Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		James Coomarasamy spolupracovník BBC v Gruzii

Oba jsme šestatřicátníci. Oba máme nadané nizozemské manželky, které umějí několik jazyků, a jména, která bývají oříškem i pro ty nejzkušenější hlasatele zpráv.

Mladý prezident dává Gruzíncům naději

Tím ale podobnost mezi mnou a novým gruzínským prezidentem Michailem Saakašvilim končí.

Když jsem tak sledoval, jak si Míša - tak mu v Gruzii říkají - vede během poslední doby, spíš bych ho přirovnal k Tonymu, tedy britskému premiérovi Tonymu Blairovi.

Oba vystudovali práva a oba se dostali na nejvyšší místa poměrně mladí, navíc se širokou podporou.

Jistě srovnání oněch zhruba devadesáti procent hlasů pro Saakašviliho s takzvaným přesvědčivým volebním vítězstvím britského premiéra trochu skřípe, ale to mi, jak doufám, laskavý čtenář promine.

Raději se podívejme, koho oba státníci ve funkcích nahradili. Blairovi labouristé vystřídali u moci konzervativce, stranu vyčerpanou léty vládnutí. Totéž se dá říci o Saakašviliho předchůdci Eduardu Ševardnadzemu.

Po třiceti letech u moci mu došel dech. Pokud jde o zahraniční politiku, tak jak Blair, tak Saakašvili mají stejný cíl: chtějí, aby jejich země tvořily jádro Evropy, ale nikoli na úkor úzkých vztahů se Spojenými státy.

Polyglot, který má image

Možná zacházím až moc daleko, ale důvod k takovému srovnávání vidím v tom, že Saakašvili se podobně jako Blair naučil skvěle, místy až manipulativně, vykládat záležitosti z politického hlediska.

Růže se staly symbolem revoluce v Gruzii

Troufám si tvrdit, že je prvním ze všech dosavadních vůdců republik, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu, o kom se něco takového dá říct.

V několika jazycích dokáže mluvit neobyčejně přesvědčivě, jeho řeč má spád a navíc si uvědomuje, jak je důležité míti to, čemu se říká „image".

Vezměte si třeba ty růže, které Saakašviliho stoupenci během listopadových demonstrací dávali vojákům. Růžová revoluce.

Bylo to spontánní romantické gesto, anebo - jak tvrdí někteří Gruzínci - záměrný tah, kterým chtěl Saakašviliho tým získat média pro rozvíjející se poupátko nové gruzínské demokracie?

Ať tak či onak, cíle bylo dosaženo. Když jsem dělal rozhovor s úřadující gruzínskou prezidentkou Nino Burdžanadzeovou, měla na stolku mísu plnou růžových plátků. Na zchátralém hlavním tržišti v Tbilisi jsem zase viděl stánkaře, z jejichž hromad rýže a cukru vyčuhovaly rudé růže.

Zajímá se o média

Zdá se, že nové vůdce západního politického střihu velice zajímá, jak o Saakašvilim referují média.

Doslechl jsem se, že nastupujícího prezidenta potěšilo, co jsem o něm řekl v jedné televizní reportáži, dokonce prý požádal o text.

Potíž byla v tom, že ta reportáž byla sestavena v Londýně, v televizním studiu ji doplnili záběry a konečný scénář jsme neměli.

Netrvalo dlouho a na dveře mého hotelového pokoje zaklepal usměvavý, trochu plachý Saakašviliho spolupracovník.

„A nemohl byste to, co jste v té reportáži říkal, znovu nahrát na kazetu?," navrhl a dodal, že prezident by měl radost.

Byla to nezvyklá zkouška mých novinářských zásad, chvíli jsme s nimi zápolil a nakonec jsem při pročítání textu zjistil, že ten obrat, o nějž byl takový zájem, jsem vůbec nenapsal já , ale můj kolega.

Jak mi ale v Tbilisi řeklo několik západních diplomatů, nastal čas, aby nový gruzínský vůdce podložil svá slova činy, aby si poradil s korupcí, chudobou a regionálními konflikty, kvůli nimž je dnes Gruzie jednou z nejochromënějších zemí v oblasti.

Hledá-li Saakašvili nějaké nové poselství pro svůj lid, pak jen stěží nalezne něco lepšího než výpůjčku proslavenou Tonym Blairem: „Může být jenom líp."