Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

David Willey zpravodaj BBC

Jan Pavel II., od jehož zvolení uplyne v říjnu pětadvacet let, je nejen jedním papežů s nejdelším pontifikátem v dějinách, ale také tím nejzcestovalejším.

Vykonal přes stovku zahraničních cest, včetně nedávné návštěvy Slovenska. Mnohonásobně tak překonal svatého Pavla, prvního křesťanského misionáře.

V průběhu pětadvaceti let v čele církve cestoval papež rád a daleko

Římsko-katolická církev je nejstarší existující mezinárodní organizací. Vatikán je nejmenší stát na světě.

Papeže, doživotního nejvyššího představitele této poněkud anomální politické entity, volí nepočetná skupina kardinálů.

Svatý otec je zároveň duchovním vůdcem komunity více než miliardy věřících na celém světě.

Skromná římská byrokracie v centru katolické církve se snaží, aby jejich život měl harmonii a řád. Ve světě, který se od religiozity čím dál více odklání ke světským záležitostem a který se ohání módním výrazem "náboženský pluralismus", to není nijak snadný úkol.

Čtyři cesty za rok

Dvacet pět let doprovázím Jana Pavla druhého na cestách po světě. Za rok průměrně vykonal čtyři, s výjimkou období, kdy byl hospitalizován a kdy se zotavoval po pokusu o atentát.

Říká jim pouti, prostřednictvím pastorálních návštěv chce podpořit víru svých oveček, vytváří nové světce a blahoslavené tak, aby místní katolíci měli vzory hodné následování.

Nejsem turista

Papež Jan Pavel II.

Navštívil už více než stovku států a setkal se s jejich nejvyššími představiteli.

Pozvání nepřišlo jen ze dvou velkých zemí - z Ruska, kde papežovu návštěvu stále odmítá podezíravá pravoslavná církev, a z Číny, kde vznikla nezávislá takzvaná "vlastenecká" katolická církev, která se Římu nepodřizuje.

Na tyto cesty mám stále živé vzpomínky. Pamatuju si, jak jsem v Damašku sledoval papeže při jeho první návštěvě mešity. Zul si boty, stejně jako to dělají muslimští věřící.

Letěl jsem s ním přes Severní pól. Tísnili jsme se tehdy v japonském letadle. V kaleidoskopu vzpomínek je i ta, kdy jsem mu stál po boku v tropickém deštném pralese v Togu, když afričtí animisté vzývali svá božstva.

Jako dnes ho vidím, jak spolu s tehdejší hlavou anglikánské církve kráčí starodávnou lodí katedrály v Canterbury v Anglii, jak v tokijském středisku bojových umění pod velkým nápisem "Papež je naděje" špásuje se skupinkou capartů.

Vzpomínám, jak v Polsku za temných dnů stanného práva působí na dav shromážděný na varšavském fotbalovém stadionu, jak v Dillí vzdává poctu u hrobu Mahátmy Ghándího, jak si v během jedné z barvitých návštěv Jihoafrické republiky nohou vyťukává rytmus, v němž křepčí bosí Afričané.

Není to žádná turistika. Vzpomínám si, jak papež usadil pár australských novinářů, které si pozval do přední části letadla a kteří se ho poněkud neuctivě zeptali, jestli ho těšilo koukat z okna při letu nad zdánlivě nekonečnou pouští australského kontinetu.

"Ne," řekl, "nejsem turista, čtu a medituji."

Bezpečnostní opatření

Než byl zvolen papežem, působil jako biskup v polském Krakově.

Za tehdejšího komunistického režimu si dal k zadnímu sedadlu svého vozu připevnit zvláštní desku na psaní a lampičku na čtení, aby cestou z jedné části diecéze do druhé neztrácel cenný čas.

Při jeho zahraničních cestách před teroristickými útoky na New York a Washington z jedenáctého září 2001 platila přísná, ale nikoli přemrštěná bezpečnostní opatření.

V letadle jsou stále přítomni dva příslušníci švýcarské gardy v civilu a šéf vatikánské bezpečnosti, ale někdejší milá neformálnost už vzala za své.

Novináři, kteří cestují v zadní části letadla, a členové papežova doprovodu už nebydlí ve stejném hotelu.

Papež na vozíčku

Papež, který přede mnou jednou zčistajasna stanul, když jsem kdesi nad Pacifikem snídal a málem ho pokládal za zjevení, už nyní není fyzicky schopen procházet se mezi lidmi na palubě letounu.

Začala éra papeže na invalidním vozíčku.

Papežova nemoc činí jeho zahraniční cesty složitější

Při návštěvě Slovenska člověk chápe logistické problémy osobní ochrany a přepravy křehkého starce, který prostě odmítá dopustit, aby jeho životní misi narušila slabost stáří.

Populační exploze a prodloužení délky lidského života ovlivňuje i církev.

Mimochodem, když je řeč o církvi, napadá mě ještě jeden aspekt papežských cest, který na mě udělal největší dojem. Jsou to různorodé způsoby, jakými katolíci v různých částech světa prožívají svou víru.

Řím se snaží prosazovat uniformitu, ale ve skutečnosti se mi zdá, jako by si katolická církev vytvořila úžasnou rozmanitost interpretací křesťanské zvěsti.

Často se ptám, zda si papež při svých cestách všímá, jak bohatá a různorodá je struktura, jakou následovníci svatého Petra a svatého Pavla po staletí obetkávají svět.