|
Hrající si umělci | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Sedmasedmdesátiletý Francouz ve čtvrtek v Centru George Pompidoua v Paříži zaútočil na kultovní pisoár Marcela Duchampa, který před devadesáti lety vystavil umělec jako provokaci pod názvem Fontána. Motivy muže, jenž kladivem urazil kus sériového porcelánu firmy Bedforshire, nejsou známé. Jisté je, že z akce, kterou by někteří mohli označit za zdařilou performanci, nevyjde jen tak: Duchampova Fontána má dnes na trhu cenu tří milionů dolarů, přestože některé katalogy uvádějí, že původní pisoár, vystavený v New Yorku roku 1917 s podpisem R. Mutt, se dávno ztratil. Muž, který před dvanácti lety pisoár využil podle jeho původního účelu a vykonal do něj malou potřebu, byl na tom mnohem lépe. Jeho akce nebyla vlastně protestem a nic neničila, největší radost by z takového hravého projektu měl nesporně sám autor Fontány. Marcel Duchamp tehdy za pomoci Richarda Mutta (být tam podpis Duchampa, mohlo vše dopadnou jinak) zkoušel své kolegy v komisi výstavy v New Yorku, kteří také ve většině podivnou Fontánu odmítli. Duchamp a několik členů tehdy uraženě odešli, protože garanti výstavy jim přišli příliš konvenční. S Duchampovým gestem vstupují do umění objekty běžného užití, tzv. ready-made, a také nekončící diskuse o tom, zda je dnešní umění ještě vůbec uměním a kdo vlastně určí, co umění je. V České republice se tato diskuse periodicky vrací vždycky ve chvíli, kdy se na veřejnosti objeví něco provokativního: růžový tank, opilý, líný, sexuálně zvrhlý Ježíš bez hřebů, srdce nad Pražským hradem, obracený svatý Václav, výstava Tento týden menstruuji, pornografický časopis pro ženy. Společně s tím, zda ve všech těchto případech nejde o nechutnou blasfemii základních lidských nebo národních hodnot, se řeší i otázka, zda současné umělci ještě vůbec něco umějí a jestli jejich tvořivost nekončí jen u provokativních nápadů, které by teoreticky zvládl každý, aniž by potřeboval umět s tužkou nebo kamenem. Umělec už tolik nepotřebuje zručnost, techné mu dnes nahrazují moderní technické možnosti. Umělec nechce mít ani nic společného s krédem Krtečkova otce, výtvarníka Zdeňka Millera, který podle vlastních slov vždycky chtěl dělat něco, co bude krásné a co se bude lidem líbit. Umělec je především kreativní citlivec, který dokáže využít všech médií k tomu, aby inspirativně zpracoval svět, v němž žije, a odhalil v něm něco Nového. Krása není úběžníkem, který by ho při takové práci ovlivňoval. Duchampův pisoár zůstává inspirativní v rovině provokace a možného překračování hranic, je to čirá hra, asi i proto je Fontána v oddělení dada. I současní umělci si pořád hrají, někteří možná chtějí hlavně provokovat, občas určitě dost lacině. Ale jejich nejsilnějším společným nábojem je společenská angažovanost. Zdá se, že umělecké dílo je dnes ze všeho nejvíc politické. A to je také důvod, proč u zábavychtivých konzumentů vyvolává takové diskuse. Jak na výročním kongresu své strany nedávno řekl jeden nejmenovaný politik: "Jsme tu, abychom se pobavili." |
SOUVISEJÍCÍ ZPRÁVY | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||