Anna Machová spolupracovnice BBC

Případ Mahíra Arara otevřel debatu o kanadském občanství

Podle mého tehdejšího názoru dělalo dvojí občanství z naturalizovaného Kanaďana druhořadého občana, protože mu za hranicemi Kanady, hlavně v zemi jeho původu, neposkytovalo stejná práva jako lidem, kteří se tam narodili.

Ministerská odpověď byla jednoznačná: Kanada nemůže zajistit bezpečí občana v jeho rodné zemi a je na každém, aby si rozmyslel, kam se vydá.

Rok 1989 vyřešil tuto situaci pro tisíce Kanaďanů pocházejících z takzvaného Východního bloku. Teroristické útoky na New York a Washington z 11. září 2001 však tuto problematiku v pozměněné podobě otevřely pro tisíce Kanaďanů z jiných zemí, hlavně z těch, které jsou podezřelé z podpory terorismu.

Vyhýbat se USA

Situace se navíc změnila ještě v jednom ohledu: zatímco před dvaceti nebo třiceti lety nikoho nenapadlo vyhýbat se Spojeným státům, symbolu svobodného světa, nyní se zdá, že mnozí s návštěvou této země váhají.

Vláda ve Washingtonu je ochotna udělat všechno pro to, aby se do Spojených států nedostal nikdo, kdo by připravil reprízu 11. září 2001. To má dopad i na řadového Kanaďana, jemuž po léta stačil k návštěvě Spojených států řidičský průkaz.

Jakých práv člověk nabývá s kanadským státním občanstvím a jak může dojít k jeho deportaci z třetí země do země původu, přestože cestuje na kanadský pas?

Od Nového roku uplatňuje Washington nová pravidla pro návštěvníky z Kanady, pocházející ze zemí, jejichž obyvatelé potřebují k návštěvě Spojených států vízum.

Nový program zahrnuje nejen podrobné prohlídky, ale i fotografování a snímání otisků prstů. Vláda v Ottawě tvrdí, že tato opatření zatím postihují jen asi tři tisíce obyvatel Kanady. Jak dlouho bude trvat, než síť těchto kontrol zachytí každého?

Mahír Arar přišel do Kanady ze Sýrie, když mu bylo sedmnáct. Zastávka na newyorském letišti se mu ale před dvěma lety nevyplatila, byl odtamtud deportován do rodné Sýrie.

Od loňského podzimu, kdy se vrátil do Kanady, se domáhá veřejného slyšení, které by vyšetřilo, jak k deportaci došlo. Podle svých slov se Arar po mučení v syrském vězení přiznal, že pobýval v táborech Al-Káidy. Kvůli podezření ze styků s teroristy ho údajně měly pod dohledem také kanadské bezpečnostní organizace.

Slyšení však nemá být o tom, zda Arar měl nebo neměl kontakty s teroristy, ale o tom, jakých práv člověk nabývá s kanadským státním občanstvím a jak může dojít k jeho deportaci z třetí země do země původu, přestože cestuje na kanadský pas.

Přitlouct rosol hřebíkem

Pro každého Kanaďana bude toto slyšení důležité proto, že se vlastně týká otázky, jak boj proti terorismu ovlivňuje občanská práva a svobody.

Může vůbec technologie a obrovská databáze biometrických údajů chránit nějaký stát před teroristickými útoky?

Bude to ovšem také nejspíš výpověď o tom, jak se mění naše styky se sousedem, s nímž jsme až donedávna měli nejdelší nechráněnou hranici na světě. Nyní se na této hranici budují ochranné valy, sice zatím ne v podobě drátěných zátarasů, ale zpřísněných kontrol.

Může vůbec technologie a obrovská databáze biometrických údajů chránit nějaký stát před teroristickými útoky? Jak najít rovnováhu mezi omezením osobních svobod a bezpečím?

Jak kontrolovat tisíce kilometrů pobřeží a další tisíce kilometrů hranic, které jsou na severní straně Spojených států nechráněné a na jižní straně se přes ně, navzdory ostraze, přelévají tisíce migrantů z Latinské Ameriky?

Zdá se, že by bylo snadnější, abych použila amerického přirovnání, přitlouct rosol hřebíkem ke zdi.

Dlouho jsem bydlela kousek od hranic se Spojenými státy a krátit si například cestu ze Sarnie do Windsoru po americké straně bylo běžné. Když vidím v televizi fronty před hraničními kontrolami a slyším, že by se kanadsko-americké styky zjednodušily, kdybychom měli průkazy s otisky prstů a s obrázky oční duhovky, nemohu nemyslet na Orwellův román "1984".