James Reylnolds zpravodaj BBC z Jeruzaléma

Bush dal najevo, že stojí za Šaronem

"Přjďte hned ke mně do kanceláře," nakázal mi.

"Dobrá," odpověděl jsem a hned znervózněl. Nenavštěvoval jsem tehdy všechny jeho přednášky a byl jsem si celkem jist, že tenhle telefonát s tím souvisí.
Potom jsem přišel k němu do kanceláře, kde stál u stolu a pokuřoval z dýmky.

"Požádali mě, abych Vám napsal doporučení na letní brigádu," začal, "ale já vás vlastně vůbec neznám." Následovala delší odmlka.

"A tak mě napadlo," pokračoval, "že byste si ho mohl napsat sám. Já to jen zkopíruju a podepíšu."

Podal mi formulář, který jsem si s provinilým úsměvem vzal. Ale provinilost mi dlouho nevydržela. Posadil jsem se ke stolu a začal s celkem vlažným hodnocením svých povahových rysů a studijních výsledků.

"Jen se pochvalte," pobídl mě učitel. "Musíte se umět prodat."

A tak jsem začal znova: "James je velice nadaný, dokonce výjimečně nadaný student...," a takhle jsem pokračoval celou jednu stránku, a čím dál více se zahloubával do výčtu široké škály svých předností v nejrůznějších oborech.

Když jsem papír odevzdával, cítil jsem se trochu trapně, ale učitel si formulář nadšeně prohlížel: "To je přesně ono!" prohlásil.

Napsal si to sám?

Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl, když jsem v polovině dubna sledoval projev prezidenta Bushe pronesený na závěr washingtonské návštěvy Ariela Šarona.

Dostali jsme, o co nám šlo Šaronův poradce

Bush izraelského premiéra líčil jako smělého a odvážného vůdce. Chválil jeho činy jako historické a odvážné kroky, načež celkem zásadně přeformuloval americkou zahraniční politiku vůči židovským osadám a palestinským uprchlíkům, takže se v podstatě shodovala s postoji izraelského premiéra.

Prostě ten Bushův projev jako by si Ariel Šaron napsal sám.

Pochopitelně izraelský premiér během projevu nijak nejásal. Stál vedle Bushe, občas přikývl, ale jinak se vyznačoval tím bezvýrazným obličejem, který si politici obvykle nasazují, když jim něco vyšlo, ale oni nechtějí působit potěšeně.

Když ale projevy skončily, Šaronův doprovod se začal usmívat a jeden z nich prohlásil: "Dostali jsme, o co nám šlo."

V jádru stejní

Věřili si, protože už jim něco podobného jednou vyšlo. Před dvěma roky se Šaronova vláda celé měsíce snažila, aby Bushův kabinet přiměla k přerušení styků s palestinským vůdcem Jásirem Arafatem. To se nakonec také stalo a Bush už s Arafatem nejedná.

A teď se navíc v zásadě ztotožňuje s izraelskými principy. Dokonce není jednoduché najít mezi Šaronem a Bushem nějaké rozdíly.

Výraznější jsou jejich podobnosti. Oba muži mají sklon k černobílému vidění světa a oba vyznávají jednoduchou poučku o činech, které jsou důležitější než konsenzus.

A oba také mají ranče. Zejména Izraelcům se zdá být jasným signálem, že musí získat pozvání na prezidentský ranč v Texasu. Tentokrát se ale ještě lidé Ariela Šarona museli spokojit s Bílým domem.

'Šampus' na oslavu

Zpátky z Washingtonu letěli premiérovým letadlem.

Já s dalšími novináři a desítkami osobních strážců seděl vzadu na jeho palubě. Když už jsme usínali, všiml jsem si, jak stevard nese dopředu Šaronovi a jeho poradcům dvě lahve šampaňského a zatahuje za sebou závěs.

Teď už jsme znova v Jeruzalémě a premiér se připravuje na hlasování strany Likud o jeho plánu pro stažení ze Západního břehu. S podporou Washingtonu může čekat, že pro něj hlasování dopadne příznivě.

A taky jsem si udělal pár rešerší a můžu říct, že Šaronovi lidé - ti z přední paluby našeho letadla, skutečně americkému prezidentovi s projevem pomáhali. Jejich slova se teď stanou Šaronovým nejlepším vysvědčením.

A ještě jedna věc - to doporučení, co jsem si napsal na škole, neuspělo - já tu práci nedostal.