|
Dýdžejem po deseti letech | |||||||||||||||||||||||||||||||
V adventním čase vánočních večírků mě potkala cenná zkušenost. Po letech, snad po osmi nebo deseti, jsem byl zase na chvíli dýdžejem. Tedy ne tím, který za dvěma talíři gramofonů míchá taneční beaty, ale prostým neškoleným jedincem, který přijal odpovědný úkol pouštět lidem pár hodin písničky za účelem tance a rozproudění neformální zábavy. Člověk se při tom dočká různých překvapení: třeba když mu do jeho žíznivé klece donese sám od sebe pití ten, od koho byste to nečekali. Ale nejzajímavější překvapení, jak to tak bývá, přinesla sama hudba. Když jsem v první polovině devadesátých let pouštěl hudbu třeba na festivalech FAMU, měl jsem ambici být zábavný a při tom navýsost originální. V důsledku toho tančící publikum podstupovalo opakovaně srážku s hudbou, kterou už nějaký čas neslyšelo, ale atak na paměť a city to byl mocný. Ze supraphonských alb prýštily hlasy Vondráčkové, Neckáře, Zagorové, Olympiku, Petry Janů i zapomenutých hvězdiček Jany Robbové nebo Valerie Čižmárové. O normalizační pop v letech po převratu opravdu nebyl zájem a publikum nepotřebovalo komentář: pouštět takovou hudbu byl absurdní vtip, snesitelnější pro ty, kterým ta režimem odsouhlasená hudba podmalovávala dětství. Při tanci jsme tehdy stíhali propadat údivu: recitativy Jiřího Korna, Štaidlova aseptická erotičnost, tajemný cizinec Drupi - jak toto všechno mohlo získat tak populární postavení bez použití násilí? Možná tam nějaké opravdu bylo. I ti, kteří neznají kult hovadnosti, kterému holdovali Voskovec s Werichem, cítili, že se vznáší ve vzduchu: náklonnost ke kýči, proti kterému netřeba nasazovat těžké zbraně, zesměšňuje se sám. Na počátku devadesátých let se zdál slaboučký, bez síly, méně nebezpečný než čepice byvších okupantů, které byly tehdy za pár stovek hromadně na prodej a k beztrestnému naražení nakřivo na hlavu. Z jakéhosi sentimentu a důvěry ke starému osvědčenému vtipu jsem i tentokrát vzal s sebou pestrobarevnou edici Hity Supraphonu. Disky mi ale zamrzaly v rukou. Svůj omyl jsem pochopil z pohledů do tváří tanečníků: někteří byli trochu zklamaní, někteří se bez hnutí brvou společensky bavili. Z reprobeden už nezněl absurdní humor, kterému se můžeme společně smát. Pouštěl jsem poněkud nudně to, co zní denně z veřejnoprávního rádia a komerčních médií. Takový dýdžej už nepůsobí jako provokatér, spíš si o něm můžete myslet, že se přidal na stranu vítězů a veze se na vlně popularity. Pokud jste před dvanácti lety nabídli publiku šlágr Hany Zagorové Já se vznáším, já si létám nadzvukovou rychlostí, byli jste automaticky pokládáni za pošuka - pro jedny zábavného, pro druhé už trochu nebezpečného. Dnes si o tu píseň přišel někdo z publika sám poprosit. Pokud tehdy byly některé známé melodie typu Duhová víla vítané výbuchem smíchu, teď to byl výbuch bujarého nadšení. Říká se, že kontext znamená v hudbě nesmírně moc. Zkouším pochopit, co mi v tomto případě doba a její proměny ukradly. Je to, řekl bych, víc než jeden vtip. Čas, kdy se náhodné publikum beze slov shodlo s dýdžejem na tom, že nesmysl je opravdu nesmysl, už vypršel. Ale možná je pošetilé smát se starým lokálním hvězdám, když je tolik lidí k něčemu potřebuje. Bulvární paměti Ladislava Štaidla v těchto dnech slavnostně křtí premiér Paroubek. Doba opravdu nepřeje absurdnímu humoru, realita je prostě větší hardcore. |
| |||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||