Olga Krupauerová spolupracovnice BBC ve Washingtonu

Podle některých se na památník čekalo příliš dlouho

Na rozdíl od Evropy s bezpočtem pomníků padlým ve válce Amerika jako by ani vzpomínat nechtěla.

Chtěl-li se návštěvník Washingtonu poklonit památce Američanů padlých za druhé světové války, musel se vydat za řeku Potomac do sousední Virginie na Národní arlingtonský hřbitov či k sousoší připomínajícímu bitvu o Iwo Jimu.

Dlouhé čekání

Veteráni druhé světové války museli na své místo na historickém washingtonském "mallu", kde už stojí památníky válek ve Vietnamu a Koreji, čekat dlouho.

Za ta léta jsem ztratil všechny kamarády, kteří se mnou bojovali a byli mi blízcí John Garret

Jak ale ukázalo nedávné slavnostní zasvěcení washingtonského Národního památníku druhé světové války, Amerika přece jenom nezapomněla.

Pomník druhé světové války není žádným architektonickým skvostem.

O jeho vybudování se vedly líté bitvy. Řada kritiků a prominentních osobností protestovala proti umístění památníku v centrální linii washingtonské pláně mezi pomníky prezidentů Lincolna a Washingtona.

Objevily se hlasy, které srovnávaly majestátní, strohý, klasický design památníku s architekturou fašistického Německa.

Veškeré teoretizování a snobskou kritiku ale umlčelo nadšení válečných veteránů, kteří v Den památky padlých zaplavili památník a vdechli život do jeho chladných žulových kvádrů a fontán.

Strohá architektura ožila

Mezi pozvanými na slavnostní zasvěcení památníku byla i Barbara Podoski, dnes devadesátiletá, několikanásobně vyznamenaná veteránka americké armády, která se narodila na Moravě a dodnes mluví dokonalou češtinou.

"Je to tak nádherné a dojemné", řekla.

Snad ještě větší dojem než památník na ni udělali ostatní veteráni, kteří ji během ceremonie obklopovali a s nimiž se dělila o radost, ale také, jak prakticky poznamenala, o jídlo.

Dvě dívky z davu ji oslovily a poděkovaly za to, co udělala pro jejich svobodu.

"Měla jsem tak radostný pocit, jako snad nikdy," dodala paní Podoski.

Památník ihned po jeho zasvěcení navštívily tisícovky veteránů. Řada z nich na vozících a o holích. Procházeli, často v doprovodu početných rodin, kolem žulových sloupů s názvy jednotlivých amerických států, pavilony symbolizujícími fronty v Tichomoří a Atlantiku s vytesanými nápisy jmen klíčových bitev.

Rodinný ceremoniál

Zastavili se před Zdí svobody, jejíž čtyři tisícovky zlatých hvězd symbolizují více než 400 000 Američanů, kteří obětovali své životy.

Každá hvězda znamená sto padlých Američanů

Mezi veterány byli i mladší lidé. Mnozí z nich si utírali slzy. Mladší muž stojící vedle mě oslovil veterána na lavičce a po chvíli ho se slzami v očích objal.

Školní děti obklopily muže v uniformě na vozíku, který jim vyprávěl o válce.

Starší Afroameričan v doprovodu své ženy, syna a vnučky přistoupil k nápisu Střední Evropa vytesanému do obrubně fontány před Atlantickým pavilonem. K nápisu opatrně přiložil svou zažloutlou válečnou fotografii a medaili. Syn ho pak vyfotografoval.

Malý rodinný obřad pozoroval potichu dav návštěvníků.

Dnes čtyřiaosmdesátiletý John Garret strávil na bojištích v Evropě dva a půl roku. Památník podle něj přišel pozdě.

"Za ta léta jsem ztratil všechny kamarády, kteří se mnou bojovali a byli mi blízcí," poznamenal smutně.

Navíc ho zlobí, že si lidé dodnes neuvědomují, kolik Afroameričanů bojovalo ve válce a vylodilo se v Normandii.

Ze šestnácti milionů Američanů nasazených ve druhé světové válce dnes žijí pouhé čtyři miliony.

Tenčící se počet veteránů ale nekalí radost Barbaře Podoski, která řekla:

"Budu se k pomníku vracet. Až ten zájem trochu pomine, vezmu krajíc chleba do kapsy a pěkně si to tam všechno prolezu."