Ondřej Štindl analytik BBC

Proevropsky orientovaná část veřejnosti tedy může snadno podlehnout dojmu, že už má Václava Klause - alespoň pokud jde o unijní věci - jednou provždy přečteného a jeho myšlenkami z toho důvodu není nutné se příliš zabývat.

Prezidentovo pondělní vystoupení ke vztahu Česka a společné evropské měny si ale pozornost zaslouží.

Jistě se dá říci, že splnění maastrichtských kritérií - třeba pokud jde o schodek veřejných financí - by české ekonomice a rozpočtu tak jako tak prospělo, bez ohledu na to, zda se jím přijetí eura přiblíží nebo ne.

Politická debata o významu přijetí společné měny se ovšem moc nevede a z tohoto hlediska přitom situace nemusí být úplně jasná.

Do jaké míry se Česko může spolehnout na férovost řízení mechanismu společné měny?

Jaký význam by mělo přijetí společné měny, pokud by v okamžiku, kdy nastane, zůstaly třeba evropské trhy uzavřeny pro české pracovníky a firmy?

Do jaké míry se Česko může spolehnout na férovost řízení mechanismu společné měny?

Mezi ty "těžké váhy", které si mohou vynutit případné přimhouření očí, jistě patřit nebude.

Ledacos se v Evropě teď musí promýšlet znovu. Proč by to neměla být otázka společné měny a jejího přijetí novými členskými zeměmi včetně Česka?

Jakkoliv je v současné době asi pravda, že přijetí eura by pro Českou ekonomiku znamenalo vzpruhu, bylo by dobré definovat bod, za nímž už tohle tvrzení platit přestává.

Česko a další nové členské země mají prostě tu smůlu, že do unie vstoupily v době, kdy v přeneseném i doslovném smyslu "zlaté" časy už skončily.

A hnací silou jednání nejsilnějších zemí se stává - jak poslední dobou z východu unie často zaznívá - národní egoismus.

Dosažení nějakého smysluplného kompromisu se v takové situaci stává čím dál těžší. Potvrzují to i debaty kolem nové rozpočtové perspektivy.

Asi není nic překvapivého na tom, že jako relativně schůdná varianta se Britům jeví šetření na nových členech

Pro všechny přijatelný návrh by musel splnit podmínky zároveň dost možná nenaplnitelné - nesáhnout Francouzům, Španělům, Irům a Portugalcům na společnou zemědělskou politiku, Britům na rabat, novým členům na peníze na rozvoj a zajistit, aby všichni ušetřili.

Asi není nic překvapivého na tom, že jako relativně schůdná varianta se Britům jeví šetření na nových členech.

Třeba se jim podaří některé z nich přesvědčit, Jiří Paroubek se už v pátek nechal slyšet, že varianta "méně peněz, ale dostupnějších a využitelnějších k více účelům" jim v zásadě není proti mysli.

Třeba ji noví členové nakonec přijmou, zvlášť, když je Tony Blair přesvědčuje o tom, že nepřijetí současného návrhu jen otevírá dveře návrhům příštím a z hlediska nových členů horších.

Bez ohledu na to ale další kolo rozpočtové debaty nemůže mezi novými členy nepůsobit zklamání - ve chvíli, kdy společná zemědělská politika dál neúměrně zatěžuje evropské finance, působí každá snaha ušetřit někde jinde disproporčně až pokrytecky.

Rozpočtová debata možná alespoň poodkryje podobu Evropy příštích let, možná že by nové členské země tomu, co během těch let uvidí, měli přizpůsobit i svoje současné představy o přijetí společné měny.