Petr Fischer analytik BBC

Česká republika se tak stala teprve jedenáctou evropskou zemí, která dala párům stejného pohlaví právo na právní sdílení majetku a osobních informací, mezi postkomunistickými zeměmi jsme vůbec první.

Pro homosexuály je to velmi důležité gesto téměř úplného přijetí do společnosti. Pro konzervativce symbol porážky důležitých hodnot

Zákon o registrovaném partnerství nebyl nikdy čistě stranickým zákonem. Názory na něj se lámaly uvnitř politických klubů, s výjimkou lidoveckého seskupení, které partnerství gayů a lesbických žen považuje za ohrožení tradiční rodiny.

Lidovecký poslanec Jiří Karas šel v rozpravě tentokrát ještě o kus dál, když prohlásil, že schválení takové normy způsobí "homosexualizaci" české společnosti, což povede k tomu, že ženy nebudou uznávat svou přirozenou roli rodiček a ochránkyň rodinných krbů a budou chtít mít třeba stejné kariéry jako muži.

Takovou opovážlivou drzost jistě každý musí odsoudit, vždyť lze přijmout, že ženy mohou být rovné mužům?

Tolerance s výhradou

Lidovečtí poslanci vycházejí z křesťanského hodnotového základu své strany, z lásky k bližnímu, který je ovšem v případě homosexuálů poněkud vzdálenější.

Jiří Karas a někteří další lidovci zcela souhlasí s přístupem katolické církve, která homosexualitu pořád považuje za nemoc, nabízí léčbu a křesťanskou dobrou ruku ku pomoci.

Jiní lidovci a konzervativní občanští demokraté zase neustále mluví o toleranci homosexuální jinakosti: "Nemám s tolerancí problém, ta tu dávno je," prohlásil předseda klubu ODS Vlastimil Tlustý.

Tato tolerance má však vzhledem k proklamované přirozenosti heterosexuálních vztahů zákonné meze, podle hesla: "homosexuály toleruji, ale to není důvod, aby je toleroval i zákon".

To vše může vypadat jako legitimní názor, související s hodnotovým žebříčkem jednotlivých politiků, který se případ od případu hodně liší.

Spor o míru liberalismu se ostatně vede i na jiných úrovních.

Vítězové a poražení

I konzervativní lidovci a občanští demokraté ale v rozpravách v parlamentu připouštějí, že v moderním demokratickém státě není mezi občany rozdíl.

Každý z nich má mít právo na podobné zacházení, bez ohledu na sexuální orientaci.

Je to vymoženost osvícenství, které v politice ponechalo stranou náboženské výklady člověka a vsadilo na základní lidská práva občanů.

Přesně z této pozice vychází návrh registrovaného partnerství, který v českém prostředí ještě nechal stranou citlivou otázku adopcí dětí.

Pro homosexuály je to velmi důležité gesto téměř úplného přijetí do společnosti. Pro konzervativce symbol porážky důležitých hodnot.

Obě strany si přitom kladou úplně stejnou otázku, kam by to vedlo, kdyby to ti druzí vzali zcela do ruky.

"Homosexualizace" nebo pokatoličtění společnosti? Umíme změřit, co je větší zlo?

Paroubkova intervence

Zákon o registrovaném partnerství ve sněmovně uspěl i díky zásahu premiéra Jiřího Paroubka.

Premiér Paroubek je pragmatik, a tak je docela dobře možné, že doufá v politickou splátku homosexuálně orientovaných voličů

Premiér vyzval poslance sociální demokracie, aby pro zákon hlasovali, a pokud není v souladu s jejich přesvědčením, aby alespoň nehlasovali proti, ale svůj odpor vyjádřili nepřítomností v sále.

Při hlasování jich nakonec chybělo 21, což výrazně pomohlo k opticky velké většině, která pro zákon hlasovala. Ale i kdyby v sále nakonec byli, stačilo by 86 hlasů pro ke schválení zákona.

Opozice označila Paroubkovu výzvu za silový nátlak, motivovaný předvolebním populismem, názor, který patří už k tradičnímu parlamentnímu folkloru.

Každopádně Paroubkův zásah byl vůbec prvním silným politickým krokem v této věci.

Předsedové politických stran, s jedinou, již zmiňovanou výjimkou lidovců, nikdy nepřesvědčovali své poslance o tom, jak mají hlasovat.

Dokonce ani komunisté ne, kteří ani tentokrát nehlasovali jednotně, proti zákonu o registrovaném partnerství byli čtyři jejich poslanci.

Premiér Paroubek je pragmatik, a tak je docela dobře možné, že doufá v politickou splátku homosexuálně orientovaných voličů, ale rozhodně nejde o změnu názoru a už vůbec ne o krok mimo sociálnědemokratický program.

O odstraňování diskriminací všeho druhu se v programu ČSSD hovoří už dlouho, jenom se v případě homosexuálů nikdy nestalo výrazným stanoviskem premiéra.

Budoucím registrovaným ale bude asi úplně jedno, jestli jim dal někdo předvolební dárek nebo ne, hlavní je, že po pěti pokusech konečně jednou uspěli. I když Senát může mít úplně jiný názor.

Předvolební tahy

Vraťme se teď k parlamentnímu folkloru, k názoru, že vláda něco dělá jenom proto, aby před volbami nakoupila voliče.

Zatímco předvolební uplácení voličů je známe a dobře čitelné, převažování zavedených mocenských rovnovah na poslední chvíli tak běžné a viditelné není

Předvolebním tahem nejsou jen hlasy pro registrované partnerství nebo tisícikoruna pro prvňáčky, kterou už dávno chtěli rozdávat lidovci i sociální demokraté.

K přívlastku předvolební byl odborníky odsouzen letošní rozpočet, protože se v něm dostatečně nešetří a nikoho moc nezajímalo, že vláda šetří jen tolik, kolik slíbila.

Pravdou ale je, že ty takříkajíc nejlepší kousky - vyšší pomoc pro rodiny, plán na zvýšení mateřské od roku 2007 apod. - to vše si vláda nechala až na závěrečná sezení v parlamentu, a to asi není náhoda.

Vysvětlením nemusí být rovnou nákupní předvolební strategie. Voliči přece rozhodnutí politiků ocení, až když se jich dotknou.

Proto může více zabrat zvyšování důchodů nebo platů a nikoli nejistá snaha lidovců zvýšit mateřskou na sedm tisíc.

Shluk různých pěkných návrhů v závěru volebního období se dá vysvětlit i tím, že sociální demokraté až teď dělají to, na co neměli čas, když odstraňovali příliš liberálního Vladimíra Špidlu, nebo když marně zachraňovali Stanislava Grosse.

Na poslední chvíli

Horečná předvolební aktivita vládních poslanců, především sociálních demokratů, může mít ještě jedno vysvětlení.

Poslanci mohou na poslední chvíli podstatně změnit pravidla hry v mnoha oblastech, což může ovlivnit chod společnosti na několik let dopředu.

Příkladem jsou zdravotnické zákony, které do sněmovny s razancí sobě vlastní přinesl ministr zdravotnictví David Rath.

Zákon o neziskových nemocnicích, který zavádí ministrem schválenou základní síť nemocnic s velkými výhodami přednostních smluv s pojišťovnami, kvůli premiérovu ústupku lidovcům zatím nedostal šanci.

Sociálnědemokratičtí a komunističtí poslanci zato odsouhlasili návrh, který vylučuje ze správních rad zdravotních pojišťoven zástupce zaměstnanců a zaměstnavatelů a na jejich místo dosazuje politiky.

Oba dva zákony představují snahu po politickém ovládnutí zdravotnického prostoru, který patří především těm, kdo platí pojistné.

Oba zákony s největší pravděpodobností překračují ústavní rámec.

Zatímco předvolební uplácení voličů je známe a dobře čitelné, protože ho provádí prakticky každá vláda na světě, převažování zavedených mocenských rovnovah na poslední chvíli tak běžné a viditelné není.

Pozornost voličů by se proto od rozdávaných peněz mohla raději stočit právě tímto směrem.