Ondřej Štindl analytik BBC

Úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka ale v rozhovoru pro páteční Hospodářské noviny naznačil, že po volbách by pro jeho stranu bylo první alternativou vyjednávání s občanskými demokraty a lidovci:

"Začneme jednat s ODS, s lidovci, jestli s nimi najdeme programovou shodu. Pokud vyhrajeme volby, pak samozřejmě základem vládního programu musí být program ČSSD. A bude záležet na ODS či lidovcích, zda nabídnou takové kompromisy, aby vláda mohla být sestavena."

Mohlo by se zdát, že v poslední době nepříliš viditelný úřadující předseda se tak snaží vystoupit ze stínu volebního leadera a premiéra Jiřího Paroubka, který v posledních měsících působí dojmem, že se bez jeho vědomí a svolení nepohne ani vlas na hlavách českých sociálních demokratů.

(...) Zkušenost velí nikdy nepodceňovat, řekněme, elasticitu tuzemských politiků

Ten rozpor mezi slovy Bohuslava Sobotky a Jiřího Paroubka ale asi je jenom zdánlivý. Velkou koalici přece zdaleka nevylučuje ani předseda vlády. A navíc to, co Paroubkovi kritici popisují jako sbližování se s komunisty, není nějaký ideologický pohyb.

Předseda vláda jen dává najevo, jak s oblibou říká, "ideologickou nepředpojatost", to, že se bude za všech okolností schopen jaksi zařídit. A v rámci té "neideologičnosti" je naprosto logické, že si nechá otevřené cesty doleva i doprava.

Samozřejmě, že v tuto chvíli může propast mezi sociálními a občanskými demokraty vypadat jako nepřekonatelná.

Stačí si vzpomenout na všechny ty - někdy skutečně hrubé - invektivy, které si příslušníci obou stran vyměnili v souvislosti se situací ve Všeobecné zdravotní pojišťovně, nemluvě o trestních oznámeních.

Jenomže zkušenost velí nikdy nepodceňovat, řekněme, elasticitu tuzemských politiků.

Navíc předseda ODS Mirek Topolánek už celkem jasně řekl, že v případě, že volební výsledek jeho straně nezaručí možnost sestavit vládu, nebude lpět na setrvání ve funkci.

K moci by se tak ve straně mohli opět dostat lidé, kteří si už vyzkoušeli spolupráci se sociálními demokraty v dobách opoziční smlouvy. Své zkušenosti s velkou koalicí má z pražského magistrátu i Jiří Paroubek. Lidé se možná ještě budou divit, jak jim to spolu bude hezky klapat.

Církve proti eutanázii

Představitelé tří monoteistických náboženství zastoupených v české populaci vystoupili v pátek proti eutanázii. Nový trestní zákon podle nich tím, že "usmrcení ze soucitu" popisuje jako specifický trestný čin, na který pamatuje o hodně shovívavější sazbou než v případech jiných typů úmyslného zabití, je krokem k jakési plíživé legalizaci eutanázie.

Je to užitečné vystoupení už z toho důvodu, že o otázce přípustnosti eutanázie se u nás nijak zásadní diskuse nevede a pokud už někdy to téma někdo zvedne, občas příspěvky trpí neujasněností pojmů například nerozlišují mezi eutanázií aktivní a pasivní.

Diskuse o eutanázii by neměla ustrnout jenom u zásadních principů, které do ní vnášejí křesťanské církve a židovská a muslimská obec

Na druhou stranu - diskuse o eutanázii by neměla ustrnout jenom u zásadních principů, které do ní vnášejí křesťanské církve a židovská a muslimská obec.

Ne snad, že by se ty principy měly nějak obcházet - koneckonců jsou skutečně zásadní. Jenže výsledek takové debaty je už do určité míry předem dán tím, v jakém zákopu kdo stojí v současných - jak se říká v Americe - kulturních válkách.

Jedna strana se utvrdí v tom, že představuje zastánce pokroku, kteří prosazují lidskou svobodu a důstojnost proti zuřivému odporu předpotopních tmářů. Ta druhá bude mít o pár důvodů víc k tomu, aby se vnímala jako poslední hráz proti rozmáhající se kultuře smrti nebo rovnou nějakému novodobému nacismu.

Jenomže eutanázie také přináší řadu praktických problémů a to jak v té jaksi "ideální" podobě, kterou by jednou chtěli uzákonit její stoupenci, tak v té podivně kompromisní formě, kterou zavádí nový trestní zákon.

Debata o smrti na požádání by se tak neměla týkat jenom zásadních filosofických konceptů ale třeba toho, jaké důsledky by zavedení eutanázie mohlo mít v rámci českého systému, za jednu z jehož slabin se považuje i nedostatek schopnosti nebo i ochoty lékařů komunikovat s pacienty odpovídajícím způsobem.

Jak by se ten zdravotnický systém vyrovnával s tím, že hypotetická volba smrti by byla z jeho hlediska nesrovnatelně levnější než rozhodnutí vydržet až do konce.

Do jaké míry lze ochránit zájmy těch, kteří eutanázii volit nebudou i v situaci, kdy by to tak třeba zdravotnickému personálu připadalo rozumnější. A třeba co konkrétně se v kontextu umírání myslí výrazy "svoboda" a "důstojnost", která debatě o eutanázii na obou jejích březích dominují.

Štaidlovi 'kmotři'

Významný autor a impresário české populární hudby posledních několika dekád Ladislav Štaidl napsal další knihu vzpomínek. Ta první obsahovala různé pikantnosti z autorovy postele a několika dalších lůžek, pár zlomyslných denunciací, větší množství úvah o úloze Ladislava Štaidla v dějinách a další informace o pohybu v zákrutách jeho mysli. V anoncích na pokračování autor slibuje další porci téhož.

Schopnost Ladislava Štaidla přilnout k jakémukoliv politickému establishmentu je svým způsobem, když už ne obdivu-, tak alespoň pozoruhodná

Zesnulého ministra o tomto víkendu nahradí ještě vyšší šarže - předseda vlády Jiří Paroubek. Schopnost Ladislava Štaidla přilnout k jakémukoliv politickému establishmentu je svým způsobem, když už ne obdivu-, tak alespoň pozoruhodná.

A je pravda, že zatímco jiné celebrity české normalizace, jsou ve vztahu ke své minulosti spíše upejpavé, Ladislav Štaidl v tom ohledu projevuje spíš jistou hrdost. Nakonec - pokud jde o tu schopnost zařídit se - by si s premiérem mohl celkem rozumět.

Jejich spojení na jeden večer tak představuje hezký příklad symbiózy mezi politikou a estrádním uměním - podobně jako společné turné předsedy vlády a herce Jiřího Krampola. Politici se mohou hřát v lesku popularity umělců středního proudu, ti zase od politiků získávají potvrzení jakési vážnosti a relevance.

Jak se zpívá v jedné ohrané písničce: "a všichni dohromady uděláme moc." Není ale tak dávno doba, kdy by spojení předsedy vlády s představitelem, řekněme, štaidlovské kultury, přimělo docela dost lidí, aby alespoň povytáhli obočí.

Dnes už ale v sobě jen málokdo najde sílu se v takové souvislosti pohoršit. Pokrok, zdá se, nelze zastavit.