Will Ross zpravodaj BBC

Uprchlíkům slunce nevadí, hlavně, že mají klid a mír

Tisícům dárfúrských uprchlíků ale stačí, že je tu mír.

Hadža Mahmúdová vypadá dost vyčerpaně. Není divu, právě přijela na oslu do čadské vesnice Bahaj ležící nedaleko hranic se Súdánem. Po dva týdny cestovala jen v noci, přes den se ukrývala v jeskyních.

"Nejdřív přiletělo letadlo, Antonov, a shodilo na naši vesnici bomby. Pak k nám na koních a velbloudech vtrhli Džandžávidovci a vypalovali domy a rabovali to, co ještě zbylo," vypráví Hadža.

Džandžávidovci jsou příslušníci arabské polovojenské skupiny, která podle darfúrských uprchlíků spolupracuje se súdánskými vojáky. Hadža tvrdí, že cestou viděla desítky vypálených, opuštěných vesnic.

Hadža dnes bydlí pod stromem v čadské poušti. Do hlavního města N´Djamena je to odtud 800 kilometrů.

Jednání v luxusních hotelech

V N´Djameně je několik absurdně předražených hotelů. V bazénu jednoho z nich se koupou rodiny bohatých zahraničních obchodníků. Zástupci dvou darfúrských povstaleckých skupin mezitím ubíjejí čas v klimatizovaných pokojích; dívají se na televizi nebo jsou přímo přilepení k mobilním telefonům.

Súdánské osvobozenecké hnutí obviňuje arabskou vládu

Přicestovali na jednání s představiteli súdánské vlády. Na programu má být řešení konfliktu v Dárfúru, ale záhy je jasné, že zástupce obou stran se podaří udržet v jedné místnosti pouze zázrakem.

Na pokoji číslo 120 se ubytoval Monsúr Arbab z povstalecké organizace s názvem Súdánské osvobozenecké hnutí. Sedí na posteli, na nohou červené žabky, a říká, že chartúmská vláda neustále porušuje nedávno vyjednané příměří.

"Jen za posledních deset dnů bylo zabito 160 lidí!" tvrdí Monsúr Arbab a dodává, že dárfúrské civilisty by měly chránit mezinárodní síly.

Na pokoji 117 bydlí Abúbakár Hamíd Núr z povstaleckého Hnutí za spravedlnost a rovnost. Je přesvědčen, že súdánská vláda vůbec nechce jednat o míru.

"Používají zdržovací taktiku, aby na obyvatelích Dárfúru mohli dál páchat zvěrstva," tvrdí tento zástupce povstalců.

Súdánské osvobozenecké hnutí i Hnutí za spravedlnost a rovnost tvrdí, že černoši z Dárfúru byli odsunováni na okraj společnosti. Teď je prý vláda, tvořená převážně Araby, za pomoci polovojenské organizace vyhání z vlasti.

Súdánská vládní delegace bydlí o kus dál, v jiném hotelu. Člověk by řekl, že v době, kdy obvinění na adresu chartúmské vlády neberou konce, není snadné být súdánským ministrem pro humanitární záležitosti.

V čele tohoto resortu stojí Muhammad Jusif Abdalla. Podává mi stříbrně orámovanou vizitku a kupodivu působí stejně uvolněně jako lidé lenošící na lehátkách u bazénu.

"My žádné milice nemáme," brání se a dodává, že pachatelé zvěrstev nemají s vládou nic společného.

Uprchlíci hladoví

Statisíce lidí ale tvrdí pravý opak a příliv uprchlíků z Dárfúru rozhodně neslábne. Není snadné se k nim dostat - pokud ovšem neznáte Abakara.

Abakara jsem si najal jako řidiče u hranic, ve městě Abéché. Navštívili jsme uprchlický tábor Kalungo, kde žije přes sedmnáct tisíc běženců. Patří k nim i jedenadvacetiletá matka tří dětí Halúm Šaríf Šavová, která vzpomíná, jak jí lidé z polovojenské organizace vypálili dům:

Potravinová pomoc pro uprchlíky vázne

"Zničili nám všechny věci. Ale měla jsem štěstí, protože sousedka chovala osly a dva mi dala na cestu do Čadu. Jely na nich děti, já šla pěšky," uzavírá uprchlice Halúm.

Organizace spojených národů se snaží umístit všechny běžence do táborů, které - podobně jako Kalungo - leží v bezpečné vzdálenosti od hranic. Většina uprchlíků však navzdory tomu i přes úsilí humanitárních organizací nemůže nalézt klid; na to jsou přece jen ještě příliš zranitelní a příliš blízko konfliktu, před nímž utekli.

Navíc vázne rozvoz potravinové pomoci OSN. Tisíce lidí se nedávno ocitly bez jídla jen proto, že OSN nezaplatila řidičům kamionů a ti se odmítli hnout z místa.

Ve vesnici Bahaj jsem viděl stát několik kamionů plných potravin. Čekalo se, až je někdo vyloží. Tisíce uprchlíků jako Hadža Mahmúdová zatím na druhé straně zdi tábora propadaly zoufalství.

Máte-li peníze, pak sehnat jídlo není problém. V Bahaji jsem jedl snad ten nejchutnější chléb v životě. V malé restauraci jsem potkal patnáctiletého Mustafu. Doma v Dárfúru chodil do školy. Jeho vesnici nejprve vybombardovali a pak vypálili.

Chlapec chce být lékařem, ale zatím tady v Čadu myje po sedm dní v týdnu nádobí. Měsíčně vydělá obnos odpovídající zhruba dvěma dolarům. Rodina dá jeho výplatu za jídlo.

Mezinárodní společenství sice porušování lidských práv v Dárfúru opakovaně odsuzuje, ale moc s ním nenadělá. Násilnosti neberou konce, exodus obyvatel Dárfúru pokračuje a svět se zatím snaží ukončit občanskou válku mezi severem a jihem.

Zdá se tedy, že řešení konfliktu v Dárfúru je v nedohlednu.