Adam Drda analytik BBC

Na tom není nic zvláštního, naopak, proč by neměl mít řádnou předsednickou funkci, když de facto předsedou stejně je.

Na první pohled navíc ohlášený partajní sjezd měsíc před volbami vypadá docela sympaticky: lidé mají rádi, když se nejvýše postavení politici nechají "přezkoušet" a dají najevo, že se nebojí rizika.

V Paroubkově případě je to jistě třeba brát s rezervou, nebezpečí od spolustraníků se jeví jako takřka nulové.

Premiér ale taky slíbil, že pokud ve volbách ČSSD nezíská třicet až pětatřicet procent hlasů, tak rezignuje, což už trochu odvážné je a bylo by nespravedlivé to Paroubkovi upírat.

Do vlády přivedl vlastní lidi, udělal z nich volební lídry, zavděčil se jako muž, který se nebojí postavit prezidentovi

Jenomže tohle všechno jsou vpodstatě podružnosti, záležitosti spíš formálního rázu. Podstatné je, jak Paroubek svou stranu vede, co s ní provádí a jak na to ČSSD reaguje.

Když byl předsedou Vladimír Špidla, bralo se to všeobecně tak, že má sice vysoké intelektuální schopnosti a je zásadový demokrat, ale scházejí mu nezbytné vlastnosti politického vůdce: ráznost, umění rychle se rozhodovat, schopnost postavit stranu do latě, touha po moci.

Zdá se, že u Jiřího Paroubka je to úplně obráceně.

Sociální demokracii ovládl velice šikovně. Zjistil to, co Špidla odmítal pochopit, totiž že různým kverulantům - jako je tzv. levicová frakce - se nemá ustupovat, ale mají se "usadit".

Měl to ovšem snazší, podpořil ho guru všech reptalů Miloš Zeman.

Paroubkovi taky došlo, že po katastrofálním neúspěchu Stanislava Grosse už strana nemá jinou šanci než jeho - a bezezbytku to využil, začalo platit nepsané heslo "kdo nejde se mnou, jde proti sociální demokracii".

Do vlády přivedl vlastní lidi, udělal z nich volební lídry, zavděčil se jako muž, který se nebojí postavit prezidentovi.

A protože není idealista a neměl žádné iluze o české společnosti, začal provádět lidovou politiku, která podle všeho zabrala: příklad za všechny je ohlášená spolupráce s komunisty, jíž se Paroubek nebál, protože tušil, že mu v Česku neuškodí, spíš naopak.

K tomu všemu dokázal paralyzovat ODS, která se nechala ukolébat jeho neschopnými předchůdci a projevovala se převážně v přepísknutých slovních útocích.

Nakonec se Paroubek stal takřka dokonalým pánem strany a ústřední výkonný výbor mu odsouhlasil, že může - se souhlasem předsednictva, které za ním už teď stojí jako jeden muž - škrtat v krajských kandidátkách.

To je mnohem vážnější věc, než by se mohlo zdát, do rukou jednoho člověka, který bude nepochybně s velkou slávou v květnu potvrzen jako vůdce (spolu s lidmi, kteří mu jsou oddáni), se dostává daleko víc moci, než by v nich mělo být.

Nakonec se Paroubek stal takřka dokonalým pánem strany a ústřední výkonný výbor mu odsouhlasil

Paroubek si tak může do budoucna vytvářet prostor pro to, aby odstranil politiky, kteří nějakým způsobem selhali, ale taky své názorové oponenty.

Sociální demokracie zatím přijímala všechny jeho kroky automaticky. To ale není normální, je to projev hluboké krize.

A má-li mít ČSSD jako demokratická strana smysl, musí se v ní spíš dřív než později najít lidé, kteří budou schopni se Paroubkovi postavit a jeho názory zkoumat a kritizovat. Klišé praví, že "demokracie je diskuse".

Premiér dosud nepředvedl nic jiného, než inklinaci k tvrdé vládě (stačí vzpomenout na CzechTek a zásah proti VZP), schopnost ovládat mocenské techniky a taky omezený pohled na politiku jako na disciplínu, jejímž hlavním smyslem je podporovat ekonomický růst.

Přejí si sociální demokraté, aby se zrovna z tohohle stala jejich "dlouhodobá podstata"?