Leo Pavlát Ředitel pražského Židovského muzea

Není podstatné, kdo konkrétně to byl, protože hovořil tak jako mluví i jiní církevní hodnostáři touto dobou bez ohledu na rok:

Náboženství jako by k těm, kdo stojí mimo ně, promlouvalo spíše jazykem varujícím a kárajícím než nabízejícím a plným důvěry

Vánoce se zkomercionalizovaly. Svátky jedinečného duchovního významu a poselství se změnily v slavnosti konzumu.

Na otázku, zda chodí nakupovat do supermarketu, onen vysoký činitel církve řekl: "Podobné obchody jsou nebezpečné, protože člověka přitahuje zboží, aby si ho koupil, přestože to neměl v úmyslu."

Tato odpověď možná nepřímo naznačuje, proč poselství víry nezní v této zemi příliš silně.

Náboženství jako by k těm, kdo stojí mimo ně, promlouvalo spíše jazykem varujícím a kárajícím než nabízejícím a plným důvěry.

Na nebezpečí je dobré upozornit bez ohledu na věk. Zatímco však dítě za své činy neodpovídá, a je třeba ho vést, dospělý člověk si je vědom své svobody: může rozhodovat.

Toto vznešené privilegium by měli respektovat věřící, pokud chtějí oslovit ty, kdo si nepoměřují svět vyšším řádem tak jako oni.

Ze světa víry je jistě možno zvolat: „Nesmíš". Nebo: „Musíš". Lepší však je, když se člověk sám rozhodne, a ví proč. „Mohu, ale nechci" je silnější než „nesmím".

Nejsem křesťan a co jsem řekl, míním zcela obecně: Zdá se mi, jako by všechna zavedená náboženství dávala ústy svých představitelů příliš často najevo svou nedůvěru k člověku a jeho svobodě.

Jako by namísto inspirace a výzvy k úplnější svobodě nabízela jen rigidní nauku, mentorování, hrozby a izolaci

Jako by namísto inspirace a výzvy k úplnější svobodě nabízela jen rigidní nauku, mentorování, hrozby a izolaci.

Vždyť - a ať věřící všech denominací dobře zvažují - kolik ve svém společenství znají duchovních hodných toho slova a navíc i osobností jiné strhávajících a proměňujících?

Že tuto roli mnohdy suplují spíše všelijací sektáři, fanatici či šarlatáni chlubící se tu léčitelskými, tu hadačskými schopnostmi, je smutným vysvědčením etablovaných náboženských systémů.

Chybí v nich více vůdčích osobností, které by dokázaly k dobrému měnit tento svět. Které by těm, kdo hledají, nabízely setkání, a nikoliv jen rutinu slova a rituálu.

Lidské ego se nemusí projevovat jen zběsilými ambicemi, nekonečnou honbou za úspěchem a majetkem. Může mít i náboženský hábit hodící se do jakéhokoliv obřadu v kterémkoliv jazyce.

Neboť politiku a kariéru možno dělat také s náboženským symbolem.

Hovořit o pomíjivosti a věčnosti, světě tomto a budoucím, praotcích, svatých, prorocích, naději, odměně, trestu a zázracích samo o sobě nestačí.

Je zapotřebí mužů a žen s hlubokou vnitřní zkušeností, narovnaných a narovnávajících. Takoví uvádějí do vyšších pravd jaksi mimochodem.

A pokud takových nebude dost, přinejmenším křesťanství a judaismus budou dál hynout na úbytě.