Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor Interview BBC

Madeleine - Nejlepší ze všech možných světů. Pod tímto názvem vyšly v češtině paměti bývalé americké ministryně zahraničí, rodačky z někdejšího Československa Madeleine Albrightové.

Vítejte ve světě otázek a odpovědí. Od mikrofonu i dnes zdraví Václav Moravec. Hostem u protějšího mikrofonu BBC je bývalá ministryně zahraničí Spojených států amerických, rodačka z někdejšího Československa, paní Madeleine Albrightová. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Madeleine Albrightová

Moc ráda jsem tady s vámi.

Rok 2003 je pro Madeleine Albrightovou rokem, ve kterém vyšly její paměti. Osmnáctého října jste v Brně naznačila, že se chystáte pustit do psaní dalších knih, a teď vás budu citovat doslova: "Můj otec, než zemřel, pracoval na historii českých legionářů, mám k tomu plno dokumentů. Myslím, že se o to musím pokusit, protože je to hrozně zajímavá historie," konec citátu. Jak hodě vás otec rozpracoval téma československých legionářů?

No, on na tom začal pracovat a měl nějaký dokumenty, protože byl v britských archivech a taky, já jsem se právě na to dívala trošku, taky má nějaký německý dokumenty. Já myslím, že když lidi, nějaký ty lidi začali znát o tom, že on o tom psal, tak mu posílali věci. Ale pravda je, že já jsem ty všechny krabice neprošla. Pro mne, jak bylo vidět, já jsem svýho otce milovala, bylo to těžký začít s tím, tak jsem se rozhodla, že ty krabice jsem nemohla otevřít a teď ..., pak jsem měla svoje oficiální pozice osm roků, tak jsem s tím nic nedělala, a teď jsem právě všechno se na to podívala a jsou tam ..., on nadiktoval věci, tak uvidím, nevím ještě, těším se na to, že to udělám.

Českoslovenští legionáři, je to jediné téma v těch krabicích, které otec rozpracoval a už jej dokončit nemohl?

Ne, víte, co tam taky bylo, je, že on než umřel, napsal knihu o dvaceti stoletích Československa. Tak v tom jsem našla ten originální rukopis. Ale to všechno jiný už bylo něco, co bylo udělaný, s těma legionářema to ještě je na něčem, co pracoval.

Je psaní knih tím, řekněme, posláním, kterému se v následujících měsících a letech Madeleine Albrightová bude věnovat především?

Já jsem hrozná, já se nikdy především ničemu ..., já dělám všelimožný věci, a tak ..., já mám věci, tohle bude jedna věc, kterou budu dělat, já taky učím na Georgetown University a zařídila jsem si firmu, která dělá konzultační práci a jsem předsedkyně institutu National Democratic Institute, to vlastně byla jedna metoda, jak jsem se sem dostala v devadesátým, tak dělám všelimožný takový věci. Tak já nikdy se nesoustřeďuju na jednu věc.

Počítáte ještě se svým návratem do vrcholné americké politiky?

No, to uvidíme. Já opravdu ne, protože jsem měla nejlepší funkci, kterou je možný mít a lidi se opravdu nevrací. Ale doufám, že budou zvolení demokrati a že budu moct nějak pomáhat v nějaký roli.

Ve svých memoárech věnujete poměrně velký prostor mapování své rodinné historie. Píšete o svém otci, významném československém diplomatovi Josefu Korbelovi, který patřil k přátelům někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Píšete o druhé světové válce, kterou jste prožili ve Velké Británii. Připomeňme si tu dobu záznamem z vysílání BBC, kdy k lidem v Československu promlouval Jan Masaryk a vzpomínal z Londýna:

Jan MASARYK /zvukový záznam/: A komorní hudba České kvarteto, Wihan, Nedbal, Suk, Hoffmann, už všichni nebožtíci, mistrné hraní a ve třetí řadě v přízemí má v té chvíli vyvolená, kterou jsem ani na vteřinu z očí nespustil, a Zbraslavská alej v neděli s velocipédem a zátkovou limonádou a tajným malým pivem, po tom se mi všem dnes stejská.

Vzpomínal z Londýna a promlouval k posluchačům v obsazeném Československu ministr zahraničí exilové vlády v Londýně Jan Masaryk. K mikrofonu BBC usedal i vás otec Josef Korbel. Ve svých pamětech píšete o tom, že jste byla zaskočena, když jste se už ve funkci ministryně zahraničí Spojených států dozvěděla o svém židovském původu a o tom, že vaši prarodiče zahynuli v koncentračních táborech. Vzpomínám si na vaši návštěvu Letohradu - Kyšperka, kde se váš otec narodil. Existují ještě nějaká místa z vaší rodinné historie, která nejsou podle vás dostatečně zmapována a kde byste chtěla se ještě dozvědět víc o vaší rodině?

Pravda je, že ten Michael Dobs, kterej začal tuhle research vlastně dělat, že udělal moc dobrou práci a že dal dohromady takovej rodinej list, tak vím, že plno lidí, že to vlastně byly velký rodiny. Ale o všem bychom moc ráda ještě o tom věděla o moc víc. Když člověk začne, tak je vždycky víc, aby člověk našel ...

Co třeba ještě nevíte o své rodině a chtěla byste vědět?

Například já myslím, že by to bylo zajímavý, vědět víc o tom, jaký vlastně byli, ale tohle je těžký. Ono je to lehký najít něco, co je napsaný někde v nějaký registraci nebo takovýho něco. Ale vědět trošku víc o jejich životech a jaký vlastně byli jako lidi.

Jedna z podkapitol vaší knihy se jmenuje Sametová revoluce. Ve svých pamětech Madeleine Albrightová píše o svém prvním setkání s Václavem Havlem, k němuž došlo po listopadu 1989. Václav Havel byl už prezidentem Československa a schůzku na Hradě zprostředkoval Jiří Dienstbier. Citujme doslova z pamětí Madeleine Albrightové: "Jiří pro mou delegaci zařídil schůzku s Havlem na Hradě. Nábytek prezidentské kanceláře byl pořád ještě procovsky komunistický, ale nový prezident se mu vůbec nepodobal. Byl to relativně drobný člověk působivý překvapivě mocným dojmem. Měl na sobě černé džíny a černý svetr s rolákem. Přivezla jsem mu jako dárek výtisk poslední knihy mého otce Československo ve dvacátém století. Havel očividně věděl, že se má setkat s americkou delegací, ale neměl v patrnosti žádné její spojení s Československem. Takže když jsem mu knihu podala, zatvářil se zmateně. "Ach ano," řekl, "paní Fulbrightová?" "Ne," oponovala jsem, "já jsem Albrightová. Josef Korbel byl můj otec." A tak začalo jedno z nejvzácnějších přátelství mého života." Václav Havel, vzpomíná si na tu historku nebo jste to spolu rozebírali, zda je a nakolik autentická?

Ano, on si na to pamatuje, ale nepamatuje si na to, že řekl, jestli jsem paní Fulbrightová. Ale Michal Žantovský, který přeložil tu knihu, si na to taky pamatuje tak, jako já.

To znamená, je to autentické?

Jo.

Václav Havel se v mnoha svých textech věnuje problematice politické moci. Jak byste po několika letech výkonu funkce ministryně zahraničí nejmocnější země na planetě definovala slovo politická moc? Cítila jste se mocnou ženou?

Pravda je, že jsem se cítila, protože ta moc Ameriky je obrovská a pro mne to byl takovej moment, já vím, že to zase zní hrozně divně, ale mít takovou moc v ruce je něco, co člověk opravdu cejtí a má z toho velký entusiasmus, ale taky člověk musí si dát pozor, protože ..., a musí se trošku cenzurovat, protože není žádná zem, která může balancovat Ameriku.

Cítila jste, že jste někdy prožívala okamžiky opojení mocí, že jste se ne dostatečně cenzurovala a dá se říci, že jste moc využívala?

Já myslím, že ne, ale myslela jsem na tohle, protože jedna taková šňůra, která jde skrz tu mojí knihu, je, že vlastně, když Amerika se něčeho neparticipuje, tak ..., například v Mnichově, takže hrozný věci se stanou. Amerika s tím neměla co dělat. A pak, když Amerika přišla do války, tak se věci změnily. Ale když bylo rozhodnutí, že Sověti budou tady osvobozovat Československo, tak zase hrozný věci se staly. Tak pro mne vždycky to, co dělala Amerika, bylo hrozně důležitý a proto jsem si myslela, že americká moc musí bejt užitá pro dobrotu. Já jsem si myslela, že když to člověk dělá pořádně a konzultuje se svýma přátelema a dělá to, jak může nejvíc, s organizacemi, buďto NATO nebo Spojený národy, takže ta moc je dobře upotřebená. Ale myslím, že si člověk musí dávat pozor, protože, jak jsem řekla, není nic jinýho balancovat. Pravda je, že člověk na to myslí: "Musím dát pozor, abychom to nepřehnali."

Když jste opouštěla ministerstvo zahraničí, zažila jste okamžiky, že vám chybí ona moc?

No, ona to není moc jenom pro moment moci, ale co s tím člověk může dělat. A je takovej moment, když si člověk ..., já bych dělala věci trošku jinak, než jsou teď dělaný, ale to, myslím, že je takovej, to je přirozený, protože když člověk něčeho nechá, tak mu to schází, a když to převezme strana, s kterou člověk nesouhlasí, tak je to ještě těžší. Ale já myslím, že to, co bych nechtěla, aby lidi si mysleli, že já jsem ráda měla moc jenom proto, že jsem tu moc měla, ale měla jsem to ráda, protože jsem myslela, co se s tím dá dělat, jak můžou se věci změnit pro dobrotu, protože ta Amerika má tu moc. Proto jsem myslela, že to bylo důležitý, skončit etnické čištění v Kosovu například, nebo mluvit pro /nesrozumitelné/ nebo všelimožný věci. A tak je to, tak to schází, protože teď mám hlas a ráda jsem, že mám hlas a že mluvím svobodně, ale není to, nemůže to bejt stejný.

Když hovoříte o tom, že jste moc chtěla především využívat k tomu, abyste konala dobré věci jako například, abyste zabránila etnickým čistkám na Balkáně a podobně, na kolik si člověk uvědomuje, že samozřejmě využití moci k tomu, aby byla využita ta moc k dobru, může způsobit ale přeci jenom i nějaké bezpráví?

No, to je něco, co se hned stane, protože například ..., ono je to těžký. Člověk mluví, mluvíme o moci, jako kdyby to byla jedna věc, ono je to několik věcí. A například mne to hrozně trápilo, když jsme ..., já jsem byla pro bombardování, protože jsem myslela, že to je oprávněný tím, že tohle nějak muselo skončit, to, co Miloševič tam dělal. Ale když se něco stalo, co se nemělo stát, když to spadlo, ta bomba někam, kam neměla, nebo na čínskou ambasádu nebo tak, tak si člověk opravdu musí myslet, co to vlastně se stalo, nebo když se ztratí pilot. Ale to je ..., proto já myslím, že lidi mají trošku mít úctu k těm, kteří tyhle rozhodnutí dělaj, protože to není lehký. A i když já nesouhlasím někdy s naší vládou teď, já vím, jak je to hrozně těžký dělat takový rozhodování, protože to nikdy není, nikdy věci nejsou zrovna, jak to člověk, když sedí někde v kanceláři, jak to plánuje.

Když se ještě zaměřím na vaše působení ve funkci ministryně zahraničí Spojených států amerických, existuje nějaké rozhodnutí, na které se s odstupem těch několika let, kdy už funkci nevykonáváte, díváte kriticky a považujete ho za chybu? Je takové rozhodnutí, které jste učinila?

Já myslím jedna věc, co mne mrzí trošku, je ..., mrzí mne moc, že jsme neskončili to v Blízkým východu, protože mezi Izraelem, Palestinou jsme byli moc, moc blízko. Ale možná, že jsme udělali chybu tím, že jsme nepracovali dost blízko s Araby ...

Umírněnější.

... umírněnější Arabové, ale pravda je, že Barak nechtěl nám vlastně říct všechny věci, který měl na mysli, který opravdu byly statečný, ty věci, co on dal na papír. Ale nechtěl o tom mluvit předtím, tak my jsme neměli čas vlastně připravit všechno, aby Arafat ..., protože Arafat udělal příšernou chybu. Otázku vždycky v tý hlavě mám, jestli jsme mohli něco jinýho udělat.

Je pro vás Jásir Arafat terorista?

No, on poručil, dělal všelimožný teroristický věci i předtím, to je pravda. Já myslím, že on je ..., teď je to těžký trošku vědět, kdo naručil co, kdo poručil co. Pro mne je Arafat taková figura historie. On si, já myslím, že on se jenom vidí jako někdo, kdo se furt, kdo bojuje pro svoje věci a že on není schopnej udělat ty pořádný rozhodnutí, aby najednou to všechno bylo, aby tam byl mír, aby žili dohromady, že to je něco, o v hlavě není schopnej.

Chce podle vás, zažila jste mnohá jednání s Jásirem Arafatem, chce Jásir Arafat podle vás mír?

Víte co, já nevím, já myslím, že je jenom na jeho podmínkách a že dobře nerozumí tomu, jak se ten mír může zaručit a říká furt, jednu věc vám musím říct upřímně, já jsem ho viděla na televizi před dvěma dny a on zase říkal: "Já chci mír statečných. Já jsem měl nejlepšího partnera /nesrozumitelné/," a já jsem si myslela, to ještě říká, to musel říct na každý schůzi, kterou já jsem s ním měla, aspoň třikrát a vždycky tu stejnou frázi. Já jsem si myslela, možná, musíme to zařídit, aby opravdu mohl mít takovej mír těch statečných, jak on to říká Peace of the Brave. Já jsem ..., a když jsem ho slyšela tentokrát, tak jsem si myslela: "Měl jsi šanci, měl jsi šanci a nic si nedělal."

Může podle vás být mír na Blízkém východě, dokud bude Arafat žít?

Je to těžký to vidět, ale to, co jsem já myslela, že Arafat byl trošku danej na stranu, což bylo správný. Já myslím, že v Izraeli udělali hroznou chybu tím, že se rozhodli ho takhle dát, jak oni začali najedou ty všechny ataky na jeho kancelář, a teď v poslední době, když řekli, že má bejt exilovanej nebo /nesrozumitelné/, že to byla chyba ...

Tím posilují Jásira Arafata?

Tím ho posilují. Když se člověk díval například v poslední minutě, jak najednou on tam mával z okna a smál se a bylo tam plno mladých, který najednou ho podporovali, tak já myslím, že to byla chyba.

Další téma otevřu citátem z vašich pamětí, ve kterém vzpomínáte na chvíli, kdy jste byla uváděna do úřadu americké ministryně zahraničí, cituji doslova: "Ve svém úvodním prohlášení jsem shrnula témata, kterým jsem se chtěla věnovat jako ministryně. Připomněla jsem senátorům, že se nacházíme na půl cestě mezi rozpadem Sovětského svazu a začátkem nového století. Svět je svobodnější, než kdy předtím, ale další pokrok se nedá chápat jako samozřejmost. Americká vůdčí role je nepostradatelná. Trumanova a Marshallova generace vybudovala ve spolupráci se spojenci síť institucí, které měly zajistit trvalý mír," konec citátu. Existují podle Madeleine Albrightové při kritickém pohledu na současné postavení Spojených států amerických v globálním světě momenty, kdy podle vás Spojené státy nezvládají vůdčí roli, jak o tom píšete v pamětech?

Já myslím, že jsou takový doby, ale hlavně proto, že nevíme vlastně, co ta role má bejt, kdy a kde se máme do toho míchat.

Myslíte, že Spojené státy, že vstupuji do vaší řeči, nemají zcela dobře definovanou vůdčí roli, je to tak?

Ano, protože je to takovej problém, že je plno Američanů, který nechtěj mít tu vůdčí roli, že před 11. září to bylo opravdu docela těžký přesvědčit Američany, že máme tu roli mít. Jeden důvod, proč jsem to vždycky říkala, je, že jsem nemluvila jenom k cizincům, ale taky jsem mluvila k americkým lidem. Já jsem vždycky myslela, že vlastně ta Amerika má povinnost dělat věci pro druhý na světě, protože my máme všechno, jsme svobodná zem a máme velikou ekonomii a moc, jak jsme o tom mluvili, a že opravdu něco musíme dělat. Já jsem nemyslela vždycky na to, že to má bejt vojenská moc, ale moc nápadů a peněz a podpory. Ale je plno lidí, který vždycky říkaj sami, že nechtěj, aby Amerika byla policajt světa, že máme se jenom starat o sebe. To se trošku změnilo po tom 11. září. Ale to, když Amerika nemůže to definovat, tak je to proto, že americký lidi to nepodporujou. Je to hlavně, tohle je divná věc říct, ale ono to není lehký bejt Amerikou, protože lidi očekávaj moc, a když se toho dělá moc, tak nás kritizujou, a když neděláme dost jako /nesrozumitelné/, tak nás kritizujou. A stejně my máme občany, který platěj daně, který chtěj něco, aby se spravilo v Americe a musí se to furt jim říkat, že je nějaká povinnost. Tak to je ta doba, když je to těžký.

Václav Havel před svým odchodem z úřadu českého prezidenta na jaře 2003 odpovídal v rozhovoru pro BBC na otázku možného nebezpečí americké hegemonie v globálním světě.

Václav HAVEL /zvukový záznam/: Já jsem přesvědčen, že vstupujeme do multipolárního světa, že tady už teď mluvím o dlouhodobém výhledu, řekněme třiceti let nebo podobně, že tady už nebude a z podstaty věci nemůže být jedna dominantní velmoc. Různé státy jako od Číny přes Indii po Brazílii a podobně se budou vzpamatovávat, budou stále silnější, budou ..., mají už dnes ohromnou populaci. Já se toho, jakési nadvlády Spojených států nebojím.

Slova Václava Havla z jara 2003 v rozhovoru pro BBC. Které hlavní výzvy v souvislosti s budoucím uspořádáním globálního světa Madeleine Albrightová pro zahraniční politiku Spojených států vidí? Na co by se Spojené státy podle vás v zahraniční politice měly teď soustředit?

Já myslím, že by se teď měly soustředit na tu bitvu s terorismem, což je nejhorší věc, co se opravdu stala na světě v dlouhý době. Ale otázka je, jak to dělat. My vlastně nevíme, jak terorismus začne, proč je ten terorismus. Vím, že nějaký věci mají něco co dělat s tím, že my máme tu moc a někdo to nemá, nebo že jsou takový blázniví lidi jako Usáma bin Ládin, a jsou lidi, který se bijou pro všechno. Ale taky já si myslím, že ten terorismus jde z toho, že nějaký země jsou hrozně chudý, že lidi nic nemaj a chtěj něco mít, nebo v jiných zemích, kde lidi si myslí, že není žádnej respekt pro ně, takže ...

To znamená, že by podle vás Amerika měla víc bojovat například s chudobou třetího světa?

Ano a že to jsou taky takový problémy. Ale já myslím, že ... Nebo v tom Afghánistánu, to vlastně není skončený a že to nebylo jenom tam bombardovat, ale taky se musí něco postavit tam. Tak pro mne ...

Zapomněla podle vás Amerika na Afghánistán?

Já myslím, že jo. Já jsem sama řekla o tom Iráku tohle, že já jsem vždycky rozuměla, proč je ta válka, protože jsem řekla stejný věci o Saddámu Husajnovi. Nevěděla jsem, proč teď, protože jsem myslela, že se máme soustředit na Afghánistán a skončit to tam s tím terorismem a že jsme Saddáma měli v takový krabici, protože jsme bombardovali a měli jsme sankce a že jsme se měli na to soustředit. Pak jsem nerozuměla, co pak, protože jsem ..., ten plán pro mne byl takovej prázdnej vlastně. Ale myslím, že tam trošku teď jdou věci líp, ale myslím, že musíme se opravdu dívat na ten terorismus, ale ne jenom v jedný dimenzi, že to je komplikovanější.

Je Madeleine Albrightová ochotna připustit, že administrativa Billa Clintona ne zcela dostatečně bojovala s terorismem?

Ne, já nesouhlasím s tím, protože já myslím, že jsme dělali všechno, co jsme mohli v tý době, o tom, co se vědělo.

To znamená, že jste hrozbu terorismu nepodcenili a že pokud byste byli důslednější v boji proti terorismu, že nemuselo dojít k 11. září?

Já si myslím, že jsme o tom varovali furt a já myslím, že jsme dělali všechno, co jsme mohli, ale problém byl ..., tohle je hrozná věc říct, ale než se něco takovýho, jako 11. září, stalo, že lidi nám nevěřili. Oni si mysleli, že jsme si to vymysleli. Nejhorší den pro mne byl, když naše ambasády v Keně a Tanzanii vybouchly a já jsem viděla, jaký to vlastně bylo a musela jsem furt myslet na to, co se děje v jiných našich ambasádách a co jsme museli dělat s tím "inteligent", co máme. Když, já nevím, jestli si pamatujete, ale my jsme vlastně bombardovali v Afghánistánu a pak /nesrozumitelné/ a lidi nám řekli, že jsme se zbláznili, že jsme to všechno vymysleli, tak to byla úplně jiná taková atmosféra. Když člověk se dívá, tak si myslí ..., já vám musím říct otevřeně, já furt jsem myslela na to, že mohli jsme udělat víc, hlavně po 11. září. Když jsem se dívala na to, co jsme všechno udělali, tak já úplně nesouhlasím. My jsme dělali všechno, co jsme mohli.

Poslední téma, vnitřní, domácí americká politika. Měl by podle vás americký prezident George Bush pokračovat ve své funkci i ve druhém období?

Podle mne ne, protože já jsem demokratka a já myslím, že je to lepší, když jsou demokratický prezidenti. Je to hrozně těžký bejt v cizí zemi, i když je to moje zem, kde jsem se narodila, a kritizovat americkýho prezidenta. Ale já si myslím, já jsem nechtěla, aby byl zvolenej na začátku, já jsem byla pro Ala Gorea. Myslím, že by věci byly lepší, kdyby Al Gore byl prezidentem a myslím, že by bylo lepší, kdyby byl nějakej demokratickej prezident příští rok.

Vy jste zastánkyní, členkou Demokratické strany, ale nemá Demokratická strana problém, že nemá dostatečně dobrou figuru po Billu Clintonovi, která by se mohla stát americkým prezidentem a byla protiváhou Georgi Bushovi?

Momentálně je to ještě moc brzo v tom, protože tam je devět kandidátů a ony, ty primárky jsou hrozný, protože furt se hádaj a vypadá to, jako když nikoho nemáme. Pravda je, že Bill byl fantastickej prezident a taky teď každýmu schází. Já jezdím po Americe, lidi ke mně přijdou a řeknou: "Vy nám scházíte. Kde je Bill Clinton?" A mají ho moc rádi a on byl takovej vynikající v tom, jak vysvětloval, co všechno znal, jak byl zvědavej, co všechno četl a jak ho to všechno bavilo. Tak po něm je to těžký pro každýho. Nevím, ale máme, my máme dobrý kandidáty, ale ...

Kdo z těch kandidátů se líbí vám osobně nejvíc?

To vám neřeknu, protože já ..., oni mi teď všichni volaj a ptaj se mne, co si myslím. Já jenom chci, abychom měli silnýho kandidáta.

Překvapila vás kandidatura generála Wesleyho Clarca?

Ne, protože jsem věděla, že jeho to baví. Já ho znám moc dobře a myslím, že je to výbornej člověk. Už ho dlouho znám a jednu věc vám o něm řeknu, já jsem učila jeho syna, než jsem znala jeho otce. Já jsem právě učila kurz o střední Evropě a každýmu jsem řekla, že si musí vybrat jednu zem, aby celej ten rok hájil tu zem a vysvětloval, co se tam děje. Syn Wesleyho Clarca si vybral Československo, a i tady byl jako student, aby učil anglicky. Ale Wesley Clarc je báječnej člověk a já jsem ráda, že do toho šel a ...

Myslíte, že je reálné, aby demokrat vyhrál prezidentské volby v Americe v roce 2004?

Víc, než to bylo. Já jsem, když tohle všechno začalo, tak jsem, jsme všichni mysleli, že Bush nemůže to prohrát. Ale je víc a víc otázek nejenom o tom, co se děje v Iráku, ale taky naše ekonomie, že se ztrácí práce a jsou všelimožný otázky, takže to vypadá víc, jako když je to možný, ale člověk nikdy neví. Naše domácí politika je docela komplikovaná taky.

Mrzelo Madeleine Albrightovou, že zatím není ochotna pustit se do boje o prezidentský úřad její přítelkyně, alespoň, jak ji popisuje v pamětech, Hillary Clinton?

Já ji mám moc ráda, respektuju ji a doufám, že bude čas někdy v několika letech, nebo já nevím, kdy, já s ní nemluvím o žádných plánech, ale myslím, že je moc, moc chytrá, že by byla báječnou prezidentkou, protože podle její knížky je vidět, jak ji všelimožný věci už zajímaj od tý doby, co je mladá holka a že je opravdu taková chytrá ženská. Je otázka, jestli Amerika je připravena na to, mít prezidentem ženskou.

Podle vás není?

Nevím, je to hrozně divný, protože to je opravdu taková otázka. Je víc a víc ženských jako v Senátu a tak dále, ale jsou takový otázky ještě. Je to divný, je to divný, ale ...

A pokud by vám Hillary Clinton řekla: "Buďte mou ministryní zahraničí," šla byste do toho?

Ovšem, že jo, ale to je tak ... Za prvé, je plno věcí, co se musí stát. Ale já musím říct tohle, já jsem byla moc ráda ministryní, já mám hrozně ráda pracovat pro vládu nějakou a bejt dobrým obyvatelem. Ale vím, že takový věci se, i kdyby byl demokrat, tak člověk často nejde dvakrát do takových věcí, ale já budu pracovat všechno co můžu, aby Amerika dělala to, co má dělat v mezinárodní politice, abychom tu moc naši upotřebili pro dobrotu a abychom viděli naši moc víc než jenom vojenskou moc, kterou máme, která je největší na světě a máme nejlepší vojáky, který podporuju, ale Američani musejí dělat dobrotu ve světě.

Konstatuje dnešní host Interview BBC Madeleine Albrightová. Děkuji za váš čas, který jste věnovala této rozhlasové stanici a věřím a budu rád, když opět usednete k mikrofonu BBC, u kterého seděl i váš tatínek.

Děkuju mockrát.

Já děkuji.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.