím. Středová vláda, která se snažila od poloviny devadesátých let aspoň o určité ekonomické reformy, nezvládla jejich dopad na obyvatelstvo.

V předčasných volbách na začátku roku 2001 získala komunistická strana ústavní většinu v parlamentu a prezidentem se stal komunista Vladimir Voronin, bývalý ministr vnitra sovětského Moldavska.

S ním přišla politika starého střihu. S populistickými kroky, zvyšováním penzí na jedné straně a s tvrdým stíháním opozice na straně druhé.

Iurie Rosca je předsedou je předsedou Křesťansko-demokratické lidové strany, s jedenácti procenty hlasů, jediné skutečné opozice e v současném moldavském parlamentu. Jak se tedy podle něho má se stavem demokracie v Moldavsku?

"Podle ústavy, formálně, je Moldavsko demokratická země, ale skutečnost je jiná."

"Zaprvé je zde Rusko a jeho vliv, a druhým prvkem jsou dogmatické politické strany, které stále trčí v éře komunismu.

"Jde především o komunistickou stranu, ale týká se to i ostatních stran, které také převzaly sovětské vzorce."

Proč se ale Moldavané, především mladší generace nevynutí politickou změnu. Proč si nechají líbit vyhraněnou komunistickou vládu?

"Nezapomeňte v jakém stavu Moldavsko je. Skoro jeden milion lidi je pryč, na práci v zahraničí. Kromě studentů a žáků škol je mladá generace venku."

"Polovina těch, kdo by mohli volit, nevolí. A kdo zde zbývá? Voliči věrní komunistům a staří lidé, kteří také spíše tíhnou k minulosti."

Návštěvník zvenčí sice nemůže detailně porozumět moldavské politické scéně, styl moldavských vládnoucích komunistů ovšem rychle pochopí z pohledu na mediální scénu.

Tam, kde mohou, komunisté bez větších skrupulí potírají nezávislost médií.

Nicolae Negru, z kišiněvského Centra nezávislé žurnalistiky, například vysvětluje, jak pracuje audiovizuální rada, která před časem odňala licence dvěma nepohodlným stanicím.

"Audiovizuální rada se skládá z devíti lidi. Tři jmenuje vláda, tři parlament, a tři prezident."

"V parlamentu mají ústavní většinu komunisté, vláda je komunistická, prezident je komunista. Takže rada je složena také z komunistů, nebo aspoň z jejich příznivců."

"A tak si dělají, co chtějí. O odejmutí licencí stanicím Antena 1 a Euro TV, rozhodla rada jednomyslně, pouze jeden radní se zdržel hlasování."

Takzvaný veřejnoprávní rozhlas a televize jsou pak podle Nicolae Negra zcela pod kontrolou vládních komunistů.

"V zásadě lze říct že takzvaná veřejnoprávní média jsou plně pod kontrolou vládnoucí strany."

"Rady, která jmenují ředitele udělají jen to, co se po nich chce. A stejnou linii pak sleduje celé vysilání, zaměřené ve prospěch strany."

"Příkladem může být kampaň před loňskými komunálními volbami, kterou veřejnoprávní televize pojala vlastně jako propagandu komunistických kandidátů a naopak útočila na kandidáty opozice, například zde v Kišiněvě na starostu, který kandidoval proti komunistům."

Po této zkušenosti je prý na místě i obava, jak bude v médiích vypadat kampaň před příštími parlamentními volbami, které se budou v Moldavsku konat v únoru příštího roku.

"Je velmi pravděpodobné, že v parlamentních volbách na začátku příštího roku se bude současná komunistická vláda opět snažit o ovládnutí veřejnoprávních médií.

"Proto je podle nás nás potřeba, aby mezinárodní, evropské instituce, jako Rada Evropy, či OBSE toto ohlídaly a třeba i pod hrozbou sankcí na vládu tlačily."

Na žádný ze svých problémů však Moldavsko nenajde recept, dokud se nevyřeší situace v Podněsteří.

Tento úzký pruh země na východě Moldavska, mezi řekou Dněstr a hranicí země s Ukrajinou, byl vždy na rozdíl od zbytku Moldavska většinově osídlen Rusy.

V roce 1990 tamní separatisté vyhlásili samostatnou Podněsterskou moldavskou republiky. Do následné války s Moldavskem v roce 1992 se na straně separatistů zapojila ruská vojska.

Stefan Uritu, který vede kišiněvskou pobočku Helsinské komise pro lidské práva, je původem z rumunské komunity v Podněsteří.

Před rokem 1990 byl proděkanem matematicko-fyzikální na univerzitě v Tiraspolu, správním centru oblasti. Jak uvádí, etničtí Rumuni to v Podněsteří nikdy neměli snadné.

"Pokud kolegové z fakulty tehdy chtěli, aby se jejich děti učili i v rumunštině, museli je vozit asi deset kilometrů za město, do vesnice Suklea."

"Tam byla smíšená škola, kde se vyučovalo v obou jazycích, rusky i rumunsky. Ale pro mě nebylo možné cestovat s dětmi každý den deset kilometrů, a tak moje dcery chodily do ruské školy."

V té době ovšem ještě Uritu nevěděl, že zanedlouho bude muset Tiraspol s rodinou opustit, s kolegy hledal způsob, jak svým dětem umožnit vyučování v rumunštině

"Bavili jsme se o tom se známými a přáteli, kteří měli stejný problém, a rozhodli jsme se, že společně zřídíme přímo v Tiraspolu moldavskou školu."

" Úřady si vymýšlely různé překážky, ale nakonec jsme v roce 1989 školu skutečně založili."

"Měla čtyři ruské a čtyři rumunské jazykové třídy. O rok později jsme měli již šest a šest paralelních tříd. A těsně před pučem, se úřady rozhodly, že pro naši školu vystaví zvláštní budovu, ale tu již pak, když byla hotova, daly někomu jinému."

Po vyhlášení separatistické republiky se situace pro podněsterské Rumuny radikálně změnila. Začalo být jasné, že je jen otázkou času, kdy dojde k otevřenému střetu mezi nimi a separatisty.

"Úřady na nás začaly tlačit, abychom se ve výuce přizpůsobili separatistickému režimu. V roce 1992, když propukla válka, nás pak pronásledovaly polovojenské jednotky."

"Vtrhly do učebny a začaly hledat knihy v rumunštině, tištěné v latince. Přišly také a zničily zařízení laboratoře, vytrhaly podlahu, protože prý něco hledaly. A tak zničily řadu učeben, které pak již nešlo používat."

"Stejně tak chodily na kolej, bezdůvodně zatýkaly lidi a zavíraly je do vězení. A to vše s jediným cílem - zastrašit rumunsky hovořící obyvatelstvo Podněsteří."

A zastrašování bylo vedeno i osobně proti jednotlivcům. Stefan Uritu byl členem širší skupiny, kterou v té době podněsterští separatisté zatkli a věznili.

On sám strávil ve vězení dva měsíce. Úřady se ani neobtěžovaly sdělit mu oficiální důvod, proč byl za mřížemi.

"Nikdy nebylo vzneseno oficiální obvinění, ani zahájeno vyšetřování. Při propuštění mi úřady přikázaly, že nesmím opustit území, podepsal jsem i prohlášení, že to neudělám."

"Ale z Tiraspolu jsem odešel, většina mých kolegů z univerzity již před tím odjela do Kišiněva. I z existenčních důvodů jsem, neměl jinou možnost."

Ze začátkem války se pak Podněsteří z hlediska Rusů z velké části etnicky vyčistilo. Rumunská menšina neměla jiné řešení, než odchod.

"Moje rodina byla z Tiraspolu evakuována v polovině března 1992. Zachytili jsme informace, kolující mezi separatisty, kteří se navzájem upozorňovali, ať z města odsunou své rodiny, že se schyluje k válce."

Stefan Uritu má dnes už tři dcery, ta nejmladší se narodila už v Kišiněvě. Příklad jeho prostřední dcery, která do školy chodila ještě v Tiraspolu, a dnes studuje v Kišiněvě, ukazuje nesnadnou orientaci na hraně dvou jazykových prostředí.

"Moje prostřední dcera, Marina, mluvila v Tiraspolu pouze rusky. Ani s náma doma nechtěla mluvit rumunsky. A necítila se kvůli tomu dobře ani u rodičů mé ženy, ve vesnici, kde všichni používají rumunštinu. A naopak ráda jezdila na venkov k mým rodičům, protože to je v podstatě ruská vesnice."

"Pak jsme pochopili ještě jednu věc. Jednou se dívala na televizi, kde hlasatel mluvil moldavsky, tedy rumunsky, a začala se posmívat – Hele, tati, on mluví moldavsky. A tak mi došlo, že se jí, když jí ve škole uklouzne moldavština, děti a učitelé asi také smějí."

A snad by to šlo nazvat emigračním syndromem, ale v novém prostředí se Uritova dcera snaží vytěsnit vzpomínky na Tiraspol.

"Ale v Kišiněvě se to obrátilo. Začala mluvit jedině rumunsky, a od své mladší sestry chce, aby pro ni překládala, když na ni někdo promluví rusky. Teď má prostě k ruštině, právě kvůli těm problémům, které s ní měla, jakýsi odpor."

A co on sám, myslí, že se do Podněsteří ještě vrátí? A stál by to vůbec?

"Věřím, že univerzita se jednou přestěhuje zpátky do Tiraspolu a pak bych se tam velmi rád se svými kolegy vrátil. Vrátil se k našim materiálů, které jsme tam nechali, k práci, kterou jsme tam udělali a opustili. Alespoň na několik let bych se chtěl vrátit."

Konec podněsterského problému ale zatím není v dohledu. Rusko přes Tiraspol uplatňuje své strategické politické zájmy pro celé Moldavsko.

V Podněsteří stále zůstává okolo dvou tisíc ruských vojáků. Samozvaný prezident Podněsteří Viktor Smirnof navštěvuje Kreml, poslední návrh řešení, který Kišiněvu předložil na podzim loňského roku, vycházel z dílny ruské diplomacie.

Předpokládal federaci mezi separatisty a mezi patnáctinásobně větším zbytkem Moldavska.

A také počítal s tím, že ruská vojska v Podněsteří setrvají nejméně do roku 2020. Vloni v listopadu se ruský prezident Vladimír Putin chystal do Kišiněva dokument potvrdit.

Doslova v předvečer podpisu vyvolala Křesťansko-demokratická lidová strana občanský odpor, stovky lidí zablokovaly vstup do sídla moldavského prezidenta Voronina.

Putin návštěvu zrušil, smlouva padla. Předseda křesťanských demokratů Iurie Rosca vysvětluje, proč je podle něho federální koncept pro Moldavsko nepřijatelný:

"Někdy máme bohužel problém v komunikaci se Západem. Oni si neuvědomují, co by pro Moldavsko koncept federalizace vlastně znamenal."

"Na Západě říkají, to je fajn, to bude jako v Americe nebo v Belgii. Jenže to nemůže fungovat tady na ruském území, kde to vymysleli ruští stratégové."

"Tady by se podle nich měl odehrát experiment, kdy menšina bude vládnout většině. Tedy Tiraspol a Podněsteří by měl ovládat celé Moldavsko."

"Mrzí mě, ža někteří západní diplomaté ve federalizaci vidí řešení. Moldavsko při tom potřebuje jednu jednoduchou věc, aby ruská armáda odešla domů."

Otevřená rána Podněsteří dusí Moldavsko především ekonomicky. Je odstřiženo od své někdejší ekonomicky nejvýkonnější části.

Podněsteří, s těžkým průmyslem, obstarávalo čtyřicet procent moldavské výroby. K tomu navíc země stále přešlapuje před hospodářskou transformací. Venkov žije, snad kromě vinařského průmyslu, samovýrobou.

To jsou všechno důvody, proč má dnes Moldavsko nálepku chudobince Evropy. Podle statistických dat, žije sedmdesát procent obyvatelstva pod hranicí chudoby. Konkrétně za míně než dva dolary na den.

Uprostřed všedního dne na hlavní kišiněvské třídě Štěpána Velikého ale pochopíte, že statistickými údaji se moldavská realita popsat nedá.

Ústředním bulvárem se v obou směrech valí bizarní flotila aut, Volhy, ojetiny dovezené ze západu, staré dýchavičné trolejbusy, a také poslední luxusní modely čtyřkolových off roadů.

Kišiněvskou specialitou je pak nepřetržitý proud mikrobusů, tranzitů, kde do nákladového prostoru přidělali sedačky.

Za jednotnou cenu dvou lei můžete cestovat jednu stanici, nebo z jednoho konce města na druhý. Místní McDonald, v jehož pouličním sezení se kouří, ostatně jako všude v Moldavsku, o sto šest, je z obou stran sevřen směnárnami. Ty jsou na každém rohu.

Hrubé odhady tvrdí, že třetina práceschopných Moldavanů si vydělává v zahraničí. Zpět domů v loňském roce na výdělcích přivezli přes čtyři sta milionů dolarů, šestkrát více, než byly zahraniční investice do moldavského hospodářství.

Kdo zůstáva, živí se jak umí. V místě, kde se hlavní třída rozšiřuje v malé náměstí, mají své království prodejci různých cetek, vyřezávaných dýmek s reliefém Stalina či Gorbačova.

Mezi romantickými západy slunce za vodopády, mezi jeleny v říji stojí několik překvapivě slušných obrazů.

Starší drobná světlovláska v elastických kalhotách se svěřuje. Narodila se v Podněsteří, v městečku Bendery, a v Leningradě vystudovala uměleckou školu.

Po návratu domů jí bylo už její rodné místo těsné, pro její sebevyjádření, v roce 1989 odešla do Kišiněva, kdy cítí, že může mnohem lépe uplatnit své tvůrčí možnosti.

O kousek dál si hraním šachů krátí dlouhou chvíli jiný z vystavujících. A ani obrazy tohoto, jak sám na sebe prozrazuje, šestadevadesátiletého muže, vůbec nejsou obvyklými kýči z pouličních trhů.

V celku hrdě se hlásí k tomu, že je profesionální umělec na penzi. Tvrdí, že jeho obrazy jsou ve dvaceti šesti různých zemích světa, a že by si je kupovali i Moldavané, protože umění rozumějí, ale nemají - jak říká - kiki miki, neboli peníze.

A tak prý lidé jako on nabízejí umělecký zážitek zadarmo. Lidé příjdou, podívají se a hned se jim podle něho žije lépe.

Připouští ale, že jemu samotnému se právě teď s penzí 360 lei nevede nejlépe. Na vládnoucí politiky ovšem nedá dopustit.

Ať už se někomu líbí nebo ne, lidé by si jich prý měli vážit. Voronin totiž podle něho udělal více než prezidenti před ním.

Zvedl penze, platy a jak penzista věří, začala růst i ekonomika. A pokud podle něho jeho zemi teď podrží i Západ, především Amerika, může prý Moldavsko do patnáct let dohonit Evropu.

A pak se malíř na penzi celý rozzáří, když pokračuje ve chvále své země. V Moldavsku vidí výjimečnou zem, oplývající pracovitými lidmi a úrodnou půdou, černozemí lepší než kdekoli jinde v Evropě.

Moldavané jsou podle něho také vzdělání, umějí tři až čtyři jazyky. A proto optimistický malíři věří, že na někdejší Chruščovova slova o dohonění Ameriky ještě jednou dojde.

Jenže tento optimismus a humorný nadhled zatím kontrastuje s pohledem na kišiněvské ulice. I tam si vydělává každý jak může a umí.

Před automaty stojí lidé s vějíři telefonních karet v rukou, kolemjdoucí si od nich kupují jednotlivé hovory, mít vlastní kartu je zbytečný drahý přepych. Přímo na ulici se můžete nechat za půl lei zvážit, koupit po dvou lei koťata.

Skutečným středem všeho toho obchodování, marných i úspěšných pokusů o obživu, je ústřední kišiněvské tržiště.

Rozděleno do několika části, vždy se stejným zbožím, procházíte tržištěm od teplých pirožků a bloudíte džunglí stánků či prostě jen mezi nabídkou rozhozenou na zemi.

Za nekonečnými stánky s oblečením a dlouhými řadami zeleninových pultů se prodává levná kosmetika. Za jedním z desítek okýnek, smutně pozoruje svět přes prací prášky a mýdla mladá žena.

Těžce, těžce se zde žije odpovídá žena, která v Moskvě vystudovala chemii. Po návratu do Kišiněva pro ni nebylo v oboru místo.

Šla prodávat na trh. Je prostou námezdní silou, stánek patří někomu jinému. A ne, nevěří, že bude lépe.

Pro současné Moldavany, kteří neodešli vydělávat do ciziny, jen to modelový scénář. Příležitostí ubývá, každá práce je pak dobrá.

Venkovani, kteří rozložili svoji nabídku za branami oficiálního tržiště, na chodnících přilehlých ulic, vypadají ještě trochu unaveněji, ve skutečnost jsou na tom často o něco lépe. Prodávají aspoň to, co sami vypěstovali, a tržba jde do jejich kapes.

Nad krabicemi, plnými housat a kuřat stojí skupina zemědělců z Orchei, vesnice asi hodinu jízdy na sever od Kišiněva. Jak často přijíždějí a vyplatí se to vůbec?Jeden z prodávajících říká, že tak jednou týdně.

Dneska měl zatím dobrý den, housat po 25 lei jedno - tedy třeba na čtyči litry benzínu - již prodal třicet. Možná, že jdou na odbyt i proto, že ta jeho domácí jsou prý silnější než běžně prodávaná z inkubátoru.

Hodiny radnice v Kišiněva už bijou do večerní tmy, ale bulvár je stále živý. Chudé město v pohybu. Muzika, s kterou jsem do Moldavska na začátku Omnibusu přijel, patří houslistovi Anatolu Stefanecovi.

Se svoji skupinou Trigon jezdí po světě, ale jednou za rok musí přestavit kapelu, protože některý z jeho spoluhráčů vždy zůstane za lepším venku. On sám prý z Moldavy nikdy neodejde.

Stefanec: Už jsem měl nabídky, například před pěti šest lety jsem mohl jít do Francie.

Ale já nechci odejít, nechci využít, to, co jsme se jako Moldovan naučil tady, někde jinde. A chci sám také přispět k bohatství země, v které jsem se narodil . Asi to zní hloupě, ale já to tak opravdu cítím.

Naše kapela je ovlivněna jazzem, blues, ale v zásadě vycházíme z folklóru. Z moldavského a rumunského, což je vlastně to samé.