Adam Drda analytik BBC

Pánové žertovali mezi sebou i se svými dámami, oznámili, že jejich spory nejsou osobní, ale ideové, jsou to přirozené konflikty "mezi institucemi", je třeba "rozlišovat ideové spory od osobních kontaktů", setkání přispělo "k obroušení hran"...

Pánové žertovali mezi sebou i se svými dámami, oznámili, že jejich spory nejsou osobní, ale ideové

Viděno z jednoho úhlu je to docela dobrý výsledek: Klaus a Paroubek se sice mají rádi jako kočka a myš, ale v civilizované zemi nebývá zvykem, aby spolu hlava státu a ministerský předseda vedli válku a předváděli "městu i světu", že se nemohou ani cítit.

Jistě, v normálním životě se mohou nesnášet, nikdo si nemusí myslet, že jsou přátelé, kteří spolu "po práci" zajdou na skleničku, ale dokud jsou ve funkcích, reprezentují instituce a český demokratický řád - a mají se tudíž podle toho chovat.

Jenže jako skoro vždycky tu je i druhý úhel. Především: co je to ideový spor? A do jaké míry existuje neslučitelnost mezi sporem ideovým a osobním, respektive kdy se ideový spor nutně musí stát i osobním sporem?

Pokud se pánové tvrdě přou o evropskou ústavu, je to jistě politická a teoretická polemika, každý z nich v ní zastává jiný postoj, a proč ne, tak to chodí.

Pokud se hádají o pravomoci a o to, kdo má jak formulovat zahraniční politiku, dá se na tom kritizovat míra či nemíra kultivovanosti, ale v zásadě jde o normální "kompetenční" záležitost.

Představa absolutního 'odosobnění' politiky je prostě nesmyslná

Ale pak jsou tu věci, kde se politický spor nutně stává osobní záležitostí, kde je potřeba nesmírně silné osobní, chcete-li morální nasazení.

Představa absolutního "odosobnění" politiky je prostě nesmyslná: pokud jsem sám "konzervativec", můžu respektovat "liberála" a "levičáka" jako člověka jiných názorů, ale vždycky tu musí být shoda v základní úctě k právu, ke spravedlnosti, ke svobodě, k jednotlivci.

Když se tyhle věci zpochybní, pak se dá jen těžko předstírat, že můj osobní vztah ke "zpochybňovači" je neutrální, protože tím sám ztrácím tvář.

Typická ukázka je v tomto ohledu vztah ke komunistům. Paroubek se prezentuje jako člověk, který KSČM považuje za normální součást politického systému, má k ní sice výhrady, ale spolupráce s ní mu nedělá problémy, už probíhá.

Prezidentovi, který se hlásí ke konzervatismu, by to v ideálním případě mělo zásadně vadit, měl by vůči premiérovi, který komunistům otevírá dveře, zachovat přinejmenším rezervovaný postoj.

A měl by asi udělat všechno proto, aby dal najevo, že nesouhlasí s vyzdvihováním partaje, která lže o minulosti, opakovaně uráží oběti totalitního systému, navíc má napsáno v programu, že kapitalismus je příčina všeho zla na světě a že tento stav je třeba změnit.

Václav Klaus v tom problém nevidí, ukázal to už několikrát, koneckonců i ve svém novoročním projevu říká, že "ani v roce 2006 /tedy v roce důležitých voleb - pozn. red./ se žádných velkých zvratů obávat nemusíme". U prezidenta, který chce svou roli vykonávat aktivně, je to dost škoda.

Problém je ale obecný: jeden z bývalých disidentů a polistopadových poslanců se nechal slyšet, že si s komunistickými předáky může klidně popovídat v kuloárech o pěstování kytiček na zahrádce a o spoustě dalších věcí, jenom v té politice se prostě neshodnou...

Divný svět, v němž se každý "neosobně" baví s každým jako by se nechumelilo.