BBCCzech

Z kopců nad Ingušskem se vše jevilo pokojně. Viděl jsem kravská stáda pasoucí se na zelených svazích, z komínů stoupal nad malými vesničkami slabý kouř a v kopcích se odrážela ospalá symfonie, složená z libozvučné harmonie mečení koz, bečení krav a zvuku horské bystřiny.

Na tomto ostrově klidu a pokoje v Severním Kavkazu trávil na místě u řeky první den jarních prázdnin šestnáctiletý Akramat Chašagulgov se svým bratrancem Ibragimem.

Místo jako stvořené k odpočinku a hrám, kde se snadno zapomenene na školu.

A pak nad oběma chlapci přeletěl bojový vrtulník. Zakroužil jednou, dvakrát a nakonec vypálil.

Jedna raketa vybuchla jen pár metrů od Akramata - zranil ho šrapnel, ale přežil. Ibragim zemřel v nemocnici.

Navštívil jsem jejich rodinu v malém městě Ordžonikidze. Ibragimova smrt zanechala v jeho příbuzných pocit prázdnoty a zloby. Nikdo za útok nepřijal zodpovědnost, nikdo se jim neomluvil.

Ibragimova matka Medina mi řekla, že si nikdy nemyslela, že se něco takového může stát zrovna v Ingušsku,

"Myslela jsem," řekla, "že žijeme v klidné zemi, ale teď vidím, že konflikt v Čečensku doléhá i na nás."

Projeli jsme městem k Suvorovově ulici, kde jsme narazili na četné stopy války.

Dům číslo 18 vlastně už se stavením neměl skoro nic společného - hromada zuhelnatělých cihel, prázdné okenní rámy a zkroucené železo. Budovu roztrhaly doslova na kusy rakety a střelba.

Byl to výsledek jedenáctihodinové bitky mezi ingušskými bezpečnostními silami a čečenskými povstalci, kteří se jinak v Ingušsku snaží být nenápadní.

Dvorek se topil v nábojnicicíh, které křupaly pod nohama. A ve vzduchu byl silně cítit odporný zápach slzného plynu.

Takovýto obraz zkázy důvěrně znají v Čečensku, ale tohle bylo Ingušsko.

Nejsou to však přestřelky, co obyvatelům Ingušska nahání největší strach. Hlavním nebezpečím jsou únosy.

V místním středisku pro lidská práva jsem potkal příbuzné některých obětí. Jejich příběhy se velmi podobají: vyskytují se v nich maskovaní muži s kalašnikovy, kteří oběti zadrží, nacpou do aut a rychle s nimi zmizí.

Magomed, kterému unesli syna, jen zakroutil hlavou "Ne, byli z FSB, ruské bezpečnostní služby," odvětil.

Ale proč by to dělali ruští agenti, ptám se dál. "Dávají nám teď co proto," vysvětluje jeden muž. "Cílem je každý, u koho mají podezření na nějaké spojení s čečenskými povstalci," dodává.

Rašíd Ozdujev dospěl ke stejnému závěru. Je to mladý muž, který pracoval na prokuratře a měl monitorovat aktivity FSB v Ingušsku. Ozdujevova rodina byla součástí mocenského systému - Rašídův bratr pracoval pro FSB, jeho otec se živil jako místní soudce.

Pak však Rašíd odhalil důkazy údajného propojení bezpečnostní služby s únosy. Nenechal si to pro sebe, stěžoval si v Moskvě a pak - také zmizel.

Rašídův otec Boris díky svým kontaktům zjistil, že jeho syn byl unesen. Důstojník FSB, který se podílel na Rašídově únosu, mu na rovinu řekl, co se stalo.

Boris mě zavezl na místo činu - zablácené odpočivadlo u rušné dálnice. Ukázal mi, kde únosci na Rašída, který tudy projížděl, čekali, kde nabourali do jeho auta a kde stálo záložní vozidlo, které odvezlo jeho uneseného syna neznámo kam.

Boris má pro únosy lidí vlastní vysvětlení. Důvodem není - jak říká - vypořádat se se sympatizanty povstalců.

"Někdo se snaží Ingušsko destabilizovat a udělat z něj druhou Čečnu," říká mi. Toho se podle Borise lidé v Ingušsku nyní bojí nejvíce. "Mnozí si myslí, že někteří generálové a politici mají z nestability v Čečensku prospěch a možná usilují o to, zavléci do konfliktu i Ingušsko."

Když si ale člověk pustí ingušskou televizi, naskytne se mu úplně jiný pohled. O únosech lidí se nemluví, žádné mimořádné zprávy o přestřelkách v centru města se nevysílají.

V televizi se Ingušsko jeví jako klidná a stabilní země, kde mají pole plná obilí.

Prezidenta Murata Zjazikova si prý lidé nemohou vynachválit. Hlava státu je bývalý generál FSB a má dost nepřátel. Minulý měsíc se na něj sebevražedný útočník pokusil spáchat atentát.

Největšího spojence má Zjazikov v Kremlu, který ho dostal k moci. Moskva na něj spoléhá a věří, že Ingušsko očistí od všech svazků s čečenskými povstalci.

Na závěr našeho výletu jsme se konečně mohli setkat i s ním. Zeptal jsem se ho, proč v jeho zemi dochází k únosům.

Prezident odpovědel, že něco takového prostě není pravda a že média všechno zveličí. Ukázal jsem mu tedy seznam s desítkami jmen lidí, kteří byli podle všeho uneseni.

"Tenhle seznam," odvětil Zjazikov, "je zfalšovaný. Je to jen výmysl lidí, kteří chtějí vyvolat v Ingušsku chaos a válku. Jsou to všechno lži."

Pro Borise Ozdujeva to ale výmysl není. Od Rašídova zmizení je pro něj každý den noční můrou. Boris říká, že nechce v Ingušsku ani válku ani chaos. Jediné, po čem touží, je návrat ztraceného syna.