Steven Jessel bývalý zpravodaj BBC

Atmosféru francouzského hlavního města lze jen těžko vylíčit

Za tu dobu jsem u něj jídával řekněme jednou týdně: oběd o třech chodech, čtvrtinka vína a káva. Žádná skvělá kuchyně, ale co by člověk nechtěl za deset liber.

S Andrém nejsme zrovna blízcí přátelé, ale svědčil jsem v jeho prospěch o jeho povaze u soudu, když byl žalován pro urážku policisty, který hrozil, že mu zastřelí milovaného psa Jazze.

Komplikované tykání a vykání

Říkáme si křestním jménem. Utěšoval jsem ho, když mu dala přítelkyně košem. Rozhodně si ale netykáme. Používáme formálnějšího vykání, snad proto, že jsme ten správný okamžik na změnu propásli.

Nemyslím si, že někdy - bez ohledu na délku svého pobytu - dokážu doopravdy pochopit zdejší pravidla. Učebnice nám samozřejmě říkají, že tykání se užívá pro malé děti, rodinné příslušníky, přátele a domácí zvířata, zatímco vykání je vyhrazené ostatním. Ve skutečnosti je to ale mnohem složitější.

Několik let jsem pracoval se čtyřmi Francouzi, kteří si mezi sebou tykali a vykali velmi komplikovaně, a jejich důvody jsem nikdy docela nepochopil.

Prezident Chirac tyká svému okolí velmi snadno a rychle, ale své manželce vyká. Severoafričané, kteří mají jeden z pěti krámků s ovocem a zeleninou na dvousetmetrovém úseku naší ulice, mi tykají, ale myslím, že to je spíš jejich kulturní zvyklost, než že by mě chtěli urážet.

Rituál nakupování

Nakupování je, pokud to zobecním, jednou ze dvou oblastí, v nichž jsem se - jak si namlouvám - do francouzské společnosti plně integroval.

Ve zmíněné ulici jsou vedle sebe malá řeznictví, zelinářství, cukrárny, obchůdky se sýrem a víny. Za těch deset let si mě tu už zapamatovali jako pravidelného zákazníka s nepařížským přízvukem, nemalým břichem a podivným psem.

Víceméně chápu význam rituálů, které je třeba vykonat, než může být uzavřena obchodní transakce. Výměny zdvořilostních frází, občasné dotazy, jak se daří dětem, komentáře k počasí.

Jak postupuji ulicí a celou čtvrtí, zastavují mne pozdravy a potřásání rukou, i když, jakožto produkt odtažité Anglie, nemám vrozené instinkty, které by mě ke stisku ruky nutily.

Národní koníček - hypochondrie

Druhou oblastí, v níž mezi místní zcela zapadám, je jejich národní koníček - hypochondrie.

Procházky po Paříži mají své nezaměnitelné kouzlo

Celá léta jsem nebyl u doktora, ale dnes už mám svého rodinného lékaře, oftalmologa, dermatologa, lékárníka a dentistu - mimochodem, všechno jsou to ženy.

Dále kardiologa s obdivuhodnou hloubkou kulturních znalostí, pro nějž jsou vysněnou letní dovolenou návštěvy venkovských panských sídel ve východní Anglii.

Chodím spokojeně od jednoho k druhému se svou malou zelenou zdravotnickou průkazkou a přispívám tak svým drobným dílem ke zruinování státních financí.

Sousedské vztahy

Dům, ve kterém bydlím, je rozdělený na byty a kanceláře. V posledních letech se sem přistěhovaly tři mladé páry.

Vyrozumněl jsem, že jsou všichni nějak složitě vzdáleně příbuzní s majitelem domu a spolu navzájem, a cítím se z nich až trochu moc usedlý, když vidím, jak dokáží měnit svá bydliště.

Zdá se mi, že obavy o klesající úroveň francouzské porodnosti jsou neopodstatněné, protože tyto páry mají dohromady celkem šest dětí. Žádnému není víc než 5 let.

Je mezi nimi i Timothée, který trpí alergií na koberce. To znamená, že když v bytě nad námi pobíhá po holých parketových podlahách - zřejmě v olověných potapěčských botách - nemůžeme si nevšimnout jeho sportovní zdatnosti.

Nikdy by nás ale ani nenapadlo si stěžovat. Sousedé jsou zdvořilí a přátelští a nakonec, také mají početní převahu, a za to, že bydlíte v srdci Paříže, se prostě musí něčím platit.

Předivo života

Pokud jde ovšem o ceny, pařížští přátelé a známí se vracejí z anglické strany Lamanšského průlivu bledí a rozechvělí, když pomyslí na tamní ceny ubytování, stravování a dopravy.

Francouzský humor se mnou nic nedělá a - radši to nikde neříkejte - ve Francii se točí spousta špatných filmů

"Proč bydlíte tady a ne v Británii?" zeptala se mně onehdy rodiná lékařka, jak doufám jen proto, aby řeč nestála.

Neumím na to odpovědět. Zimní den v Palais Royal, pohled z Menilmontantu, ruch na velkých bulvárech o sobotní noci... no a samozřejmě moje místní krámky. Mám-li to říct nabubřele, drží mě tu to předivo života.

Některým kulturním odkazům asi nikdy neporozumím, jako člověk, který tu nevyrostl.

Francouzský humor se mnou nic nedělá a - radši to nikde neříkejte - ve Francii se točí spousta špatných filmů.

Nejsem ani úplně členem společnosti, v níži žiju, a ani nestojím úplně mimo ni - a nejen zásluhou daní, které platím. Jsem prostě napůl outsider, který to všechno po očku pozoruje. Ostatně to nakonec taky není tak zlé.