Jiří Peňás redaktor časopisu Týden

Mohl by být patronem všech nešťastníků, kteří se do vysoké politiky zapletli jaksi mimo svou vůli, v jeho případě to bylo tím, že byl do nejvyšších sfér zrozen, i když by si třeba přál vést pokojný nenápadný život v ústraní. Ale kdo ví?

Co se tehdy, to znamená na začátku 11. století, v Čechách dělo, by mohlo sloužit jako předloha nejkrvavějších gangsterek

O Jaromírových činech a skutcích toho historické prameny příliš neuvádějí, zato zaznamenávají samé bědy, ukrutenství a rány osudu, které tento prostřední ze synů Boleslava II. Pobožného musel podstoupit.

Co se tehdy, to znamená na začátku 11. století, v Čechách dělo, by mohlo sloužit jako předloha nejkrvavějších gangsterek a mít nějakého českého Shakespeara, vydalo by to na cyklus děsivých historických dramat.

Postava Jaromíra by jimi procházela v krví zbroceném rouchu, pahýly by šmátrala v temnotách a v blankversu by volala běda, ó běda.

Ubohý Jaromír. Prostřední ze synů Boleslava II. Pobožného, mladší bratr Boleslava III. Ryšavého, starší bratr Oldřicha.

Bratr Boleslav jej nechal vykastrovat, což se dělo v raném středověku brutálně jednoduchým způsobem, mezi kameny, bratr Oldřich ho připravil o oči, což jistě také nebyl šetrný chirurgický zákrok.

Knížetem byl celkem třikrát, poprvé na začátku roku 1003, ale sotva se tak stalo (a historici nemají zcela jasno, zda se tak skutečně stalo) musel Jaromír prchat před svým bratrem Boleslavem III., předtím vypuzeným a Poláky zase dosazeným.

Ryšavec však sotva stačil povraždit konkurenční Vršovce, ne však všechny, a už opět byl vyhnán ze země, prchnul ke svému chráněnci Boleslavu Chrabrému, který ho však nechal - co jiného - oslepit. Zemřel ve vězení v Krakově o třicet let později a nijak ho nelitujeme.

Polský panovník, po matce ostatně Přemyslovec, nejspíš v Čechách chvíli vládnul. Jenže bylo to pro něj přece jen velké sousto, které nemohl jen tak přejít německý král, pozdější císař Jindřich II.

S jeho diskrétní pomocí se Jaromír mohl v září roku 1004 vrátit na knížecí stolec, čímž jsme buď bohužel přišli nebo byli naštěstí ušetřeni (to podle toho, jak se na věc díváme) společného státu s bratry Poláky, rovněž žádnými holoubaty.

Je tu ještě kuriózní událost, se kterou si historici nevědí rady, mluví se o ní jako o 'pohanění Jaromíra'

Kosmas o sto let později píše, že Jaromír se zachoval velkoryse, slíbil, že se nebude nikomu mstít, a skutečně se zdá, že osm let jeho vlády proběhlo bez nějakých dramatických událostí, což bylo po několika letech nepřetržitých ukrutností a zmatků mimořádné.

Je tu ještě kuriózní událost, se kterou si historici nevědí rady, mluví se o ní jako o "pohanění Jaromíra", neví se však, kdy k němu mělo dojít, ba zda dokonce, nejde o výmysl Kosmův, který jej však líčí tak přesvědčivě a obšírně - a především zapadá do kontextu Jaromírových muk, že mu lze snad i věřit.

K té události mělo dojít na lovu na vrchu Velíz. Ubohého Přemyslovce snad přepadli zbylí Vršovci, "rozpálili se vínem" - píše Kosmas: "uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána." Celého "od much zle poštípaného" Jaromíra zachránil prý jakýsi Hovora, dostal za to Zbečno.

Tím ale Jaromírovo martyrium ještě nekončí: v srpnu roku 1012 je svržen mladším bratrem Oldřichem, ano, tím, co uviděl na lovu sličnou Boženu, oslepen a vyhnán ze země. Prchne k císaři Jindřichovi, ten mu však nepomůže, ale nechá ho věznit v dalekém Utrechtu.

Teprve po Oldřichově smrti v listopadu 1034 se může vykleštěný, slepý a mnohokrát pohaněný Jaromír vrátit do Čech: je nejstarším z knížecího rodu, měl by tedy převzít vládu, ale on udělá rozumnou věc - předá ji synovci Břetislavovi a ještě před tím nad hrobem bratra Oldřicha pronese řeč, v níž mu odpouští, neboť prý věří "že bys mi zrak chtěl navrátit, kdybys jen mohl, když nahé jsou a odkryté tvoje skutky, ať dobré, či zlé".

Ani tato dojemná slova, interpretovaná bez záruky Kosmou, však nestačila obměkčit osud: Jaromír byl rok na to zabit obzvláště potupným způsobem, který decentně popisuje opět Kosmas: "sedě na latríně, když si vyprazdňoval břich, proklál ho vrah ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních."

Na jednoho člověka toho věru nebylo málo.

A tak v tento čas adventní jsem tady vzpomněl jednoho z našich panovníků, který možná, kdoví, si v poslední chvíli, "sedě na latríně", říkal, mě-li to všechno zapotřebí.