Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Václav Moravec moderátor Interview BBC

Podnikatel Tomáš Baťa hovořil o tradicích rodinného podniku svého otce.

Osmdesát devět, číslo, které patří k Baťovi. Podnikatel Tomáš Baťa, který v Kanadě navázal na tradici rodinného podniku svého otce, si přeje, aby mu Bůh prodloužil život alespoň o dalších deset let, aby se dožil devadesáti devíti. A jak by Tomáš Baťa naložil s dalšími deseti lety svého života?

Tomáš Baťa

Tomáš Baťa (zvukový záznam): Chtěl bych dosáhnout, aby, dejme tomu, ten náš podnik pokračoval dobře a aby naši spolupracovníci byli dobří a spokojení.

Říká v rozhovoru pro BBC podnikatel Tomáš Baťa. Nejen o tradici rodinného podniku, o otci a o oslavě svátku práce na zahradě Tomáše Bati ve Zlíně, kde se rozdávaly pomeranče, bude následujících třicet minut.

Vítejte ve světě otázek a odpovědí. Od mikrofonu i dnes zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je dnes podnikatel Tomáš Baťa. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Děkuji vám za přivítání. Já mám tradičně velkou sympatii a velký rekord s BBC.

Dovolte mi také, abych vám popřál vše nejlepší k vašim narozeninám osmdesátým devátým. Je to vskutku baťovské číslo osmdesát devět.

Však víte, tu devadesátku, tu už tam můj otec začal dávat, bylo to devadesát devět, osmdesát devět a vždycky to mělo nějakou tu devítku.

Když je vám někdo poprvé představen, podíváte se mu na boty?

Já se každému dívám na boty. To není poprvé nebo naposledy, ne, mne zajímá, jaké boty lidé nosí.

Co všechno podle názoru Tomáš Bati boty o člověku prozradí?

No, prozradí, jaký má vkus nebo jak, v čem pracuje, jestli je to tvrdá práce, jestli kope uhlí nebo cokoliv a podobně, dá to okamžitě skoro vědět, jaká je jeho profese. Ovšem teď se to pomaličku mění, protože tolik nás nosí takzvané tenisky, anebo, jak tomu říkají, Nike, my je také prodáváme. Ale tohoto druhu zboží, které je vlastně polosportovní zboží se nosí moc a vůbec se ty boty změnily od doby mého dětství na lehčí zboží a na vkusnější zboží.

Vy také nejraději nosíte sportovní obuv, v ní jste nejčastěji, v teniskách?

Včera jsem je nosil celý den.

Pohled do životopisu Tomáš Bati: Narodil jste se 14. září 1914 ve Zlíně jako jediný syn legendárního podnikatele Tomáše Bati, který od roku 1894 budoval ve Zlíně moderní obuvnickou velkovýrobu. Bylo pro vás jako pro syna velkého podnikatele těžké najít si přátele ve škole?

Ne, protože my jsme ve Zlíně, to byla ta první třída školy, když já jsem začal, ty první čtyři roky, myslím, že jsme byli všichni pohromadě a Zlín byla, víte, taková obec, kde se všichni znali a nebylo žádných rozdílů. Možná, že jediný rozdílný byl pan katecheta, který měl jaksi větší postavení, ale všichni ostatní byli kamarádi, kteří se sházeli. Někdy jsme byli obutí, v zimě, a někdy jsme byli, v létě, bosky.

Neříkejte, že katecheta byl ve Zlíně víc než Tomáš Baťa, váš otec.

Samozřejmě, že byl katecheta. V té době pan katecheta byl velmi, velmi důležitá osoba. Ten od mojí budoucí matky odepisoval a popisoval, ona byla dcera, česká slečna, rodiče pracovali ve Vídni tenkrát, tak pan katecheta psal a ptal se, co to je za chlapa ten Tomáš Baťa.

S čím především si spojuje Tomáš Baťa školní léta prožitá za první republiky?

Já bych řekl s kamarádstvím, s fotbalem a podobně, s všemi neplechami, které kluci v tom roku vyváděli.

Jaké neplechy jste dělal vy osobně?

Jaké neplechy, samozřejmě, že jsme se potýkali občas, jsme se porvali pořádně po valašsku, a tož dneska by se tam už ani neplechy neříkaly.

V rozhovoru pro časopis Týden jste 6. srpna 2001 na adresu svého otce doslova řekl, a teď vás budu citovat: "Otec byl vizionář, měl nápady a myšlenky, které šly daleko dopředu," konec citátu. Kdy se s vámi otec začal bavit o svých vizích jako s mužem, který jednou převezme firmu?

Jako s mužem, který jednou převezme firmu nikdy. On se nikdy, nikdy neřekl, kdo jeho firmu převezme. On měl spolupracovníky a on měl stovky a tisíce spolupracovníků a ten si mohl vybrat.

To znamená, že se automaticky u vás v rodině nepočítalo s tím, že Tomáš Baťa převezme dílo Tomáš Bati seniora?

Podívejte se, samozřejmě, že ne. Jak si může někdo představit, když bude tady šestiletý, sedmiletý kluk a s ním bude mluvit o tom, jestli to převezme. Ovšem on byl také mladý člověk, přeci musí mladí lidé vyrůstat v tom, že musí budovat vlastní kariéru, a to byl cíl mého otce, abych ..., cokoliv bych dělal v budoucnosti, abych to dělal skoro samostatně.

Bavili jste se doma hodně o podnikání, o rozvoji Baťovy firmy, nebo vůbec ne?

O podnikání vůbec jsme se bavili hodně a mého otce zajímalo, co různí lidé dělali, nejen obuvníci, koželuzi, automobiloví, výrobci automobilů, výrobci letadel a všechno možné, veškerá technologie ho nesmírně zajímala a zajímaly ho také lidské pocity a styk s lidmi. Nezapomeňte, on měl možnost v té době, já myslím, že měl asi tak pět nebo šest formálních let vyučování jenom, a to ostatní přicházelo z těch okruhů toho valašského, slováckého domova, kde byli, víte, chytří lidé. To si nikdo nesmí dovolit říct, že tady v té době byli hlupáci. Byli hlupáci, ale tady byli také velmi lidé chytří a podobně. To tady vyhlásil Masaryk v Hodoníně kupříkladu.

Váš otec ale nebyl jenom úspěšný podnikatel, který proslavil město Zlín, on byl i starostou Zlína, a to v letech 1923 - 1932. Jak často jste se doma bavili o politice?

O všeobecné politice občas dost a přitom začala přicházet mezinárodní politika a podobně, jak čas kvapil, jak se vyvíjel. Ovšem on nechtěl dělat politiku celkem lokální, ale on se dostal do situace, že byl nespokojený s tím, jak se provozovala ta obecní správa ve Zlíně a v tom okolí.

To znamená, že se stal starostou z donucení?

Vlastně se stal starostou z donucení, protože myslel, že se musely věci změnit, že musel být pořádný management toho a že se muselo míň chlastat a takové jiné věci. On nebyl absolutní abstinent, ten si dal také skleničku vína, víte, to byl normální člověk.

Jak z té pozice starosty zabraňoval tomu, aby se, jak říkáte ve Zlíně, chlastalo?

Jak, podívejte se, především starosta je zvolený občanstvem, tak předpokládal, přesvědčil občanstvo o určitých zásadách. Když chtěl, aby se omezil počet hospod, hostinců, tak musel požádat občanstvo nebo zastupitelstvo, jestli s tím souhlasí, anebo ne.

Přesvědčil?

Tak, všechny se mu nepodařilo přesvědčit, ale mnoho a mnoho se zlepšilo. Nezapomeňte, v té době byla situace, že když někdo pracoval v nějakém obchodě nebo podniku ševcovském nebo v kterémkoliv jiném, tak velice často tam se vyplácelo možná v sobotu, a ta rodina toho člověka neviděla, až v úterý, protože mezitím byl ožralý, a to dožíralo mého otce. Ten chtěl zavést trošičku náladu a podobně. Jak vám říkám, on nebyl totální bláznivý abstinent, on si tu skleničku vína občas rád vypil, ale na kořalku byl velice přísný. On byl lidský člověk.

Dovolte, abych teď citoval jednu z myšlenek vašeho otce Tomáše Bati, cituji doslova: "Při své práci neměl jsem na mysli vybudování závodu, ale lidí. Vybudoval jsem člověka, aby byl výkonnější, lépe sloužil zákazníkům a on potom vybudoval závod. Jsem přesvědčen, že největší ztráty v průmyslu a obchodě vznikají nesprávným stanoviskem, které zaujímá člověk ke své práci, svým spolupracovníkům a ke svým zákazníkům," konec citátu.

Existují podle Tomáše Bati myšlenky jeho otce o podnikání, které neztratily ani po sta letech platnost a měl by je každý podnikatel, který se do podnikání vrhne nebo který už podniká delší dobu, které by měl oprašovat?

Ty zásady jsou pořád stejné a můžete se je dočíst v nějakých knížkách, které Cekota napsal, a můžete se to dočíst v přednáškách na Baťově univerzitě ve Zlíně, kde několik profesorů dělá přednášky v tomto směru a dává tyto příklady, a potom po světě je dost jiných publikací, které o tomto stanovisku, o tomto názoru mluví.

Když se ale podíváte na stav podnikání v různých zemích, ve kterých máte své firmy, co vám nejvíce v tom podnikání ve světě chybí, je-li něco takového? Které myšlenky, které do podnikání uplatňoval váš otec?

Podívejte se, to je těžké říct, protože v každé zemi a všude jsou různí podnikatelé a mají různé zásady. Dnes lze o všech zásadách říct tolik, že kdo se nezajímá, tak potom nebude nic vědět. Ale kdo se zajímá, co je nejlepší, a to je vždycky ta otázka, produkt, služba zákazníkovi, ať je to s výrobkem, nebo ať je to se službou, to je vždycky to nejdůležitější.

Chodil jste na obchodní akademii, studoval jste v Anglii a ve Švýcarsku. Zasahoval vám otec hodně do vaší kariéry, nebo skutečně byla výchova u Baťů liberální a záleželo jenom na vás osobně, na jakou dráhu se vydáte?

Zasahoval, můj otec zasahoval kategoricky, ano. Zasahoval, že půjdu do školy, kupříkladu do první třídy a do druhé třídy a podobě, že budu v normální škole, žádná privilegia a podobně. V tomto směru byl velmi kategorický. A potom druhou věc, že jsem měl vychovatelku, když mi byly tři roky, která mne učila jazyky. Ta mne učila, za prvé mne učila německy, za druhé mne učila anglicky a taky mne učila francouzsky. To byla klika, že našli takovou paní, která uměla perfektně ty všechny tři řeči. Takže já jsem uměl, když jsem šel do první třídy obecné, tak jsem uměl česky, jsem uměl německy, jsem uměl trošku anglicky a minimum francouzsky, ale už tam byl nějaký základ, protože můj otec ve svém názoru a ve své vizi, bylo mu jasné, že v takovéto zemi, jako bylo Československo ve střední Evropě, kdokoliv chce dělat cokoliv, musí mít jazykové znalosti, a toto platí pořád dneska.

A co se týče těch studijních pobytů ve Švýcarsku a v Anglii, tak na nich si také otec trval? Nebo to bylo už vaše rozhodnutí?

Ne, to byl můj otec. Já jsem šel do Anglie, když mi bylo jedenáct roků, a tu školu našli můj otec, moje matka a spolupracovníci, kteří pracovali v Anglii, protože chtěli najít školu, která by vyhovovala a kde bych já se naučil nejenom řeč, ale nýbrž také tradice a kousek práce v té zemi.

Osudovým okamžikem pro rodinu Tomáše Bati byl 12. červenec roku 1932. Tomáš Baťa starší se chystal odletět letadlem do Švýcarska, kde se stavěla nová továrna. Sedm minut po startu letadla se stroj zřítil, a to v husté mlze u Otrokovic. Vyšetřovatelé za nejpravděpodobnější variantu nehody označili chybu pilota a špatné počasí. V jakém okamžiku a kdo Tomáši Baťovi, synovi, zvěstoval zprávu o úmrtí jeho otce?

Já jsem zprávu o tom, že se stal úraz, to mi po telefonu, to bylo asi tak sedm hodin ráno, to mi řekl můj přítel Karel English, syn tenkrát pana finančního ministra, že ten můj otec měl úraz s letadlem, abych přijel co nejrychleji domů. Pak byl další telefon od našeho právníka z Curychu, že mi posílá auto a že můj otec je mrtev. Tedy to byla ta zpráva. Tak já jsem se sbalil a jel jsem do Curychu a odtud aerolinkou do Vídně, odtamtud jsme měli naše letadlo z Vídně do Zlína a byl jsem večer s rodinou pohromadě ve Zlíně.

Krom jiného není bez zajímavosti podívat se do novin, jak tehdy o tom referovaly. Už tehdy Rudé právo o smrti vašeho otce v článku nadepsaném titulkem "Baťa bankrot - Baťa mrtev" napsalo, že Tomáš Baťa spáchal sebevraždu, protože si byl vědom zlého ekonomického stavu podniku.

Tak vidíte, už ti komunisté tenkrát tak..., to byla takzvaná pravda.

Po tragické smrti vašeho otce se řízení firmy ujal jeho nevlastní bratr Jan Baťa. Okupace Československa znamenala váš odchod do Kanady a Jan Baťa emigroval do Brazílie. Nemýlím-li se, tak vy jste pak s Janem Baťou vedli spor o firmu, proč?

Protože on měl jiné názory na to než já a byl spor, tak jsme se nedohodli. Ta nedohoda byla až po válce.

V roce 1958, nemýlím-li se.

Myslím, že tak to mohlo být, ano.

Po válce byl podnik rodiny Baťů ve Zlíně zestátněn a v roce 1947 odsoudil Jana Baťu za údajnou zradu a kolaboraci k patnácti letům vězení a znemožnil mu návrat z brazilského exilu do Československa Národní soud. Ostatně pokud se nemýlím, svůj majetek jste po listopadu nemohl restituovat, protože byl zabaven na základě takzvaných Benešových dekretů, je to pravda?

Především musím kategoricky říct, že Jan Baťa nebyl žádný kolaborant, ten žádnou sympatii k nacismu neměl a ten se snažil být co nejtišší, aby možná nevyprovokoval něco proti ..., nacisti by tady dělali proti těm československým spolupracovníkům.

Čím si pak ale vysvětlujete odsouzení Jana Bati Národním soudem k těm více než patnácti letům vězení?

Přečtěte si znovu, přečtěte si, co psali o smrti mého otce, když se zřítilo to letadlo. Stejná pravda, stejní lidé, stejná parta i stejná pravda.

Takzvané Benešovy dekrety zůstávaly v uplynulých letech předmětem mnoha debat, a to především v souvislosti s česko-německou otázkou. Co si vy, Tomáši Baťo, myslíte o tom neustálém vracení se české společnosti i na začátku nového tisíciletí k Benešovým dekretům?

Musíte si uvědomit, že, já nevím, jestli Benešovy dekrety, ale /nesrozumitelné/ zásada. Já jsem se vrátil do Československa, tady byl eufemismus a podle mne tisíce lidí bylo na letišti, tisíce lidí bylo na Václaváku a podobně a řekli mi: "Dostanete všechno zpátky." A nejenom to, ale že dostali jednak i spolupracovníci, kteří trpěli tím, že proto, že byli baťovci, tak byli posláni do uranových dolů a podobně a že ty horníci dostanou něco, nějaké odškodnění a podobně. Sněžili jsme se pomoci československému obuvnickému průmyslu, udělali jsme mnoho nabídek a vždycky to končilo nějakými hádkami mezi politiky a mezi cizími poradci a tak dál. To se nic skoro nedělalo. Určitá restituce, která se dělala, já jsem dostal v tom nějaké pěkné lesy, ne moc, trošičku pole a jeden činžovní barák a ten zbytek, o tom jsme debatovali a nakonec jsme si řekli, čemu je potřeba v této zemi pomoci, pomoci ekonomii co nejlépe. Tak já jsem se soustředil na to, aby na kanadských univerzitách a na jiných místech, a profesoři se začali zajímat o to, jak dostat v tom Československu vyučování ekonomie a pracovních zásad co nejlepších. Na tom jsme pracovali. Mezitím jsme vyjednávali o tom, jestli můžeme tady něco začít a pak nakonec, nakonec, když už jsme toho měli dost, těch debat, tak jsme souhlasili s tím, že si tady něco koupíme a budeme dělat obchody a budeme mít maličkou továrnu a začneme tady obchodovat a pomáhat růstu Československé republiky, která, zaplať pánbůh, přes všechny vady a tak dál byla demokratická.

Vy jste nikdy neuvažoval nad tím, že restituce a problematika restitucí k vám nebyla zcela spravedlivá a že byste se soudil se státem, aby vám vydal vše, co vaše rodina a její zaměstnanci vytvořili za první republiky?

Víte, mně trvalo dlouho, že nám bylo jasno, že tady mnoho těchto věcí bylo v takovém stavu, že se to těžko dalo, něco s tím dělat. My jsme se soustředili na to, budovat spíš, než se hádat a že někdy možná se k tomu vrátíme, ale ...

Podle vás nešlo na začátku devadesátých let zachránit Svit Zlín, kdy jste o něj měli zájem, na začátku devadesátých let po vašem příletu do Československa?

Svit Zlín ne, to byl zastaralý podnik a celý svět obchodní se tenkrát už změnil. Já, než jsem přijel, tak jsem udělal určité návrhy, jak se musí počítat s tím, že takového druhu zboží, které se tady vyrábělo, se už nebude, nedá prodávat na světě a že bude potřeba v tomto směru absolutně udělat obnovu a že tento starý management těžko bude moci něco takového udělat, ale my jsme také udělali návrhy a informace a propozice, jak by bylo možné, jak vypadá obuvnický průmysl v celém jiném světě a že se dnes za těchto ..., v devadesátých letech musí dívat na to, jaké zboží lidé potřebují a jaké ta mladá generace chce vidět. Mluvili jsme o těch teniskách a mluvili jsme o těch sportovních botách, toto přicházelo, a tady se pořád vyráběla bagančata, která byla pro Rusy. Tak to už byla jedna věc. Tady ale bylo, víte, ohromné bohatství, ještě je, ve znalosti obuvnictví jako teorie lidí velmi značného vkusu. Když se podíváte v Kanadě, tam je Čechoslováků, kteří dělají vkusných věcí a podobně stovky, ale v Kanadě. Tedy tady také jsou ještě školy, ale většina těchto lidí už je roztroušených po světě, protože neměli tak příležitost, aby tady mohli vybavit. Ale muselo se počítat s tím, také jsem je varoval, že bude ohromný import zboží z takových zemí jako byla Čína, eventuelně Brazílie a tak dál, a to se splnilo.

Ostatně vy v těchto zemích soustředíte svoji výrobu hlavně.

Ovšem, my tam také soustředíme výrobu, a to funguje v některých zemích dobře, v jiných zemích trošičku méně. Ale tady v Československu máme ty obchody a máme malou továrničku, která vyrábí speciální věci, a ostatní importujeme podle mnoho, podle vzorů, které se tady zlínskými modeláři, anebo kanadskými modeláři v Kanadě, připraví.

Vy jste použil slova "tady v Československu", znamená to, že jste se dodnes nevyrovnal s rozdělením Československa?

V mém srdci to ještě pořád jsme Čechoslováci pohromadě. Nezapomeňte, já jsem z Valašska, víte, a tam, když my jsme lyžovali v zimě, to jsme přecházeli na Javorníky, abychom tam mohli tancovat s těmi pěknými Slovenkami, protože to už mělo soci dohromady. Víte, v té části té země je mnohem bližší ten styk než v té politické části. Ale pokud já vím, tak to funguje. Poláci jsou rádi, Češi jsou rádi, doufejme, že pospolu to bude všechno v harmonii a budou se vyvíjet ve spojené Evropě.

Kolik času věnuje devětaosmdesátiletý Tomáš Baťa podnikání a svým firmám, kolik času vám zabírá Baťa jako firma?

To záleží na tom, jak dlouho, kde a podobně. Rozhodně můj syn je charm of the boy a moje paní je tam aktivní, dcery jsou aktivní, ale nezapomeňte, že máme přes šedesát tisíc spolupracovníků.

Tedy zaměstnanců. Používáte záměrně slovo spolupracovník nikoliv zaměstnanec?

Absolutně záměrně, také to můj otec vždycky používal. Považoval lidi, se kterými pracoval, jako spolupracovníky a s těmi tak zacházel. Když si přečtete kupříkladu v Cekotově knížce, anebo v jakékoliv jiné. Kupříkladu roku 1924 napsal ručně každému, že naše společnost roste a podobně a pěkně, a přichází 1. květen, svátek práce: "Já vás všechny zvu k nám na zahradu a budeme se mít." A objednal vagóny pomerančů, které tenkrát byly velmi ...

Drahé?

... neznámé v této zemi, aby ti lidé přišli.

To jste museli mít velkou zahradu.

To máme ještě velkou zahradu, už ne tak velikou, jako jsme měli, ale ta zahrada ještě tam je a bylo tam několik set lidí. Bohužel pršelo.

Ale pomeranče chutnaly.

Ale pomeranče chutnaly. Potom byla tradice, že každého 1. máje byl u Baťů svátek práce, ne svátek demonstrací a stávek a podobně, nýbrž svátek práce a spolupráce mezi všemi lidmi.

Čeho by chtěl Tomáš Baťa v dalším desetiletí, ať se dostaneme k té další baťovské symbolice, tedy k létům devadesát devět, která oslavíte za deset let, čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

No, chtěl bych dosáhnout, aby, dejme tomu, ten náš podnik pokračoval dobře a aby naši spolupracovníci byli dobří a spokojení. Tady nesmíme zapomenout, že jsme se nezmiňovali o Baťově škole práce, která měla ohromný vliv na vůbec ten vývoj, pokrok a situaci po celém světě a kde ještě dnes ..., to si nikdo neuvědomí, kolik tisíc mladých mužů a žen šlo z Československa do světa na zodpovědná místa, na méně zodpovědná místa dělat boty a sloužit zákazníkům a podobně a dneska ještě v těch různých městech a podobně, tam jsou potomci těchto lidí, ještě mnozí z nich mluví ještě dneska česky, anebo jsou tam zase ty jako od apoštolů ty zásady, které tady ve Zlíně a v Československu, já říkám v Československu a tak dále, byly o práci a spolupráci lidí mezi sebou.

Děkuji za třicet minut, které rozhlasové stanici BBC věnoval Tomáš Baťa. Přeji vám vše dobré a věřím, že se opět před mikrofony BBC někdy uvidíme. Děkuji a na shledanou.

Prosím.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

CITACE ROZHOVORU V MÉDIÍCH

Co Baťa při návštěvě kraje řekl

Mladá fronta DNES, 23. 9. 2003, východní Morava, strana 3 - Přestože Tomáš Baťa navštěvuje svou bývalou domovinu pravidelně a často, oslavě 89 narozenin se minulý týden dostalo mimořádné pozornosti médií. Připomeňme si, co také Tomáš Baťa řekl.

O trhu s botami: Obuvnictví v Evropě prosperuje ohromně. Tady nevidíte bosou nohu. To znamená, že obuvnictví prosperuje. Lidé kupují boty. Ovšem otázka je, kde jsou vyrobené. Čínští výrobci dobývají trh. Můj syn se vrátil z Číny minulý týden. taky jim chceme ukázat, co umíme. (ČT 2, zprávy, 18. září)

O svém věku: Devětaosmdesát let, to je dobré baťovské číslo. Ale devadesát devět je lepší. Přál bych si, abych dostal z nebe poukázku ještě na další léta. (Ze zprávy MF DNES, 18. září)

O zlínském Svitu: Zachraňovat na začátku devadesátých let Svit Zlín jsme neměli zájem. Byl to zastaralý podnik, obchodní svět byl už tenkrát úplně jiný. Upozorňoval jsem, že takový druh zboží, které se tady vyrábělo, se už ve světě prodávat nedá. Bavili jsme se o trendech, jaké boty mladí lidé chtějí, o teniskách a sportovních botách, ale tady se pořád vyráběla bagančata, která byla pro Rusy. Taky jsem varoval, že přijde ohromný tlak importu zboží ze zemí jako Čína či Brazílie. A to se také splnilo. (V rozhovoru pro BBC, 19. září)

O svém otci: Bavili jsme se dost často o politice. Vlastně se stal starostou z donucení. Lokální politiku totiž nikdy dělat nechtěl, ale byl nespokojený s obecní správou ve Zlíně. Chtěl, aby se změnila, aby měla pořádný management. Aby se mezi lidmi míň chlastalo. On sám přitom nebyl absolutní abstinent, rád si dal skleničku vína, ale tyhle věci chtěl změnit. (V rozhovoru pro BBC, 19. září)