Marek Šálek redaktor časopisu Týden

Zaprvé: Vyžádat si příslušnou stvrzenku, ať už pro své vlastní daňové přiznání anebo zkrátka pro pořádek.

Zadruhé: Ledabyle mávnout rukou a zacálovat bez stvrzenky, která by se beztak jenom povalovala na lednici a nakonec by skončila v koši.

Zatřetí: Využít příležitost a vyjednat si slevu. Oprava kotle za tisíc? Dobrá, bez papírů za osm set.

Tak nějak spiklenecky pomrkávám, když pronáší svou 'chcete-na-to-doklad' mantru

Přiznám bez mučení, že jsem ňouma, uvedený v kategorii číslo dvě.

Částečně mě vede dobrý pocit, že nedělám drahoty a šetřím oběma zúčastněným nepříjemné chvíle.

Zjednaný pracovník nemusí hledat příjmový doklad, razítko, propisku. Ani se omlouvat, že nám to doma zablátí či umastí, až se pohrne ke stolu, u kterého by formulář vyplnil.

No a konečně, že nemusím čekat s otevřenou šrajtoflí, než příslušný vydřiduch, za kterého údržbáře v této fázi pochopitelně považuju, konečně sesmolí těch pár písmenek a číslic.

Není to zas tak dávno, co jsem se dokonce přistihl, že na řemeslníka tak nějak spiklenecky pomrkávám, když pronáší svou "chcete-na-to-doklad" mantru.

Jako, že jsme na jedné lodi, že přece oba víme, o co jde: a sice vyšplouchnout toho třetího, čili zaměstnavatele. Ať už je to soukromý podnikatel, firma či dokonce stát.

Máme snad zbytečně krmit nenasytné kapitalisty, přebujelou byrokracii nebo dokonce zkorumpované politiky? Tuhle! To si raději plácneme na to, jak pěkně jsme to zaonačili.

Upřímně řečeno, nemám větší problém provozovat to takhle dál s osvědčenými šikuly, které dobře znám.

Vím, že relativně slušný autoopravář ze sousedství se mi odvděčí tím, že mě nenatáhne přes míru a ještě mi vcelku ochotně vysvětlí, co s mým autem v dílně vlastně prováděl.

Nebo že švagr mého kamaráda, který nám dokáže jednou spravit záchod a příště vymalovat celý byt, musí běhat po fuškách až do půlnoci, aby uživil čtyři děti.

Jenomže občas na mě dokladové zaklínadlo vybafne za okolností, které vydýchávám čím dál hůř.

Říkám si, proč takhle šidit jejich majitele a šéfy, kteří pro zaměstnance shánějí zakázky

Představte si kulturní sál nebo ledovou plochu, obojí opravené a provozované místní radnicí.

Za takovou vymoženost jsem starostovi a jeho lidem vděčný. Sál si můžeme pronajmout kupříkladu na divadlo pro děti, zahrát si pořádně hokej taky stojí za to.

Hodinový pronájem oficiálně stojí, řekněme, dvě tisícovky.

A když je to bez dokladu, mohou peníze za užívání obecního majetku spadnout do kapsy filutovi, který se sice stará, aby tam bylo teplo, čisto, bezpečno, je i docela milý, nicméně pobírá řádný plat a není důvod mu jej zvyšovat násobkem průměrného denního příjmu.

Jsem už senilní čtyřicátník, který neví, která bije? Nejspíš ano. Vždyť stejný soucit jako s radnicemi začínám mít i se soukromými firmami.

Říkám si, proč takhle šidit jejich majitele a šéfy, kteří pro zaměstnance shánějí zakázky, platí jim nezbytnou administrativu, možná i sociální pojištění. Nezaslouží si takoví podnikavci větší pochopení než vyčuraní služebníci?

Stačí vlastně maličkost: chtít po nich doklad a doufat, že nám to jejich nadřízení jednou "vrátí".