BBCCzech

Ostrovní stát Kypr je menší než Středočeský kraj a má méně obyvatel než Praha. Přesto se o něm mluví daleko víc, než o jiných větších zemích, osmkrát rozsáhlejší Českou republiku nevyjímaje.

Může za to především jeho historie, a to nikoli ta starobylá, která z ostrova dělá ráj archeologů, ale především ta moderní, která svou dramatičností zastiňuje i dlouhou řadu historických výbojů směřujících k jeho břehům.

Už třicet let je Kypr rozdělen na dvě části - severní tureckou a jižní řeckou. Rozdělení ostrova předcházela invaze turecké armády a ozbrojený konflikt mezi oběma komunitami.

Hlavní město Nikósie, jehož centrem prochází linie příměří, zůstává více než čtrnáct let po pádu berlínské zdi poslední rozdělenou metropolí na světě. Pokusů o sjednocení tohoto středomořského státu bylo za oněch třicet let učiněno víc než dost. Všechny ale zkrachovaly.

Začlenění Kypru do Evropské unie mělo posloužit jako silný impuls k tomu, aby si znesvářené komunity nadobro podaly ruce.

Přestože k tomu tentokrát dostaly podporu svých hlavních patronů v Aténách i Ankaře, nedokázali se představitelé kyperských Řeků a Turků během přímých rozhovorů dohodnout ani tentokrát.

Do role spasitele a sjednotitele se ale s jejich souhlasem pasoval generální tajemník OSN Kofi Annan, který protichůdná stanoviska obou stran přemostil svým zevrubným, devět tisíc stran textu obsahujícím plánem, o němž měli poslední dubnový víkend rozhodnout sami Kypřané:

"Doufám, že si obyvatelé Kypru uvědomují, že na ně v sobotu čeká historické rozhodnutí - rozhodnutí, které buď umožní znovusjednocenému Kypru najít si své místo v Evropě a stát se součástí Evropské unie, nebo které zachová dlouho existující rozdělení. Doufám proto, že o tom budou přemýšlet opravdu usilovně."

Že by Kypřané jeho plánu nevěnovali dostatečnou pozornost, se Kofi Annan obávat nemusel. Není mnoho jiných témat, o kterých by zhruba šest set tisíc kyperských Řeků a asi dvě stě tisíc kyperských Turků dokázalo debatovat tak dlouho a tak intenzivně jako o tzv. kyperské otázce.

Po pravdě řečeno se problému věnují až nezdravě moc. Racionalita ale v těchto úvahách na celé čáře prohrává s emocemi. A rozplétání klubka historických křivd a vzájemného obviňování se podobá hádance o slepici a vejci.

Vidina ekonomických výhod plynoucích z členství v Evropské unii ovšem tentokrát na tureckou část ostrova včetně její politické reprezentace zapůsobila dostatečně silně a předvolební průzkumy naznačovaly, že přinejmenším na severu skončí referendum úspěšně.

U kyperských Řeků to naopak dvakrát nadějně nevypadalo. Konečný výsledek byl nicméně ještě mnohem razantnější, než se odhadovalo. Téměř 76 % z nich hlasovalo záporně a poslalo tak Annanův plán i přes jeho 65% podporu mezi kyperskými Turky ke dnu:

"Jak jsem hlasoval? Ne. Protože Annanův plán nemůže fungovat a vytvořil by víc problémů než by jich mohl vyřešit, a to jak pro Kypr, tak pro Evropskou unii."

Co ale způsobilo, že tři ze čtyř kyperských Řeků zaškrtli podobně jako tento muž na svém hlasovacím lístku 'ohí', tedy ne?

Podle kyperských Turků, ale i podle řady evropských politiků, byli především ovlivněni svými politiky v čele s prezidentem Tassosem Papadopoulosem, který v přímém televizním projevu vyzval k odmítnutí plánu, neboť podle něj příliš zvýhodňoval tureckou stranu.

Podle Djemala Varoglua, mluvčího kypersko-turecké opoziční Strany komunálního osvobození - TKP, která se podílela na kampani EVET neboli ANO, se kyperští Řekové s plánem dostatečně neseznámili a slepě následovali doporučení svých politických představitelů:

"Když jdu někdy do řecké části Kypru a ptám se tam lidí, všímám si, že nic nevědí. Naprosto ale věří svému vedení, a to je ovlivnilo, aby hlasovali proti."

Také kypersko-turecký regionální politik z města Pýla Husejn Alibeyoglu připisuje výsledky referenda v jižní části ostrova systematické politické indoktrinaci, která podle něj začíná už na školách:

"Když se blíž podíváte na výsledky referenda na jihu, zjistíte, že nejodmítavější výsledek - přesahující osmdesát procent hlasů - přišel z Pafosu. Ten přitom leží v nejvzdálenější části ostrova a jsem si jist, že většina tamních Řeků nikdy Turka neviděla."

"Myslí si snad, že jsme nějaké nestvůry? Mohou za to jejich politici a jejich vzdělávací systém - už odmalička je ve školách učí, že Turci jsou potenciální nebezpečí - jako zvířata nebo já nevím co..."

S jedním z produktů této údajné indoktrinace jsem rozmlouval na hraničním přechodu v Nikósii. Studentka Isambella, původem z Pafosu, si odskočila na hodinku do severní - turecké části města, podívat se, co mají v tamních obchodech. Není to prý moc dobrá kvalita, ale je to levnější.

Zdá se, že si instrukce kypersko-řeckých celníků, aby návštěvníci severně od hranice neutráceli peníze a nesponzorovali tak ilegální okupanty, příliš k srdci nebere. Kdyby prý našla něco, co se jí líbí, koupí si to, i když připouští, že dávat peníze Turkům by ji netěšilo. A jak hlasovala v referendu?

"Samozřejmě, že 'ne', protože nechci, aby Turci přišli a žili tu s námi. Nemyslím si, že jsou nám rovni. Nemám je jako lidi ráda - mají nižší status, jsou to spodní vrstvy, prostě je nemám ráda."

Z tureckých ozbrojených sil na ostrově Isambella strach nemá, řecká armáda je podle ní silnější. Její přezíravost je možná pro její generaci typická. Ne ovšem pro ty, kteří na rozdíl od ní zažili pro Kypr traumatický rok 1974.

V horkém létě před třiceti lety rádio kypersko-řeckých bojovníků oznamovalo, že turecké tanky rychle postupují jižním směrem a ničí vše, co jim stojí v cestě.

Invaze turecké armády a obsazení severní třetiny ostrova je jednou z hlavních částí kyperské skládanky či spíše hlavolamu, který zatím nedokázali rozřešit ani ti nejzkušenější vyjednavači.

Asi osm kilometrů západně od severokyperského přístavního města Kyrenia či Girne se nachází nenápadná kamenitopísčitá pláž, kterou částečně chrání z moře trčící kus skály. Právě tady přistály časně ráno 20. července 1974 turecké invazní jednotky.

Přilehlá vesnice se dnes jmenuje Karaoglanoglu na počest tureckého důstojníka, který při vyloďování přišel o život.

Asi deset výškových metrů nad hladinou moře se na prostranství kousek od silnice tyčí mohutný betonový památník, který ve zhruba 45° úhlu hrozivě trčí proti horskému masivu Kyrénského pohoří.

Monument má připomínat několikahlavňové dělo, ale místní mu někdy trochu škodolibě přezdívají Turecká erekce.

Vedle památníku se na dvou stožárech třepetají vlajky Turecka a Severokyperské turecké republiky, kterou kromě Ankary nikdo jiný nikdy neuznal.

Na obou vlajkách je identický půlměsíc s pěticípou hvězdou, pouze v obrácené červeno-bílé kombinaci. Zdi památníků zdobí reliéfní výjevy s doprovodným textem.

I bez znalosti turečtiny není těžké z obrázků a letopočtů vydedukovat, že mají zachycovat utrpení, kterému kyperští Turci měli čelit ze strany jejich řeckých spoluobčanů a utlačovatelů do té doby, než jim v roce 1974 přišla na pomoc turecká armáda.

Celý tento betonový komiks, nesoucí silné rysy socialistického realismu, končí idylickým, i když filozoficky poněkud nesourodým výjevem s vojáky a holubicí míru.

'Válka je mír' bylo jedno ze tří hesel, které George Orwell ve svém slavném románu 1984 umístil na budovu fiktivního Ministerstva pravdy. Ve stejném stylu Turecko dodnes invazi zcela seriózně označuje za 'mírovou operaci'.

V rámci historické korektnosti je třeba připustit, že ze strany Ankary šlo víceméně o reakci, přinejmenším částečně motivovanou obavami o bezpečnost tureckého obyvatelstva.

To už od 50. let čelilo občasným útokům de facto teroristů z kypersko-řecké národně osvobozenecké partyzánské skupiny EOKA bojující primárně proti britské koloniální vládě, ovšem po zisku nezávislosti v roce 1960 pokračující v ozbrojené kampani proti nepřátelům helenizace ostrova, tedy především Turkům.

To spolu s praktickou nenaplnitelností komplikované ústavy, která se snažila ve všech směrech zohlednit etnickou nerovnováhu na ostrově, vedlo ke krachu politické spolupráce mezi většinovými kyperskými Řeky a menšinovými kyperskými Turky na konci roku 1963.

Následujících deset let patřilo vzájemným bojům polovojenských jednotek a paralelním snahám mezinárodního společenství o vyřešení kyperského problému.

Pak ale přišel puč proti kyperskému prezidentovi, arcibiskupu Makariovi vedený vojenskými důstojníky sympatizujícími s řeckou juntou v Aténách a na obzoru se objevil přízrak tzv. enósis, tedy spojení Řecka s Kyprem.

Taková byla alespoň argumentace turecké vlády, která neváhala vyslat k 55 kilometrů vzdáleným kyperským břehům své námořní, vzdušné i pozemní síly.

Z vojenského hlediska byla invaze vedena naprosto katastrofálně: přestože Turci měli zhruba čtyřnásobnou početní převahu, jejich ztráty byly podle odhadů až sedmkrát vyšší. Bez ohledu na to se ale už po několika dnech stalo rozdělení ostrova realitou.

Bezmála třicet let po krátkém ozbrojeném konfliktu od sebe vojáky obou stran odděluje nárazníková zóna, kde mezi ostnatými dráty hlídkují příslušníci mírové mise OSN v modrých baretech.

Na jednom z řeckých vojenských stanovišť podél této tzv. zelené linie, na konci hlavní obchodní třídy jižní Nikósie, ulice Ledra, se právě střídá stráž.

Tento checkpoint je narozdíl od ostatních přístupný i veřejnosti, která se z dřevěného můstku podobně jako kdysi v rozděleném Berlíně může podívat, co se děje na druhé straně.

Neuvidí ale víc, než několik prázdných ulic s polorozpadlými domy, přerostlou trávu a zhruba dvě stě metrů dál stožár s tureckou vlajkou, který signalizuje protilehlé vojenské stanoviště nepřátelské strany.

Incidentů podél zelené linie dramaticky ubylo zejména poté, co se loni v dubnu obě strany dohodly na otevření hranic. Od té doby smějí kyperští Turci i Řekové chodit na návštěvy, nákupy a někdy i za prací na druhou stranu.

Rozdělení ostrova, byť již ne tak hermetické jako dřív ale zůstává realitou a pohled na červenou tureckou vlajku, která dál zdobí vojenské i civilní severokyperské budovy, nepřestává v kyperských Řecích vyvolávat pocity hraničící někde s býčí rozdrážděností a někde zase s upřímným strachem.

Jednou z nejčastějších výčitek na adresu Annanova plánu bylo, že umožňoval tureckým vojákům setrvat na Kypru na neomezeně dlouhou dobu, byť v progresivně se snižujícím počtu - z dnešních třiceti až čtyřiceti tisíc se měl kontingent snížit na pouhých šest set padesát vojáků jako před rokem 1974.

Ani to se ale kyperským Řekům nezdálo být dost dobré. Jedna z voliček mi před nikosijskou volební místností vysvětlila, proč hlasovala proti:

"V tuto chvíli jsou Turci a turecká armáda na opačné straně ostrova. S řešením, které je nám nabízeno, by ale získali přístup i do této části ostrova. My bychom upřednostňovali řešení, které by ostrov demilitarizovalo. Nechceme přítomnost řeckých nebo tureckých vojáků, ale řešení, které poskytne lidem největší bezpečnost. Ta ale nemůže být garantována přítomnost cizí armády na Kypru."

Kypersko-turečtí zástupci jako například Husejn Alibeyoglu ale přítomnost turecké armády na ostrově považují za nezbytnou záruku jejich bezpečnosti:

"Dokud nebude obnovena vzájemná důvěra mezi oběma stranami, musí tady turecká armáda pochopitelně zůstat. Žádná jiná alternativa se tu nenabízí. Turecká armáda navíc nepředstavuje pro Řeky na ostrově žádnou hrozbu. Od roku 1974 na ně ani jedinkrát nevystřelili."

S motyčkou v ruce skloněn nad záhonkem růží, které obklopují turecký vojenský hřbitov nedaleko vesnice Karaoglaoglu na severokyperském pobřeží, kde je spolu s nešťastným plukovníkem pohřbeno dalších sedmdesát mužů z invazního předvoje, nevypadá vojín Ramazan Sevgir opravdu nijak hrůzostrašně.

Jenomže je z Istanbulu a na Kypr ho z Turecka neposlali vykonávat jen zahrádkářské úkoly stejně tak jako Johnyho Kidise neposlaly Atény na kontrolní stanoviště v Nikósii zdokonalovat se ve hře na kytaru a vytříbeném přednesu tradiční písňové formy rebetiko.

Muži v maskovaných uniformách nejsou na Kypru vítáni ani ve chvíli, kdy vymění samopal za motyčku nebo kytaru. Tento názor není vlastní jen kyperským Řekům, kteří to dali najevo v referendu, ale i umírněním kypersko-tureckým politikům jako je Djemal Varoglu:

"Na Kypru by neměly být žádné pušky. My jsme proti militarismu. Není to pro nás problém, ale pro všechny skupiny to neplatí. Je to hodně psychologická záležitost. Obě strany si vzájemně nevěří kvůli událostem, k nimž kdysi došlo. Já ale myslím, že musíme na minulost zapomenout."

Jednou ze skupin, pro níž je obzvlášť těžké na minulost zapomenout jsou uprchlíci, kteří se po rozdělení ostrova v roce 1974 ocitli na špatné straně hranice. Své domovy tehdy muselo opustit na 180 tisíc kyperských Řeků a několik desítek tisíc kyperských Turků.

Právo návratu těchto osob, které na Kypru představují velmi silnou lobby, bylo jednou z nejhranějších karet během komplikovaných jednání a Ananův plán nakonec nabídl možnost návratu či kompenzace za ztracený majetek, v němž dnes většinou bydlí někdo jiný z druhé strany ostrova, zhruba dvěma třetinám takto postižených osob v závislosti na tom, kde přesně se jejich původní domov nachází.

Editor listu Cyprus Mail Kosta Pavlovich vysvětluje, že šlo především o zajištění etnické stability:

"Plán obsahuje fenomenálně komplikovaná ustanovení týkající se počtů lidí, kterým by bylo umožněno žít na území druhé etnické skupiny. Jde o systém kvót, který by umožnil návrat jen určitému procentu kyperských Řeků, kteří opustili své domovy po turecké invazi. Je tam zabudována záruka, že by se nikdy nesměli stát v turecké zóně většinou."

To, že se Annanův plán počet potenciálních navrátilců snažil uměle regulovat, řadu kyperských Řeků pobouřilo.

Lékař nikosijské nemocnice arcibiskupa Makaria Michael Englezagis, který spolu s několika desítkami dalších skalních odpůrců plánu oslavoval jeho odmítnutí v referendu na centrálním nikosijském náměstí Elefterías, kvůli tomu obvinil generálního tajemníka z OSN z rasismu:

"Je to rasistický plán. Rozlišuje mezi kyperskými Řeky a Turky a určuje, kolik jich kde může žít. To nemůžeme akceptovat.Vstupujeme do Evropské unie a chceme, aby v naší zemi byla uplatňována evropská legislativa včetně lidských práv."

"Nevstupujeme tak kvůli penězům nebo pomoci, ale kvůli lidským právům. Nic víc, nic míň. Kyperské Turky jako takové neodmítáme - chceme s nimi společně žít, ale musejí uznat také naše práva," míní lékař.

Pro uprchlíky samotné je otázka možnosti návratu otázkou naprosto principiální. Ovšem stejně zásadní je pro ně pocit bezpečí, který, jak mi řekla jedna z voliček v centru Nikósie není myslitelný, dokud bude nad jejich domovy viset stín přítomnosti cizí armády:

"Pocházím z vesnice poblíž Morfu, která se jmenuje Katokopkia a podle předloženého plánu bych po třech a půl letech, alespoň na papíře, měla právo vrátit se tam a převzít nazpět svůj majetek. Ten by se tak zvýšil o dvě stě padesát tisíc kyperských liber, tedy asi půl milionu dolarů, kdybych se opravdu rozhodla vrátit."

"Jenže to pro mě neznamená naprosto nic, pokud oblast nebude převedena pod přímý dozor mírových sil OSN. Proč by tady na tom ostrově vůbec měla být turecká, řecká nebo britská armáda?"

"Hlasuji proti, protože nechci nést břímě lidských práv, které evropští politici, jak se zdá, naprosto nechápou. Chci jim ukázat správnou cestu tím, že se vzdám svého půl miliónu dolarů v podobě majetku ležícího v oblasti Morfu."

Ne všichni uprchlíci se na problém dívají stejně. Michael Hadjiroussos, který jako každou sobotu odpoledne přišel do kavárničky v jižní Nikósii nedaleko zelené linie na čaj a partičku vrhcábů mi na zdi ukazuje obrázky své rodné vesnice Kormakíti ležící v severozápadním cípu Kypru a hrdě ukazuje na vitrínu plnou zlatých pohárů, které vybojovalo tamní fotbalové mužstvo.

Michael, stejně tak jako většina osazenstva kavárničky, je maronita, příslušník křesťanské menšiny, která před dlouhými staletími přišla na Kypr ze Sýrie a Libanonu. Exodus jeho předků se sice odehrál ve středověku, jeho generace ho ale zažila znovu v roce 1974. Ne všichni ale tenkrát odešli.

"Naše vesnice tvoří v turecké části ostrova enklávy a někteří naši lidé tam stále žijí. Takže řešení kyperského problému je pro naše přežití naprosto nezbytné. Jsme přesvědčeni, že Annanův plán je dobrá příležitost ke sjednocení země a dá nám možnost vrátit se do našich vesnic."

Zamítavý výsledek referenda znamená, že alespoň prozatím bude Michael muset hrát vrhcáby dál v Nikósii. Na druhé straně rozděleného ostrova bylo zklamaných voličů ještě víc, a ani mezi nimi nechyběli uprchlíci.

Mustafa Oezguer dnes pracuje jako taxikář. Hlavní stanoviště má hned za hraničních přechodem u paláce Ledra v severní Nikósii. Před třiceti lety ale žil jako třináctiletý chlapec se svými rodiči v jihokyperském přístavním městě Limassol.

Když turecká invaze v severní části ostrova rozpoutala odvetu proti kyperským Turkům v ostatních částech země, museli odejít: "Uprchli jsme ze svých domovů. Když propukla válka, šli jsme se schovat na britskou vojenskou základnu Episkopi nedaleko Limassolu."

"Měl jsem tenkrát jedno tričko a jedny šortky, nic víc. Zůstali jsme tam sedm měsíců, pak nás poslali do Turecka, kde jsme byli tři týdny. Pak nás na trajektu převezli do Famagusty, odkud nás rozvezli do různých oblastí - Morfu, Yerolakos, Kyrénie... a tam nám dali řecké domy."

Obě kyperské komunity zakusily během posledních třiceti let dost a dost. Přesto jsou příslušníci každé z nich zpravidla skálopevně přesvědčeni, že jejich utrpení je nesrovnatelně větší a jejich vina nepoměrně menší.

Yannis Papadakis, profesor antropologie na Kyperské univerzitě tvrdí, že obě komunity trpí něčím, co označuje za "etnický autismus":

"Autisté jsou lidé, kteří nedokáží komunikovat se svým okolím a nevnímají, co se odehrává mimo ně samotné. A situace na Kypru je podle mě taková, že obě strany jsou natolik ponořeny do svých vlastních pocitů a sebelítosti, že nikdy pořádně nenaslouchali té druhé straně a jejím bolestem a trápením."

"Pokud například někdo na jedné straně použije slovo 'pohřešovaný', má tím bezprostředně na mysli jen své vlastní lidi a ani ho nenapadne, že také druhá strana má své pohřešované."

Násilná segregace, kterou teprve loni prolomilo otevření hraničních přechodů učinila své a řada pozorovatelů se staví značně skepticky k možnosti, že by obě komunity vůbec byly schopny spolu znovu žít.

Přesto je na Kypru jedno takové místo, kde i přes události posledních třiceti let dál v periodických obměnách zvoní kostelní zvony a muezzín svolává k modlitbě a kde lidé obou národností pokračují ve svém běžném životě bok po boku.

Poslední společná turecko-řecká vesnice Pýla leží ve vnitrozemí ve východní části ostrova v nárazníkovém pásmu střeženém mírovými silami OSN asi patnáct kilometrů severovýchodně od kypersko-řeckého přístavu Larnaka a zhruba stejně daleko západně od kypersko-tureckého přístavu Famagusta.

Vesnice připomíná svým způsobem kulisy nějaké rozverné divadelní hry. V jednom rohu centrálního čtvercového náměstíčka stojí řecká kavárna, ve druhém turecká a rovnoramenný trojúhelník uzavírá strážní věž OSN číslo 129, z níž vojáci v modrých baretech se samopalem na rameni dohlížejí, aby se dole nedělo něco nekalého.

Jak ale říká seržant Paul Kerr-Laslett jeden z australských policistů tvořících součást mírových sil OSN na Kypru, v Pýle zpravidla k žádným nepravostem nedochází:

"Za tu dobu, co jsem tady, jsem mezi místními obyvateli viděl jediný incident. Je to velice klidná vesnice. Zdá se, že lidé tu spolu dobře vycházejí a k příslušníkům sil OSN se chovají velice přátelsky."

Slova australského seržanta potvrzuje reakce několika místních, kteří mě po informaci, že pocházím z bývalého Československa, vítají milým, byť trochu netradičním pozdravem 'Na zdravie!'.

Vzápětí se vysvětluje jeho provenience, když míjím vojenský tábor Leopold Pátý, v němž je ubytováno také osmnáct slovenských příslušníků mírových sil, kteří jak se zdá tráví stejný díl volného času na pláži jako družbou s lokální populací.

Jen pár kroků severně od náměstí skupinka dělníků opravuje za hudebního doprovodu z přenosného rádia starobylou věž z dob, kdy byl Kypr ještě pod nadvládou Benátské republiky.

Jde o projekt hrazený z prostředků Evropské unie. Těžko říct, jestli byla jeho součástí podmínka etnické vyváženosti stavebního týmu, každopádně tato parta při podrobnějším zkoumání obstála:

Kyperský Řek Andreas mi představuje národnostní složení svého týmu a dodává, že nevidí důvod, proč by na Kypru měly být problémy, když například v etnicky mnohem pestřejší Británii panuje klid.

Mladý stavbyvedoucí Bambos, také kyperský Řek, si rovněž nestěžuje, i když jeho reakce je spíše rezervovaná.

Na verandě řecké kavárničky Makedonia na centrálním náměstí sedí kolem třetí hodiny odpoledne jen tři hosté, a tak má zdejší spolumajitel Aristoteles dost času ukázat mi, jak na vařiči s rozžhaveným pískem připravuje svou specialitu - kyperskou kávu.

Aristoteles s diplomatickou, až filozofickou rozvahou hodnou nositele toho jména chválí kávu, kterou připravuje jeho kypersko-turecká konkurence naproti. Tvrdí, že k nim občas zajde stejně tak jako oni se nevyhýbají jeho kavárně.

Pýla má asi půldruhého tisíce obyvatel. Jednu třetinu tvoří kyperští Turci, zbytek kyperští Řekové. Obě komunity mají kromě vlastních kaváren pochopitelně svoje odpovídající svatostánky, vlastní školy a také vlastní samosprávu.

Administrativní tajemník turecké komunity Husejn Alibeyoglu říká, že obě národnostní skupiny se v Pýle tolerují, což ovšem neznamená, že by nutně vyhledávaly vzájemnou společnost:

"V případě nějakého společného zájmu obou komunit nebo v případě zvláštní potřeby spolupracujeme. Obecně jsou naše vztahy s Řeky na minimální úrovni, ale přesto... ano."

Sňatek z rozumu v moři okolního kolektivního nerozumu. Asi tak nějak by se dal charakterizovat život v poslední společné řecko-turecké vesnici na Kypru. Nemilují se, ale tolerují se. A to po pravdě řečeno není zrovna málo.

Možná není daleko doba, kdy to bude platit pro celý ostrov, byť výsledky referenda o Annanově plánu poskytují z pohledu nestranného pozorovatele důvod spíše k teskné písni než k veselení...