Petr Fischer analytik BBC

Kromě povinného upevňování sebevědomí - které kvůli zavánějící sebechvále vyvolalo silnou mediální kritiku, ačkoliv na svém kongresu se něčemu podobnému nevyhnula ani ODS a jen těžko se dá posoudit, která strana je v této politické disciplíně méně nevkusná - ČSSD sestavila seznam volebních slibů.

Jsou to všechno sliby velmi smělé, které ovšem už pár vteřin po zveřejnění dostaly od politologů nálepku - populistické a nereálné.

Program, s nímž nejsilnější vládní strana půjde do voleb, nese název Jistoty a prosperita, je seznamem třiceti obecnějších programových cílů na příští čtyři roky, deset z nich ČSSD vyzdvihla na úroveň volebních "závazků občanům České republiky."

Slibují se především ekonomické jistoty - růst HDP v průměru o 5% ročně, průměrný plat nejméně 26 500 korun měsíčně (o reálné mzdě se nemluví); slibuje se zvyšování důchodů téměř o čtvrtinu, každopádně nad povinný zákonný rámec valorizace o inflaci, tedy jejich reálný růst.

ČSSD se zavazuje k růstu rodičovského příspěvku nad 10 000 korun, ke snížení nezaměstnanosti k hranici 6% (to může být i 6.9%) a vytvoření 150 000 nových pracovních míst, ke snížení celkové daňové zátěže a její fixaci na úrovni 37% hrubého domácího produktu.

Jsou to všechno sliby velmi smělé, které ovšem už pár vteřin po zveřejnění dostaly od politologů nálepku - populistické a nereálné.

Ekonomové tak skeptičtí nejsou. Průměrný plat 26 500 bude v roce 2010 v Česku zřejmě tak jako tak a o růstu ekonomiky o pět procent ročně odborníci na hospodářské zákonitosti už roky hovoří jako o středu maximálních možnosti českého hospodářství, jejíž reálný potenciální růst je prý (i podle ODS) někde kolem sedmi osmi procent HDP ročně.

Největší ekonomická nejasnost ambiciózního programu ČSSD se skrývá v nerovnováze mezi velkou stabilizační rolí státu, tedy faktickým prohlubováním sociálního státu, a slibovanými reformami penzijního, zdravotního a sociálního systému. Tady zkrátka něco nehraje.

Volit se nakonec možná nebude vůbec podle programů, protože budou těžko k rozeznání, nýbrž podle přesvědčení a sympatii

Jiří Paroubek sice plní předsevzetí, že půjde střední cestou britské Labour, ale právě v příliš velké míře sociálnosti, se od blairistického programu ČSSD zásadně liší.

Když se začne počítat, každý musí zjistit, jak těžko bude ČSSD shánět peníze na všechny druhy pomoci a investice do školství, zdravotnictví, kultury, sociálních dávek, důchodů a vytváření pracovních míst.

Podobnou nejasností trpí i ekonomická část volebního programu ODS, která, jak včera potvrdil stín ministra financí Vlastimil Tlustý, bude postavena na slibu, že za vlády ODS každý dostane do peněženky tisíce korun navíc.

ČSSD v podstatě nabízí totéž co ODS, jenom chce jít k prosperitě jinou cestou a menší část jistot ponechá na občanech. I v programu ČSSD se objevuje povinný boj s korupcí, zrychlení práce soudů, ale třeba i "české národní zájmy", které dříve patřily výhradně ODS.

ČSSD pouze tvrdí, že české národní zájmy prosadí nejlépe prohlubováním evropské integrace (ODS jde spíše opačným směrem) a posilováním transatlantické vazby (tady jsou ČSSD a ODS zajedno).

Sociální demokraté brali i jinde: například od Zelených velkou starost o životní prostředí a obnovitelné zdroje energie, což silně koliduje třeba s premiérovou snahou o prolomení těžebních limitů v severních Čechách nebo s podporou, kterou má i ministra Urbana atomová lobby.

Paroubkovo vedení jednoduše vsadilo na to (jako Blair a teď jeho oponent Cameron), že volby vyhraje, když třeba i přebíráním nabídek a slibů ostatních zabere co nejširší voličské pole.

A protože stejnou politiku zvolila i největší soupeřící strana, nemají voliči vůbec jednoduchou úlohu. Volit se nakonec možná nebude vůbec podle programů, protože budou těžko k rozeznání, nýbrž podle přesvědčení a sympatii.

Nebyla to zdaleka náhoda, že Jiří Paroubek s takovou spokojeností čte žebříčky popularity a že v projevu na programové konferenci tolik zdůrazňoval svoji čtrnáctiprocentní statistickou nadřazenost nad Mirkem Topolánkem.