Petr Fischer analytik BBC

Česká vláda udělala krok netradiční - odložila rozhodnutí na dobu, kdy už bude po volbách. A přesto se dá mluvit o rozhodnutí motivovaném očekávanou volební přízní.

I vládní úředníci vědí, že když cizinci chtějí, k české půdě se dostanou, přesto se tváří, že brání přímému prodeji půdy

Jde o novely devizového zákona a zákona o privatizaci státní půdy, které by měly umožnit cizincům podnikání s půdou v České republice.

Ministr zemědělství Jan Mládek a ministr průmyslu a obchodu při příchodu do Strakovy akademie vysvětlovali, že návrh nemohou přijmout, protože země Evropské unie zase ve většině blokují vstup českých pracovníků na svůj pracovní trh, musíme mít nějakou protizbraň.

Vládní tým byl nakonec méně přímočarý a projednávání novel pouze odložil a přenesl na bedra budoucího kabinetu.

Čeští zemědělci jsou pochopitelně spokojeni. Jak řekl šéf Agrární komory Jan Veleba, schválení novel by české zemědělce ještě více poškodilo a byli by unii vydáni na milost a nemilost.

Západní zemědělci by měli nejen vyšší dotace, ale ještě by si mohli koupit lacinou půdu v Česku, a tím definitivně zruinovat tuzemskou zemědělskou tradici.

Veleba dokonce vyhrožoval, že případné schválení novel by okamžitě spustilo protesty zemědělců, což je něco, čemu se každá vláda na světě před volbami ráda vyhne.

Celá věc má jeden háček: Česko se zavázalo, že umožní nákup půdy všem firmám a soukromým podnikatelům, kteří se usadí na české půdě.

Přístupová smlouva sice počítá se sedmiletým odkladem prodeje půdy, ale to se netýká lidí a firem, kteří chtějí podnikat přímo v Česku.

Přesto v zákoně pořád platí klauzule o povinném tříletém pobytu v České republice, která se podle ministra financí efektivně obchází, což byl pro něj také jeden z důvodu, proč hlasoval pro odložení problémových novel.

Jinými slovy: i vládní úředníci vědí, že když cizinci chtějí, k české půdě se dostanou, přesto se tváří, že brání přímému prodeji půdy.

Je to velmi průhledný a licoměrný postoj, který ve dvou bodech nabourává proklamovanou vládní proevropskou politiku.

Předně se tu implicitně říká, že vláda nevyjednala moc dobré podmínky, když je teď účelově nechce naplnit.

A potom se tu potvrzuje, že v určitých situacích, jako je ta předvolební, se bojuje víc za národní zájmy než za dodržování společně dohodnutého.

Na tomto druhém postoji by nebylo nic špatného, kdyby premiér Jiří Paroubek ve veřejných diskusích netvrdil, že společná evropská politika žije a že on je narozdíl od takového stínového ministra zahraničí za ODS Jana Zahradila, který mluví o reálpolitice přetlačování národních zájmů, zastánce takové integrace.

Jsou chvíle, kdy se premiér i stínový ministr zahraničí na lecčems shodnou. I to může být před volbami zajímavá zpráva.