Petr Nosálek spolupracovník BBC

Češi zkoušejí štěstí na dalším Euro

V červnu ovšem nebude domovem nejpopulárnějšího sportu země, kde vznikl, ale Portugalsko.

Na supermoderních stadionech v Lisabonu, Portu a dalších šesti portugalských městech se 16 nejlepších evropských celků utká o titul mistra starého kontinentu.

Čeští fotbaloví reprezentanti se budou snažit navázat nejen na stříbrné medaile z roku 1996, ale i na dávnější evropské úspěchy československé reprezentace.

Francouzské počátky

Anglie je sice, jak praví otřepané klišé, "kolébkou kopané", ale kdybychom měli hudebně ilustrovat výpravu k počátkům fotbalového mistrovství Evropy, museli bychom zvolit svižnou francouzskou melodii.

Pohár národů od začátku nebyl tak populární, jako je Euro dnes

Jak připomíná fotbalový historik Vladimír Zápotocký, duchovním otcem šampionátu je Francouz:

"Právě před padesáti lety 14. června 1954 v průběhu mistrovství světa ve fotbale při kongresu FIFA vznikla konfederace UEFA řídící evropský fotbal. Zásluhou prvního předsedy, prvního organizátora, prvního mozku, první hybné páky, Francouze pana Delaunaye bylo rozhodnuto dát do kolébky UEFY dvě soutěže."

Těmi soutěžemi byly Pohár mistrů pro mistry ligy a mistry svých zemí a Pohár národů jako pohár pro reprezentace členů UEFA.

1960

Hned první ročník Poháru národů je spojen s velkým úspěchem československého fotbalu. Nutno ovšem dodat, že o něj nebyl zrovna velký zájem. Organizátoři obdrželi šestnáct přihlášek.

Nakonec se ale přihlásilo sedmnáct států, ale chyběly velmoci jako Anglie, Itálie, Západní Německo nebo Nizozemsko.

Čechoslováci po vyřazení Irska, Dánska a po dvou jasných vítězstvích nad Rumunskem přistoupili do závěrečných bojů ve Francii, kam cestovaly jen čtyři nejlepší týmy.

Na československou výpravu vzpomíná i její účastník 1960 i Josef Masopust:

"Odjížděli jsme tenkrát na Pohár národů dost optimisticky. Mysleli jsme, že bychom tam mohli něco udělat. Ovšem podmínky tenkrát nejlepší nebyly. Např. do hotelu jsme přijeli vlakem a z nádraží do hotelu jsme šli pěšky s rancem. Nebylo to nic moc, ale byla dobrá parta, tak se to snášelo."

Vytváření atmosféry

Šéfem této party byl legendární trenér Rudolf Vytlačil, který v roce 1962 dovedl československou reprezentaci v čele s Josefem Masopustem k historickému úspěchu – postupu do finále mistrovství světa v Chile.

I v té době byl do jisté míry nekonformní a spíše preferoval takovéto vytváření atmosféry Pavel Slepička, profesor FTVS

O Vytlačilových svérázných metodách sportovní psycholog profesor Pavel Slepička z pražské FTVS říká:

"On jistě byl trenérem, který vyšel z určitého sociálního prostředí, z určité doby a z určitého názoru na fotbal. I v té době byl do jisté míry nekonformní a spíše preferoval takovéto vytváření atmosféry."

Slepička dále uvádí, že Slepička zřejmě vycházel z myšlenky, že ty hráče, které dostal k dispozici, už nejde nic moc naučit, že ani po té fyzické stránce s nimi nelze nic udělat.

"Ale že pochopitelně v průběhu toho turnaje je na ně kladena zátěž z hlediska psychického a často překvapoval jednoduchými tahy, které na tu psychiku měly poměrně velký vliv, dodává Slepička.

Napoprvé bronz

Kromě Čechoslováků a domácího týmu se mezi čtyři nejlepší celky prvního ročníku Poháru národů kvalifikovala Jugoslávie a Sovětský svaz.

Generál Franco zakázal španělskému týmu zápas se SSSR

Sověti přešli ve čtvrtfinále bez boje přes Španělsko, neboť generál Franco zakázal španělskému národnímu mužstvu proti nim hrát. Na semifinálový zápas vzpomíná znovu Josef Masopust:

"Francouzi měli ve svých řadách nejlepšího střelce z mistrovství světa Fantina. A celý ten útok s Copou a Vincentem. Skutečně měli útok rozhodně lepší než obranu. U nás to bývávalo spíš obráceně. Čekali jsme od Francouzů větší odpor, protože aby doma skončili poslední, tak se mi to nezdálo, ale neměli na nás."

Ve druhém semifinále prohráli domácí Francouzi s Jugoslávií po divoké přestřelce 4:5, a tak na ně zbyl jen zápas o 3. místo s Československem.

Pouhých deset tisíc diváků vidělo vítězství Čechoslováků, kteří tak hned při svém prvním vystoupení na evropském šampionátu skončili na pomyslném stupni vítězů.

Historicky prvním mistrem Evropy se stal Sovětský svaz, který ve finále porazil po prodloužení Jugoslávii 2:1.

1964

Druhého ročníku Poháru národů, který se hrál opět vylučovacím systémem, se v roce 1964 zúčastnilo dvacet devět národních federací. Mezi ignoranty zůstaly tentokrát už jen Skotsko, Německá spolková republika a Finsko.

Jenže mydlete je, když to neumíte. Copak Láďa Novák mohl někoho kopnout, já a další? Josef Masopust

Čechoslováci tentokrát nepřežili předkolo a rychle vystřízlivěli z euforie po chilském triumfu.

Z Poháru národů je vyprovodili východní Němci, kteří doma v Berlíně vyhráli 2:1 a v pražské odvetě pak udrželi remízu 1:1. Podle Josefa Masopusta byl československý tým vyřazen při nejmenším nešťastně:

Bitka v kvalifikaci

"To byl podle mě jediný špatný počin trenéra Vytlačila. My jsme hráli předtím napřed v NDR, kde nás strašně zmydlili a pískal to Rus. Ty nám dali od cesty. Sám Vytlačil, když jsme hráli odvetu, tak jeho hlavní krédo bylo, zmydlit je."

Nedvěd po Masopustovi jako druhý Čech získal zlatý míč

Masopust si s odstupem času myslí, že to nebylo nejvhodnější řešení:

"Jenže mydlete je, když to neumíte. Copak Láďa Novák mohl někoho kopnout, já a další? Zkrátka to utkání se nám nepovedlo a vypadli jsme z další kvalifikace a dost neprávem, protože hlavně v Berlíně jsme měli na to, abychom vyhráli, a to dost vysoko."

Závěrečný turnaj druhého ročníku Poháru národů uspořádalo už v lednu 1964 Španělsko a ironií osudu sehrálo finálový zápas se soupeřem, proti němuž čtyři roky předtím z politických důvodů nenastoupilo.

Španělé ve vypjaté atmosféře před zraky tehdejšího vládce generalissima Franka porazili mužstvo Sovětského svazu 2:1 a stali se v pořadí druhým evropským šampionem.

1968

V roce 1965 přejmenovala Evropská fotbalová asociace se souhlasem členských zemí Pohár národů na oficiální mistrovství Evropy a vzhledem k vysokému počtu přihlášených zemí – bylo jich třicet jedna – poprvé účastníky rozdělila do kvalifikačních skupin.

Československá reprezentace pod vedením trenéra Marka skvěle rozehrála boje ve skupině vítězstvími v Irsku a doma s Tureckem a především Španělskem.

Konec nadějí však znamenala neuvěřitelná porážka 1:2 v pražské odvetě s Iry. Trenér Jozef Marko nečekaně postavil do brány debutujícího Antonína Krameria namísto brankářské jedničky československé reprezentace Ivo Viktora:

"Postavil Tondu v dobrém úmyslu, aby také začal chytat, a nevyšlo to. Tonda měl smůlu, že to zrovna nevyšlo, ne jenom jemu, ale i celému mužstvu."

Viktor říká, že už je to dnes složité řešit, i on byl tehdy překvapen: "Fakt je, že sem předtím chytal pořád, bylo to pro mě překvapení, že jsem nenastoupil na poslední utkání. Nebožtík Jožko Marko, ať je mu země lehká, asi to myslel dobře ten tah, ale nevyšlo to."

Rozhodl los

Z naší skupiny nakonec postoupilo do čtvrtfinále Španělsko, italské semifinále však obstaraly kromě domácího týmu Jugoslávie, Anglie a Sovětský svaz. Vladimír Zápotocký říká:

Celá Itálie jásala, protože její mužstvo se protlačilo s odřenými zády z kvalifikace až do finále Vladimír Zápotocký, fotbalový historik

"Dá se říci, že na italské půdě se odehrávaly zápasy naprosto vyrovnaných soupeřů. Vezměme si, že utkání Itálie-Sovětský svaz skončilo bezgólovou remízou 0:0 a vůbec naposledy v dějinách evropského šampionátu rozhodoval o postupujících los."

Podle Zápotockého se celá Itálie modlila za to, aby postoupila, a to se jí podařilo. Jugoslávci přehráli úřadující mistry světa Angličany 1:0 brankou bájného Džajiče, který zářil i ve finále, protože první finále Itálie-Jugoslávie skončilo 1:1.

"V té éře se neprodlužovalo, a muselo se za dvacet čtyři hodin opakovat. Itálie změnila pět hráčů základní sestavy, místo Ribery dirigoval Mazzola a vyhrála 2:0.

Celá Itálie jásala, protože její mužstvo se protlačilo s odřenými zády z kvalifikace až do finále a v Itálii se psalo, že navazuje na časy ze třicátých let," popisuje Zápotocký italskou radost.

1972

Čtvrté ME se konalo v roce 1972 v Belgii. Kvalifikace se opět uskutečnila v osmi skupinách, jejichž vítězové postoupili do čtvrtfinále.

Československo ji absolvovalo s druhořadým výběrem, protože po neúspěchu na MS v Mexiku v roce 1970 byl téměř celý širší kádr potrestán zákazem činnosti do konce následujícího roku.

Jako záminka posloužila komunisty kontrolovanému svazu tzv. aféra Adidas-Puma, jak říká Ivo Viktor:

Nástup C-mužstva

"Kvalifikace byla spískaná naším nesmyslným potrestáním, protože jsme dostali pár dolarů za nějakou reklamu, což je dneska úplně běžná věc, a pak nás za to trestal ten, kdo to povolil - svazoví funkcionáři. Dvacet hráčů bylo tedy po Mexiku potrestáno, a kvalifikace proto začala s C-mužstvem."

Němci se po zisku titulu mistrů Evropy stali i mistry světa

Zmíněné C-mužstvo doma ztratilo bod se slabým Finskem a ani nejsilnější sestava pak v závěrečném utkání s Rumunskem v Bukurešti nebyla schopna dohnat ztrátu.

V Belgii pak Sověti v semifinále porazili Maďarsko 1:0. Jejich finálovým soupeřem se po vítězství 2:1 nad domácí Belgií stali západní Němci.

Závěrečný zápas pak byl jednoznačnou záležitostí vynikajícího německého týmu, jehož pilíři byli Franz Beckenbauer, Günter Netzer a obávaný kanonýr Gerd Miller. Německo porazilo Sovětský svaz rozdílem třídy 3:0 a stalo se poprvé mistrem Evropy.

1976

V roce 1972 převzal československou reprezentaci Václav Ježek, s jehož jménem je spojeno jedno z nejslavnějších období československé kopané. Ivo Viktor vzpomíná na jeho nové metody:

"No především, že v té éře socialistické měl zkušenosti ze západu. Jako trenér působil v Holandsku a poměrně úspěšně. A přenesl sem věci, které na tom západě byly běžné. Např. modlitbu před obědem, nebo společné takové zamyšlení."

Československo začalo kvalifikaci na pátém mistrovství Evropy nepříjemnou porážkou v Londýně s hlavním favoritem skupiny – Anglií.

Po převálcování Portugalců poměrem 5:0 se však znovu ocitlo ve hře a nezapomenutelným vítězstvím 2:1 v bratislavské odvetě nad Angličany si zajistilo postup do čtvrtfinále.

V něm pak Čechoslováci po výsledcích 2:0 a 2:2 vyřadili mužstvo Sovětského svazu a poprvé od zisku bronzových medailí v zahajovacím ročníku ME se probojovali do závěrečných bojů.

Bělehradské finále

Na slavné bělehradské finále z roku 1976, které československému fotbalu přineslo první a zatím poslední zlatou medaili na ME, vzpomíná jeden z jeho protagonistů Karol Dobiaš:

Guinessova kniha – levá noha, nikdy jsem levou nohou nevystřelil na branku. Jen tam – v Bělehradě Karol Dobiaš

"Všichni mysleli, že budeme čtvrtí. Byli jsme rádi, že jsme se tam dostali, nikdo nepředpokládal, že budeme hrát finále. V paměti mám velký zápas proti Holandsku 120 minut v dešti, který jsme zvítězili 3:1.

A euforie, Panenkova penalta, kterou se proslavil, to jsou moje největší vzpomínky na Bělehrad."

Karol Dobiaš se také postaral o jeden z nejskvělejších okamžiků finále, když dalekonosnou střelou překonal německého brankáře Maiera a zvýšil na 2:0.

"Guinessova kniha – levá noha, nikdy předtím jsem levou nohou nevystřelil na branku. Jenom tam – v Bělehradě," říká k tomu pozdější fotbalový trenér.

V Bělehradě se prodlužovala všechna čtyři utkání: Čechoslováci v semifinále vyřadili vysoce favorizované Nizozemce a domácí Jugoslávci v prodloužení ztratili téměř jistě vyhraný zápas s Německem: vedli v něm už 2:0 a nakonec prohráli 2:4.

'Vršovický dloubák'

Československo ve finále proti Německu rovněž vedlo 2:0, ale Němcům se v poslední minutě podařilo vyrovnat a vynutit si prodloužení. Došlo na penaltový rozstřel, v němž o titulu mistrů Evropy pro Československo rozhodl v poslední, páté sérii nezapomenutelným "vršovickým dloubákem" Antonín Panenka:

Na Panenkovu penaltu z roku 1976 Češi nikdy nezapomněli

"Je pravda, že dodnes o tom spousta lidí, ale i děti i mladí lidi ví, že o to mají zájem, což mě velice těší. Moje krédo bylo hrát pro diváky, hrát pro vlastní potěšení, udělat nějakou kulišárnu."

Penalta předčila všechny ostatní Panenkovy výkony. Není divu, že na ni trochu žárlí, jak sám říká:

"Je fakt, že tahle penalta všechny další výsledky přehlušila, svým způsobem na ni žárlím. Ale na druhou stranu jsem na ni hrdý, protože jsem si ji vymyslel. Kdyby to šlo patentovat, tak si ji nechám patentovat, ale bohužel to nejde."

1980

Ani legendárnímu Václavu Ježkovi se nepodařilo porušit tradici, která praví, že Čechoslováci a v pozdějším období ani Češi nedokážou úspěchy na mezinárodní fotbalové scéně potvrdit či zopakovat.

Když se reprezentace v roce 1978 neprobojovala na MS v Argentině, Ježek si prohodil funkci se svým asistentem Jozefem Venglošem a slovenskému "fotbalovému profesorovi" se podařilo s mužstvem, které mělo svůj zenit už za sebou, nejen probojovat na 6. ME v Itálii, ale dokonce tam znovu získat medaili.

"Ten kádr zůstal stejný, jenom tam přišlo pár mladých kluků. My všichni jsme byli o čtyři roky starší, byli jsme zkušenější, ale člověk zase nebyl tak pružný, jako byl před čtyřmi lety," říká současný asistent trenéra českého týmu Miroslav Beránek.

"Samozřejmě už to pro nás bylo daleko těžší, už se o nás vědělo, už jsme nebyli žádní outsideři, černí koně, byli jsme mistři Evropy, proto si myslím, že to třetí místo je velký úspěch," dodává.

Opět penalty

V kvalifikaci Čechoslováci vyřadili silné týmy Francie a Švédsko, jen do počtu měli ve skupině slabé Lucembursko.

Byli jsme mistři Evropy, proto si myslím, že to třetí místo je velký úspěch Miroslav Beránek

Finálový turnaj v Itálii se pak hrál poprvé ve dvou čtvrtfinálových skupinách. Československo v té první vyhrálo s Německem 0:1, medailové naděje pak oživilo výhrou nad Řeckem 3:1 a po remíze 1:1 s Nizozemskem postoupilo díky lepšímu skóre z druhého místa do zápasu o bronzové medaile.

V něm i po prodloužení remizovalo s domácí Itálií 1:1. Rozhodl tedy znovu až napínavý penaltový rozstřel, který Čechoslováci vyhráli poměrem 9:8, když prvních pět penalt kopalo stejných pět borců jako před čtyřmi roky v bělehradském finále.

Vítězem jinak dost nudného šampionátu se stalo Německo po výhře nad druhým finalistou Belgií 2:1.

1984

V roce 1982 se českoslovenští fotbalisté po dvanácti letech znovu probojovali na mistrovství světa.

Byl to obrovský posun proti šampionátu v Itálii, který byl z pohledu diváků nudný Miroslav Beránek

Ve Španělsku bohužel reprezentace vyhořela a neúspěch na světovém šampionátu na dlouho poznamenal výsledky československého fotbalu na mezinárodní scéně.

To tvrdí i Miroslav Beránek, který v osmdesátých letech oblékal dres plzeňské Škodovky a Slavie Praha:

"Do Španělska jsme odjížděli s velkým a přehraným optimismem a šampionát nás vrátil na zem. A objevila se celá řada věcí, které měly negativní dopad. Byť tady byla slušná generace hráčů, tak se nepodařilo dát dohromady tým, který by měl úspěchy."

Československý internacionál Jan Berger, který reprezentoval v osmdesátých letech, vidí ještě jeden důvod zmíněné krize:

"Ty mančafty byly dost kvalitní, málo se omlazovalo, nebyly takové talenty, jako třeba v dnešní době, já tam vidím ten neúspěch v tom, že se ten mančaft neomlazoval."

Jan Berger má velmi správný pocit, že v kvalifikaci na sedmé ME, které se hrálo v roce 1984 ve Francii, měl československý tým velmi silné soupeře, totiž Itálii, Rumunsko, Švédsko a Kypr.

Turnaj pro diváky

Italové, mistři světa ze Španělska, ovšem totálně zklamali a ve skupině skončili na předposledním místě.

Fotbal se stává stále populárnějším sportem

Čechoslováci toho nedokázali využít a po remíze na Kypru přenechali postup Rumunům, přestože s nimi měli aktivní bilanci. O finálovém turnaji vypovídal Miroslav Beránek:

"Báječný fotbal pro diváky se spoustou kreativních hráčů, kombinací, jak v podání Francouzů, Španělů, tak Portugalců. Byl to obrovský posun proti šampionátu v Itálii, který byl z pohledu diváků nudný."

Zaujala především nádherná semifinálová bitva domácích Francouzů, dirigovaných skvělým Michelem Platinim, s Portugalci, kteří odešli poraženi 3:2 až po prodloužení.

S finálovým soupeřem, Španělskem, už francouzské mužstvo tolik práce nemělo, když zvítězilo 2:0.

Zápas v podstatě rozhodla školácká chyba španělského brankáře Arconady, který po Planiniho přímém kopu přes zeď nechal vlastně už chycený míč nepochopitelně dokutálet za brankovou čáru.

1988

V roce 1984 převzal českou fotbalovou reprezentaci Josef Masopust, ale ani on se nedokázal s týmem probojovat na příští Euro, které se konalo v tehdejší Německé spolkové republice.

V poměrně lehké kvalifikační skupině s Dánskem, Walesem a Finskem rozhodla o vyřazení Masopustových svěřenců ostudná porážka 0:3 v Helsinkách, kde zdravotně indisponovaný trenér v podstatě přenechal vedení týmu svému tehdejšímu asistentovi Václavu Ježkovi. Jan Berger o tom říká:

"Pan Masopust je obrovská osobnost v celé československé kopané, ale i ve světě, hráč, který získal zlatý balon, vynikající trenér, ale myslím si, že trenér nesmí být moc hodný, trenér musí být pes. Myslím, že to pan Masopust všechno chtěl dělat hezky a že ono to nejde."

Skvělí Nizozemci

Vítězný nizozemský tým, který v semifinále vyřadil mužstvo pořádající země a ve finále poměrem 2:0 i s úroky oplatil Sovětskému svazu porážku ze čtvrtfinálové skupiny, charakterizuje tehdejší vrcholový hráč a nynější vrcholový trenér Miroslav Beránek:

Nizozemská radost po zisku titulu evropských mistrů v roce 1988

"Zářila generace Gullitů a Van Bastenů, Van Basten vlastně nastoupil po zranění a neměl moc času po zranění na přípravu, a přesto se stal nejlepším hráčem šampionátu a Holanďani poprvé a naposledy dokázali vystoupit na vrchol a měli nejlepší mužstvo, které na lavičce řídil stratég."

1992

Euro 1992 bylo posledním evropským šampionátem, na kterém hrála společná československá reprezentace. Ani svěřencům Milana Máčaly se však nepodařilo překročit práh kvalifikace.

Nutno ovšem přiznat, že ve skupině s Francií, která nakonec postoupila z prvního místa bez ztráty bodu, a Španělskem měla velmi těžkou úlohu.

Neuvěřitelné vyústění finálového turnaje, který uspořádalo Švédsko, přibližuje fotbalový historik Vladimír Zápotocký.

"Nikdy neměla Evropa tak překvapivého šampiona, jako bylo Dánsko v roce 1992. Dánové postavili na hlavu veškerou metodiku, oni nahradili bývalou Jugoslávii, která byla vyřazena z válečných důvodů, a vůbec se metodikou neřídili."

Dánští srdcaři

Zápotocký dále říká, že Dánové na mistrovství Evropy přijeli bez soustředění, bez přípravy, jen ten, kdo chtěl a kdo se na to cítil.

Dánové postavili na hlavu veškerou metodiku, vůbec se jí neřídili Vladimír Zápotocký

"To jsou body, které spíš připomínají dvacátá léta 20. století než léta devadesátá. Myslím si, že Dánsko zůstane na věky unikátním šampionem," myslí si Zápotocký.

Na tomto Euru zářili náhradníci. Dánové se probili přes Anglii a Francii až do semifinále, kde na pokutové kopy porazili Nizozemsko.

Ve finále jim neodolali ani Němci, kteří se předtím poměrem 3:2 vypořádali s domácími Švédy. Němci sice dodnes považují dvě finálové branky Dánska za neregulérní, ale – i dle Járy Cimrmana – to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.

1996

Cestu k anglickému stříbru z roku 1996 zahájila teď ne už československá, ale česká reprezentace vítězstvím v těžké kvalifikační skupině.

V roce 1996 nastoupili Češi ve finále ve Wembley

Výběr trenéra Uhrina v ní předčil Nizozemce a Nory, do počtu bylo Bělorusko, Lucembursko a Malta. V Anglii se pak ve finálovém turnaji poprvé představilo šestnáct týmů rozdělených do čtyř skupin.

Fanoušci mají v živé paměti nepříliš přesvědčivé účinkování České republiky ve čtveřici s Německem, Itálií a Ruskem. Vítězství 2:1 nad Italy a šťastná remíza 3:3 s Ruskem však Čechy poslaly do čtvrtfinále, v němž nádherným lobem Karla Poborského porazili Portugalsko.

Bezbrankový semifinálový duel s Francií skončil dalším penaltovým rozstřelem se šťastným koncem pro české barvy. Není divu, že kapitán týmu Miroslav Kadlec si vybavuje toto:

"Pro mě je to penalta proti Francii, kterou jsem proměnil, tím pádem jsme se dostali do Wembley do finále proti Německu, a na druhou stranu tam těch okamžiků bylo víc, ať už to bylo potřepání rukou s královnou, nebo i to samotné finále, i když ten výsledek nebyl podle našich představ.

Když to člověk vidí s odstupem času, tak čím dál tím víc je naštvaný, protože chybělo velice málo, abychom byli mistry Evropy."

Havel utěšoval hráče

O čtvrtém evropském titulu Němců rozhodl v prodloužení zlatým gólem Oliver Bierhoff. Zklamání českých hráčů z finálové prohry 1:2 mírnil v šatně i tehdejší prezident Václav Havel, který zápas ve Wembley sledoval z čestné lóže po boku britské královny a německého kancléře:

Václav Havel dodnes vzpomíná na fotbalové umění Karla Poborského

"Když naši hráči prohráli a bylo to o fous, tak byli zhroucení, v depresi a já je navštívil v šatně a různě jsem je povzbuzoval a prý byli pak šťastní, že jsem jim zlepšil náladu po té prohře."

Havel si nejvíce vybavuje Poborského: "Už si nepomatuju, kdo tam v tom hrál. Já si pamatuji jediného Poborského, který tam běhal jak ďábel na křídle sem tam a dlouhé vlásky mu vlály, ty už teď nemá.

A říkal jsem si, že je to obdivuhodné, takové lidi obdivuji. Neobdivuji ani tak tolik sebe jako Čecha, že jsem vyhrál mistrovství Evropy, ale obdivuji ty hráče, protože ti umí hrát fotbal, já ne."

2000

Spanilá jízda kvalifikací a ztráta sebeovládání a koncentrace v utkáních finálového turnaje – tak charakterizuje Vladimír Zápotocký účinkování českých fotbalistů na Euru 2000, jehož závěrečná část se poprvé odehrávala ve dvou zemích – Nizozemsku a Belgii:

"To mistrovství Evropy v roce 2000 bylo pro nás trpké, protože nakonec celou základní skupinu kádr Jozefa Chovance zahrál disciplinovaně a hráči jako Koller, Nedvěd, Řepka, Gabriel, Lokvenc byli ozdobami.

Připomenu, že jsme vyhráli na půdě Skotska a doma jsme se Skotskem z 0:2 obrátili na 3:2 a díky disciplíně a nadšení jsme na šampionát postoupili, tak tam jsme nakonec prohráli na nedisciplínu."

Collinova penalta

O vyřazení českého týmu možná rozhodla už poslední minuta úvodního utkání proti Nizozemsku, kdy kapitán Jiří Němec v pokutovém území stáhl za dres pronikajícího nizozemského obránce Ronalda de Boera.

O Collinově penaltě se v České republice dlouho hovořilo

Italský rozhodčí Pierluigi Collina bez váhání a správně nařídil penaltu, z níž Nizozemci skórovali a prakticky tak Čechy odsoudili k povinnému vítězství nad Francouzi, pokud ještě chtěli postoupit.

V zápase s mistry světa ale zase udělal hrubou chybu obránce Petr Gabriel, když přihrál míč přímo na nohu Thierry Henryho, jenž pohodlně skóroval a přispěl tak k vítězství Francie 2:1. Češi brzy balili kufry a Francouzi se za pár dní radovali po světovém i z evropského titulu.

2004

Ohlédnutí za evropskými fotbalovými šampionáty můžeme končí přáním, aby se čeští reprezentanti z Portugalska vrátili pokud možno až 4. července. Mezi těmi, kdo jim budou doma u televizní obrazovky držet palce, bude i Václav Havel.

"Nechystám se sledovat všechny zápasy, však jich je šílené množství, ale některé zápasy asi zhlédnu, budu-li mít čas v té době, kdy je budou vysílat."

Tento pořad BBC odvysílala v premiéře v sobotu 12. června 2004.