BBCCzech

Pět milionů nakažených, tři miliony mrtvých. Takový, dosud nejvyšší účet letos světu vystavil virus HIV. Léky proti nemoci AIDS, dostupné navíc spíše jen ve vyspělých zemích, dokážou zpomalit, nikoliv zastavit postup nemoci.

"Před týdnem jsem pohřbil svou neteř. Děti jsou ještě malé - budou mít šanci dospět v době, kdy stále nemáme vakcínu, kdy není léku?" ptá se Pontiano Calibo, ugandský vědec z Institutu pro výzkum virů v Entebbe, který se podílí na hledání nové vakcíny proti viru HIV, původci AIDS.

Jeho slova nejsou ve vědecké komunitě tak neobvyklá. Například ještě v polovině tohoto listopadu odborníci ze společnosti Vax Gene v San Franciscu oznámili, že očkovací látka, kterou zkoušeli na dvou tisících pětistech konzumentech drog je neúčinná.

Přitom v roce 1984, když byl poprvé virus HIV izolován, mnozí doufali, že vakcína se objeví velmi brzy.

Margaret Hecklerová, tehdejší americká ministryně zdravotnictví, vyjádřila naději, že vakcína bude připravená ke klinickým zkouškám do dvou let, jiní to odhadovali na pět let. Ale ani po téměř dvou desítkách let se vakcínu se zatím připravit nedaří.

Proti AIDS lidstvo umí bojovat zatím jen léky, které zpomalují účinky nemoci.

James Locke, u nějž se na onemocnění virem HIV přišlo ve zmíněném roce 1984 a který je považován za modelového pacienta, má na svém stole například žluté tabletky, k nimž patří zvláštní, tzv. pohotovostní karta. Pak velké oranžové pilulky, jedny ze tří druhů, které musí brát.

A James ve výčtu pokračuje: "A pak mám pilulku kosočtverečného tvaru, zvaná 3TC. Večer beru totéž co ráno. Tedy musím tyhle a další nešťastné pilulky brát každý den, ve dvojí dávce, 365 dní v roce. Vynásobte si to dvaceti, tak celkem beru 7700krát za rok."

Sedm tisíc sedm set pilulek ročně pro jednu osobu. Většina pacientů na těchto lécích mohou žít díky této, tzv. vysoce účinné antiretrovirové terapii nejméně dalších deset let.

Ovšem cena za léčbu kombinací léků obrovská. Nakazit se virem HIV znamená pak v řadě zemí Afriky nadále rozsudek smrti.

Vědci z laboratoře v americkém Los Alamos prokázali, že virus HIV byl znám u člověka nejméně od roku 1931 a přenesl se na něj od dvou různých druhů šimpanzů. Masívněji se ale začala tato infekce šířit až kolem roku 1960.

Experti v oboru HIV/AIDS se tázali, jak možné, že něco tak ničivého, jako AIDS, zůstalo celé roky neodhaleno. Profesorka Bette Korberová z university v Los Alamos přišla s následující teorii.

Z vývojového stromu, který lze vytvořit z nyní dostupných údajů, to vypadá na velmi, velmi pomalou expanzi trvající po celé desetiletí. Virus mělo možná několik set, maximálně tisíc lidí a tečka.

Virus se podle ní tedy zpočátku šířil velmi pomalu. Bylo těžké jej zachytit také proto, že nakažený člověk podléhal jiným, tzv. oportunním infekcím:

"Můžete umřít na zápal plic, nebo na rakovinu. Kapošiho sarkom se vyskytuje výhradně v regionu, odkud se zřejmě virus HIV začal poprvé šířit," říká profesorka Korberová a dodává, že řada pacientů často podléhá i tzv. syndromu chřadnutí, nemoci zažívacího traktu doprovázené těžkými průjmy:

"Prostě umíráte na jiné infekce, protože si Váš imunitní systém s nimi neumí poradit."

Podle profesorky Korberové se vědcům se sice nedaří vakcínu vyrobit, ale s virem a jeho účinky se aspoň lépe seznamují.

"Zoufale se snažíme vyrobit vakcíny, které by odpovídaly nynější rozmanitosti viru. Ovšem on se mění dál. Takže na dosažení úspěchu musíme čekat dalších několik desetiletí. Máme teď ale aspoň lepší představu o rychlosti, s jakou se to děje," míní doktorka Korberová.

David Serwadda, který působí na Institutu pro veřejné zdraví v Kampale, hlavním městě Ugandy, původní a jedné z nejvíce zasažených oblastí nákazou HIV považuje za nejrizikovější faktor rozšíření viru migraci.

"Lidé, kteří cestují, nemoc vozí s sebou. V oblastech na jihu pracující muži hodně migrují. Musejí bohužel nechat své ženy doma a stěhují se jinam za prací. A tam se samozřejmě zapletou do mnoha sexuálních aktivit," říká lékař.

Zajímavé ovšem je, že epidemie propukla ve stejnou dobu v Africe a v Americe, kontinentech s tak odlišnou sociální, ekonomickou situací a tak odlišnými přírodními podmínkami. Všeobecně se soudí, že virus původně pochází z Afriky.

Profesor Luc Montaigner, spoluobjevitel viru, tvrdí, že se virus v jiné podobě, z amerického kontinentu do Afriky vrátil. V sedmdesátých letech mělo mnoho lidí ve Spojených státech kožní problémy. Lékaři jim dlouhodobě podávali antibiotika a to podle profesora Montaignera viru pomohlo:

"Vedlo to ke vzniku vybrané formy bakterie, která do sebe nabrala virové částice na cestě zpět do Afriky a tyhle složky tam zůstaly," uvádí vědec.

To podle něj vysvětluje, proč epidemie začala přibližně ve stejnou dobu ve velkých afrických městech, které byly v kontaktu se Západem. A proč se virus dostal i na další kontinenty.

Časně ráno v tropickém deštném pralese střední Afriky vědci vyhlížejí šimpanze, jak se probírají z nočního odpočinku, aby se sebrali opičí ranní moč.

Chtějí určit, jaké typy opičí formy HIV - tzv. viru SIV - mají primáti v tom kterém regionu. Téměř "detektivní" práce genetiků totiž letos prokázala, že virus HIV je zřejmě křížencem mezi viry dvou různých opičích druhů. Ke křížení prý došlo nejméně před jedním milionem let.

Právě sběr opičí moči by měl přispět k poznání rozmanitosti forem viru HIV, která je podle doktorky Marie Staňkové z AIDS centra v Praze na Bulovce vývoj vakcín komplikuje: "Máme dva základní typy viru, HIV 1 a HIV 2. Ten první má ještě řadu subtypů."

Vědci, zkoumající šimpanzí moč, si kladou otázku, kolik nepoznaných typů viru HIV ještě číhá na člověka v tropickém deštném lese: HIV 3, 4, 5, 6? "Pokud mají i jiné opičí druhy svou vlastní formu nemoci," míní doktorky Beatrice Hahnové z university v Alabamě, mělo by to dalekosáhlé důsledky pro lidské zdraví:

"S kolegy jsme zjistili, že primáti, které lidé loví pro maso, s nímž obchodují a z něhož připravují pokrmy, jsou nositeli velkého množství různých typů viru SIV." uvádí, doktorka Hahnová a vyvozuje dvě následující otázky: "Představují tyto druhy opic hrozbu pro člověka? Je možné že by se jejich viry podobně jako ty dřívější přenesly na člověka?"

Ze syndromu získaného selhání imunity se v průběhu 90. let postupně stala veřejná záležitost, a předmět zájmu politiků....

"Jmenuji se Via Russo. Jsem spisovatel z New Yorku, mám AIDS a jsem tu proto, že nechci umřít." Projevy tohoto typu zazněly v roce 1987 na demonstraci v New Yorku, jejíž účastníci si stěžovali na příliš vysoké ceny léků. Azidotimidin jim nestačil, žádali také nový výzkum a nové léky.

Protest měl, z hlediska aktivistů, velký úspěch. Změnil se způsob, jakým je ověřována účinnost nových léků.

Doktor Anthony Fauci, zažil demonstraci jako ředitel Národního institutu pro alergie a infekční nemoci v americké Bethesdě, poblíž Washigtonu vysvětluje:"Vyvážili jsme potřebu zachování úplného vědeckého postupu klinických zkoušek se skutečností, že lidé léky potřebují."

Lékaři tedy sice pokračovali v klinických zkouškách, dodrželi odborné postupy, ale ve stejnou dobu lidem, kteří se jich nemohli zúčastnit, léky poskytli.

V průběhu 90. let se vědci dozvěděli více o tom, jak se virus HIV chová, hlavně to, že sám sebe velmi rychle rozmnožuje za pomoci obyčejných lidských enzymů, tzv. proteáz.

Nové léky tedy byly založeny na ochromení těchto enzymů. Zároveň se ale opět zřetelně projevila obrovská rezistence a schopnost mutací viru HIV...

"Samozřejmě, že jsme pokles množství viru prostřednictvím inhibitorů proteáz oslavili. Ale také jsme se poučili v tom, že když bychom pokračovali jen s touto léčbou samotnou, dostáváme se do potíží." Tak dnes hodnotí vývoj tzv. inhibitorů proteáz, doktor David Ho, z centra výzkumu AIDS v New Yorku.

Pochopení dynamické povahy viru a následná kombinační strategie podle doktora Ho v zásadě umožnil, aby byl virus měli pod kontrolou tím, že pacienti dostávají koktejl léků.

Rozvojový svět se ovšem v 90. letech ocitl ve dvojím ohni... Některé země - např. Indie nebo Brazílie - začaly vyrábět tzv. generické léky, levnější alternativy drahých originálních značkových léčiv.

Velké západní farmaceutické společnosti se s nimi původně soudily, ale v roce 2001, v průlomovém případě souzeném v Jižní Africe, žalobu stáhly a Afrika tak poprvé mohla nakupovat levnější léky.

V Ugandě např. žije bubeník, který by si nemohl terapii, byť stojí pouhých 30 dolarů za měsíc, dovolit. "Zatím mi ji platí soukromý dárce, posluchač mých koncertů. A peníze stačí na příští čtyři roky," říká tento muž.

Tlak na snižování cen léků pro chudé země je, paradoxně, jednou z klíčových brzd vývoje nových léků. Snižuje příjmy farmaceutických společností.

Jak uvedla např. Janet Darbyshirová, která ve Spojených státech řídí klinické zkoušky, na posledních mezinárodních konferencích věnovaných AIDS bylo patrné, že v současnosti se zkouší mnohem méně nových léků, než před pěti lety.

Přitom je třeba nových typů léků, které by byly méně toxické a byly schopny zasáhnout proti aktuálním mutacím viru.

Jestliže se v 80. letech tvrdilo, že by vakcína mohla být k dispozici do pěti let, teď je na světě rozpracováno 30 různých typů vakcín.

Jaké možnosti měli vědci k dispozici? První postup, který vědci vyzkoušeli se osvědčil u dětské obrny: totiž očkování mrtvým virem.

Zkouška na opicích ale prokázala, že vyvolaná imunitní odpověď v případě HIV není dostatečná. Nestačila na to, aby organismus dlouhodobě před nemocí ochránila.

V první polovině 90. let se tedy začalo sázet na jiný typ vakcíny. K jejímu vyzkoušení se denně hlásili noví dobrovolníci ze všech kontinentů, mezi nimi někteří lékaři.

Jeden z nich, Mike Youle z londýnské nemocnice Royal Free Hospital, uvádí: "Spolu s řadou lékařů z celého světa jsme se rozhodli, že budeme ochotni si nechat naočkovat vakcínu, obsahující mírnou formu HIV."

To, že jsou lékaři ochotní nechat si píchnout živý, byť oslabený virus na základě předcházejících raných pokusů na opicích vyvolalo mediální senzaci.

Ne všichni vědci byli však nápadem nadšeni. Např. Robert Gallo, který v osmdesátých letech - nezávisle na zmíněné francouzské laboratoři Luca Montaignera - virus HIV poprvé izoloval už tehdy byl přesvědčen, že nápad má svou stinnou stránku:

"Byl sice podpořen tím, že opice první rok po očkování nemoc nedostaly. Ale říkalo se: chvilku počkejte. A ta chvilka znamenala, že dostaly AIDS," uvádí, profesor Gallo.

Jinými slovy řečeno: Ačkoliv výsledky pokusů s oslabenou, opičí obdobu, viru HIV se ukázaly být vynikající, nikdo si nemohl být jist, zda by virus, naočkovaný do lidského organismu zpětně "neožil."

Lékař - a někdejší dobrovolník k vyzkoušení podobné vakcíny, Mike Youle k tomu zpětně poznamenává:

"Postupem času jsme měli víc a víc důkazů o tom, že tyto pokusy byly dost nebezpečné. "Stejně ale připojuje pocit, že člověku připadá skvělé zůčastnit se něčeho, co by mohlo mít zásadní vědecký význam a co by nás mohlo posunout vpřed na cestě k vývoji preventivní vakcíny...

Ronald Derosier, muž, o němž se tvrdilo, že by se mohl zapsat do dějin medicíny, kvůli záměru očkovat oslabeným virem, ho doplňuje ještě pesimističtějšími slovy:

" Jak si někdo může být jistý dlouhodobým bezpečným přežíváním s virem, o němž se ví, že v organismu zůstává celou dobu, od chvíle, kdy jedince nakazil.?

Spolu s dalšími vědci si Ronald Derosier uvědomil, že využití živého viru pro výrobu vakcíny může být až poslední možností, kterou bychom využili, pokud všechny ostatní přístupy selžou....

Třetí přístup se jevil jako o něco nadějnější.Totiž genetické inženýrství. Vědci se zaměřili na jednu jedinou část viru, známou pod zkratkou GP 120. Ta je součástí obalu viru, který mu umožňuje vniknout do buněk lidského těla.

Vycházeli z přesvědčení, že když tuto složku viru zavedou injekcí do těla, vyprodukuje protilátky, které by dokázaly bránit infekci. Jak ale vysvětluje Robert Gallo, i tato metoda měla svá pro i proti:

"Dobrá zpráva zní: mnohým z nás - pravděpodobně více než deset nezávislým skupinám - se podařilo díky použití GP 120, tedy té proteinového obalu viru, vzbudit u opic vznik neutralizujících protilátek a tedy opice chránit."

Špatnou zprávou ale podle profesora Galla je, že takové účinné látky chránily jen proti těm virům, které byly použity pro výrobu vakcíny nebo proti jejich blízkým kopiím: nikoliv už ale jejich vzdálenějším formám.

Výsledkem bylo, že se v polovině 90.let mnoho vědců vzdalo naděje, že se vakcínu podaří kdy vyrobit, což potrvrzuje i Seth Berkeley - který působí v Rockefellerově nadaci:

"Přišla za mnou jedna skupina vědců s tvrzením: "Úsilí vyrobit vakcínu proti AIDS je marné." A já na to "Tomu nevěřím." A oni : "No, třeba máte pravdu". A tak jsme začali s výzkumem.

Jak dodává, těžiště nemoci bylo a je v rozvojovéms větě a tak chyběla podpora průmyslu. A pak tu byli aktivisté, mnozí z nich nemocní, kteří se, oprávněně, dožadovali léků.

Ve výsledku pak místo toho toho, aby se vyvíjela vakcína i léčiva současně, se více a více prostředků přesouvalo na výrobu léků. "Na výrobu vakcíny se pozapomínalo, " uvažuje Seth Berkley.

"Dejme si dnes závazek, do deseti let vyrobme vakcínu proti AIDS" ..Těmito slovy zahájil v roce 1996 tehdejší americký prezident Bill Clinton mezinárodní iniciativu, která měla pro účel vývoje vakcíny sbírat prostředky z celého světa...

Jak Bill Clinton dále Američanům řekl, 21. století bude stoletím biotechnologií a vakcína proti AIDS se stane prvním velkým triumfem této epochy.

Profesor Letvin z Harvardovy university první etapy hledání vakcíny dnes hodnotí slovy:

"V počátečním období jsme zkoušeli vakcíny "naslepo." Jinak řečeno, vědci, kteří byli zapojeni do vývoje vakcín proti HIV k této práci přistupovali bez skutečné znalosti mechanismu, jakým se imunitní systém chová k viru. "

Podle profesora Letvina se vědci v těchto letech mnoho naučili: Mimo jiné zjistili, že tradiční postupy při výrobě vakcín v případě HIV nefungují.

Pak jim ale pomohlo zjištění, že někteří lidé jsou přirozeně imunní vůči viru HIV dodalo výzkumu vakcíny novou energii. Ukázalo se, že některé prostitutky v Keni, měli v těle velké množství takzvaných T-buněk, T-lymfocytů....

Andrew Mc Michael z oxfordské university, který zkoumal, zda je možné vyvolat podobnou imunitní odpověď i v pozdější fázi infekce vysvětluje, jak tyto specializované buňky proti viru působí:

"Když onemocníme chřipkou, T-buňky jsou velmi důležité při našem zotavování, léčení, a eliminaci viru. Chtěli jsme tedy vyvolat podobný druh imunitní odpovědi na virus HIV a tedy zabránit mu, aby se v organismu usadil."

Jak doktor Mc Michael dodává, lékaři chtějí při zkouškách prověřit, zda se podaří infekci zbrzdit v rané fázi, anebo snížit hladinu viru na tak nízkou úroveň, že by byl relativně neškodný.

Zatímco tým doktora Mc Michaela vylepšuje zkušební vakcínu, založenou na tomto principu, než jí podá, jak doufá, v roce 2005 několika stovkám dobrovolníků v Ugandě a v Británii, Anzala Omu z lékařské fakulty v Nairobi se snažil při práci s keňskými prostitutkami zjistit, jak se jejich organismus nákaze ubránil:

"Buněčná imunitní reakce není reakcí na celý virus, jen na jeho malé části. Zajímalo nás tedy, na jaké částečky viru organismus těchto žen reaguje."

V Keni začala kampaň, vyzývající dobrovolníky, zdravé lidi mezi osmnáctým a padesátým rokem věku k účasti na klinických zkouškách vakcíny proti viru HIV.... Cílem bylo zjistit, v jakém složení vakcína vyvolává nejlepší imunitní odpověď.

A jeden z dobrovolníků, který se do akce zapojil, např. uvedl: "Byli jsme požádáni, abychom sledovali, jak na nás budou působit injekce po dobu - asi tak jednoho týdne. Abychom se ujistili, že v nás nevyvolává žádné jasné vedlejší účinky. U mně se ale žádné neprojevily, ať mi píchli cokoliv."

"Pokud vznikne na základě výsledků těchto zkoušek vakcína, budu se cítit skvěle. Přispěla bych malým dílem k něčemu, co může zachraňovat obrovské množství životů v celém světě," míní jiná účastnice pokusu.

Doktor Omu Anzala z nemocnice v hlavním městě Keni dodává, že kampaň měla obrovský ohlas:

"Byli jsme úplně přetíženi. Zřejmě nikdo z nás nepředpokládal, že by přišlo tolik Keňanů. Emailovali nám, volali, zastavovali se tu, aby získali více informací, aby se dozvídali, co dobrovolník podstupuje...

Klinické zkoušky teď probíhají v Keni, ale také v Ugandě a v Británii. Genetičtí inženýři vyrábějí některé nepatrné složky viru HIV a očkují jimi zdravé dobrovolníky.

Pontiano Calibo, jeden z předních výzkumníků z Institutu pro výzkum virů v ugandském Entebbe popsal pokus slovy:

"Tyto jedince jsme očkovali po dobu šesti měsíců. Odebíráme jim krev a budeme v laboratoři zkoušet, zda vakcína probudila nezbytné T-buňky, které by virus v laboratorních podmínkách zneškodnily."

Ovšem i zkoušky tohoto typu vakcíny jsou teprve v počátcích. Nelze říci, zda povedou k účinné látce, která zabrání rozvoji nemoci. A stejně tomu je zřejmě u dalších třiceti typů pokusných vakcín, které se vědci snaží laboratorně vyrobit...

Česká lékařka Marie Staňková z AIDS centra v Praze na Bulovce podotýká, že na letošní evropské konferenci věnované HIV se o vakcíně v podstatě vůbec nemluvilo:

"Na konferenci ve Varšavě, která proběhla na podzim byl vidět omezený přístup, byla vidět dotace, která byla vržena na rozvoj nových léků."

Cožpak můžeme měnit složení vakcíny každý rok? ptají se zoufale vědci s ohledem na velkou proměnlivost viru.

Tu považuje doktorka Staňková za hlavní příčinu toho, že se zatím vakcíny vyrobit nedaří. Podle ní překážky účinné prevence a léčby AIDS nejsou jen medicínské, ale také společenské a legislativní:

"Předpokládá se, že budou vakcíny preventivní a léčebné. U preventivní je ale otázkou, komu ji dáme. Tam, kde by byla třeba, v afrických, rozvojových zemí na ni nikdo nebude mít peníze.

"Budou si ji moci koupit bohatí, kteří budou mít dostatečné možnosti, a ti se budou moci chovat rizikově?" pt se lékařka.

Nejnadějnější, byť dosud nejistou možností se řadě expertů zdá v tuto chvíli být pokusná vakcína, která výrazně omezí schopnost viru už v těle přítomného vyvolat nemoc.. Profesor Norman Letvin z Lékařské fakulty na Harvardu tvrdí, že vědci jsou dnes v neobvyklé situaci:

"Mnozí z nás byli přesvědčeni, že toho už víme dost o viru i o imunitní odpovědi na něj, abychom mohli vyrobit vakcínu. Vakcínu, která nezabrání infekci - protože u očkovaného může nákaza propuknout - ale která umožní, aby se hladina viru u té které osoby výrazně snížila, "vysvětluje profesor Letvin.

Podle něj je tento scénář prospěšný i tím, že nakažený jedinec, který by měl v těle nízkou hladinu množícího se viru, by měl mnohem méně přenášet virus na jiné.

Snahy řady vědců tedy už nesměřují k vývoji vakcíny podobné účinné látce proti obrně, tj. tu která by posilovala vlastní imunitní odpověď organismu, ale takové, která by dala tělu nové možnosti obrany proti infekci.

Na konci může být podle řady odborníků vakcína kombinovaná. Tedy jakási obdoba směsi léků, kterou berou již nakažení lidé.

Ve světě žije přes 40 milionů lidí infikovaných virem HIV. Z toho 2,5 milionu dětí a mladistvých do patnácti let. Denně se virem nakazí 14 000 mužů a žen. Nejvíce na jihu Afriky, výrazný nárůst ale epidemie nově nabírá v v Asii, např. v Číně a v postsovětských zemích.

Přes to všechno ale, jak říká doktor Omu Anzala z Keni, vědci musejí trpělivě vyčkat, než budou mít jistotu, že vakcína, kterou by chtěli předložit lidem, bude zcela bezpečná:

"Celý ten proces je pomalý. A nejhorší přitom je, když neustále sledujete nové statistiky. Ničí vás, když si uvědomíte, že se nic nedá uspěchat... "

Mnozí doufají, že se tentokrát nebudou opakovat přehnaně optimistické prognózy z 80. let a nevyzní tedy naprázdno ani následující slova oxfordského profesora Andrewa Mc Michaela:

"Pokud zjistíme, že to aspoň trochu funguje, už jsme opravdu jednou nohou ve dveřích, silně se do nich opřeme a pak bych si byl docela jist, že vakcínu najdeme."

Doktor Mc Michael odhaduje, že se vývoj očkovací látky proti HIV/AIDS podaří do čtyř až pěti let.