Sue Branfordová zpravodajka BBC v Kolumbii

Pro mnohé Kolumbijce je pěstování koky jediná záchrana před hladem

Noc, jak už to v tropech bývá, nadešla rychle a amazonský prales ožil. Žáby kvákaly, ptáci vydávali dlouhé skřeky, nad hladinu blízké řeky vyskakovaly ryby.

Ani jedna ze čtyřiceti Kolumbijek sedících v kruhu v sále, který jim zapůjčily katolické jeptišky, však těm zvukům nevěnovala pozornost.

Odpočívaly po dni seminářů, na nichž se učily základní účetnictví. Tahle znalost se jim bude hodit při realizaci veřejných projektů, na nichž se všechny podílejí.

Ale teď usrkávaly nápoj, který označovaly za víno (i když podle mě spíš chutnal jako mošt), a povídaly si o životě.

Všechny sice žijí na samém jihu Kolumbie, v provincii Putumayo nedaleko ekvádorských hranic, ale každá má zážitky úplně odlišné od zážitků těch druhých.

Některé z nich pocházejí z oblastí, které stále ovládají levicoví guerilloví bojovníci takzvaných Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC).

Ty teď armáda během rozsáhlé ofenzivy tlačí zpátky do lesů. Jiné účastnice účetnického kursu žijí ve městech, která teď kontrolují pravicové polovojenské skupiny.

Další zase bydlí v zemědělských oblastech, kde americká letadla - v rámci programu na zničení koky, rostliny, z níž se získává kokain, rozstřikují prudké herbicidy.

Tam, kde neplatí žádné zákony

Jak alkohol těm ženám rozvazoval jazyk, měla jsem pocit, že mohu opravdu porozumět tomu, jak se žije lidem v oblasti, kde neplatí žádné zákony.

Malá zavalitá domorodá žena v typické buřince vyprávěla, jak se vydala hluboko do lesů, aby odtamtud přivedla svého sedmnáctiletého syna.

K jejímu zděšení se prý připojil k povstalcům. "Když jsem konečně potkala velitele z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie, povídám mu, že sháním kluka, že je to můj nejstarší syn. Velitel chvilku váhal, ale pak ho pustil," dodala a široce se usmála.

Všechny jsme se daly do smíchu. Těžko si představit, že by někdo dokázal téhle malé energické ženské říct "ne".

Jiná z přítomných, mladá žena se silnou příměsí černošské krve, se potom rozpovídala o své práci s mládeží.

"Musíme přimět vládu, aby tady vytvořila více pracovních příležitostí," horlila. "Jedině tak zabráníme mladým lidem, aby se zapojili do bojů nebo do obchodování s drogami!"

Kokain jako obživa

Pak se dala do řeči vesničanka středního věku. Její příběh nás všechny zaujal. Narodila se na severu Kolumbie, ale kvůli střetům mezi armádou a ozbrojenci přišla několikrát o střechu nad hlavou.

Kolumbijci jsou před úrodou většinou ze svých plantáží vyhnáni

"Už jsme neměli peníze, a tak jsme se vydali sem na jih pěstovat koku," říká otevřeně.

Jenomže - zrovna před sklizní první úrody, je počtvrté vyhnali z domova. "Říkala jsem si, to snad není pravda! Taková smůla!"

Dokonce prý přemluvila manžela k tajnému návratu, aby zjistili, zda by se aspoň část úrody koky dala zachránit.

"Na našem pozemku ale byli vojáci. A řekli nám, že se s nimi o tu úrodu musíme podělit. Já na to - ne! - a manžel - ano! Tak jsme se tam pohádali, že jsme to nakonec vzdali a odešli," uzavřela vesničanka. Rozesmály jsme se.

Seděla jsem tam a obdivovala odvahu a dobrou náladu ženských, které žijí v dějišti jednoho z nejdelších a nejhorších konfliktů světa .

Ale ten nejdojemnější okamžik, alespoň podle mě, přišel pozdě večer, když už jsme se rozcházely do pokojů.

Přistoupila ke mně elegantně oblečená padesátnice a povídá: "Nechtěla jsem o tom před ostatními mluvit. Dobře se bavily a já bych jim pokazila náladu. Ale vy jste novinářka, měla byste o tom vědět."

Vyprávěla mi, jak její město obsadila pravicová polovojenská skupina podporovaná armádou. "S kamarádkou jsme pracovaly pro jednu ženskou organizaci," vzpomínala.

"Často jsme jezdívaly do zemědělských oblastí a navštěvovaly malé obce. Příslušníkům polovojenských skupin se ale to naše cestování nelíbilo."

"Obvinili nás, že prý tajně vozíme zásoby povstalcům. Byl to takový nesmysl, že jsem tomu ani moc nevěnovaly pozornost."

Tělo na kusy

"Ale jednou v noci, bez varování, vtrhla do domu mé kamarádky skupina příslušníků polovojenské milice. Servali z ní šaty, znásilnili ji a uřízli jí prsy."

"Pak jí odřízli hlavu a tělo rozsekali na kousky. Byla jsem bez sebe hrůzou. Ještě téže noci jsme s manželem a dětmi utekli. Teď žijeme v uprchlickém táboře."

Nedařilo se mi zakrýt překvapení. Byla přece tak dobře oblečená! Smutně se usmála: "Stalo se to docela nedávno. Pořád mám své staré elegantní šaty."

Ráno jsem odjížděla brzy. Ženy se připravovaly na poslední semináře. Brzy začalo pršet.

Silnice, jak už to v tropech bývá, se během několika minut změnily v rozvodněné říčky. Jela jsem stejšnem a voda se dostala úplně všude.

Začala jsem se litovat, ale pak jsem pomyslela na ty ženské, které o pár hodin později čekalo mnohem těžší putování domů po téměř nesjízdných nezpevněných cestách.