Ljuba Václavová režisérka

Ten, který stál přede mnou, měl stejný kufr jako já, druhý, co stál za mnou, měl batoh.

Když se podávalo jídlo, ten, který vypadal starší, se začal k mladšímu chovat jako laskavá paní, která je zvyklá, že její manžel je nešika

Mezi rodinami, oblečenými do tehdy módních barevných šusťákových kombinéz, působili jakoby se tu octli omylem, jako kdyby šli do úřadu nebo vyučovat.

Při čekání na odlet seděli staří pánové daleko a četli si knížky. V letadle měli sedadla ve stejné řadě, každý u okénka.

Během cesty nabídli svá místa dvěma dětem a sedli si vedle sebe. Když se podávalo jídlo, ten, který vypadal starší, se začal k mladšímu chovat jako laskavá paní, která je zvyklá, že její manžel je nešika.

Rozbalil mu balíček s jídlem, podržel šálek, usmál se a při předávání šálku ho pohladil po ruce.

Při vystupování z letadla si tiše, ale vesele povídali. Autobus nás rozvážel po hotelích a pomalu se prázdnil.

Do posledního hotelu jsme dojeli jen my dva a ti dva staří pánové. Bydleli spolu v jednom pokoji a večer jsme je potkávali, když jsme se vraceli z hor a oni z pláže.

V jídelně se ten starší pán choval naprosto stejně jako v letadle - přinesl jídlo, posloužil druhému, ve dveřích mu dával přednost.

Celý týden působili jako šťastný pár, který se nezajímá o nikoho jiného.

Když jsme po týdnu na letišti vykládali svá zavazadla z autobusu, spletla jsem dva stejné kufry a zvedla ten, který nebyl můj.

Podívala jsem se na ceduli a tam byla adresa se jménem malého moravského města. Na vizitce batohu, který stál vedle kufru, bylo napsáno totéž město.

Na letišti s palmami staří pánové k sobě ještě patřili, společně byli odbavováni a v letadle měli místa vedle sebe.

Když jsem procházela kolem nich, drželi se za ruce. Byli smutní. Na pražském letišti u pásu s přijíždějícími kufry už stál každý jinde a sám. A pak i odcházel každý sám do zimy a špinavého sněhu.

V generaci dnešních sedmdesátníků by malé město manželství dvou mužů nepřekouslo

Představovala jsem si je, jak bydlí každý sám ve stejném městě, možná se potkávají, potají se scházejí a šetří na další výlet někam, kde je nikdo nezná.

V generaci dnešních sedmdesátníků by malé město manželství dvou mužů nepřekouslo. Možná, že nejen lidé okolo, ale ani oni sami by to nezvládli.

Po roce jsme letěli na Teneriffe ještě jednou. Opět plná odbavovací hala, dav v lesklých oblecích a mezi nimi nápadný, štíhlý čtyřicátník s drahým kufrem, tenisovými raketami a golfovými holemi.

Perfektně oblečený, s pečlivě zastřiženým knírkem a módním účesem. Na někoho netrpělivě čekal, sebevědomě se rozhlížel. Pak si všiml nesmělého mladíka, stojícího kousek ode mne.

Vyrazil k němu, podal mu ruku, kluk zvedl ze země otahanou tašku, nepříliš plnou a společně odešli, aby podali svá zavazadla a vyzvedli letenku.

Když jsem procházela letadlem, kluk seděl u okénka a pán měl svou ruku za jeho zády. Z autobusu vystoupili dříve než my a odcházeli do velkého hotelu na pláži.

Po týdnu, při cestě autobusem na letiště, jsme se opět setkali. Mládenec byl perfektně oblečený, ostříhaný - a nápadně sebevědomý.

Místo otahané tašky měl krásný kufr a přibyly mu i nové tenisové rakety a golfové hole. V Praze si pak pánové společně počkali na svá zavazadla.

Tihle dva zákon o registrovaném partnerství k životu určitě nepotřebovali. Těm starým pánům už moc nepomůže.

Snad kdyby existoval v době jejich mládí…ale to bylo tenkrát, za komunismu, kdy byla homosexualita kvalifikována jako trestný čin, kdy všichni měli být stejní, a když ne, museli to skrývat.