Zdeněk Lukeš historik architektury

Komunisté naprosto nemají žádné moje sympatie, ale jako svědek těch překotných událostí na konci roku 1989 vím, že něco takového bylo tehdy nemyslitelné, na to tu lidé nebyli vůbec připraveni a tak radikální čin by veřejnost tehdy bohužel nepřijala.

Jen mne překvapilo, že s takovými názory může pravidelně cestovat do různých exotických zemí. Po převratu vyšlo najevo, že byl agentem StB

Vždyť stačilo, že kněz Václav Malý poslal z legrace z tribuny Sparty při jedné z manifestací na Letné pro Husáka sanitku a už následovala hysterická reakce studentů, kteří chtěli vystoupit z OF!

Nakonec zůstali, ale Malý už nemohl konferovat další manifestace. A to byli studenti, ti nekonvenční radikálové!

Je třeba si připomenout, že v KSČ bylo před "Sametovou revolucí" půldruhého milionu lidí, že i řada nekomunistů spíš očekávala nějaké pozvolné změny ve stylu Pražského jara 1968 a málokdo tušil, jak překotně půjde vývoj kupředu.

Ostatně i ve vedení OF měli nejsilnější slovo postkomunisté. Možná byla příležitost později, nevím, ale přišlo dělení Československa a další události.

Tou dosti agresívní rétorikou lidí, kteří teď - po 16 letech - vědí nejlíp, jak se to mělo tenkrát všechno udělat, jsem zaskočen.

Vybavuji si při té příležitosti tři ryzí antikomunisty, které jsem potkal ještě za "totáče", v letech normalizace.

Ten první stále udivoval mne i mé přátele odvahou, s jakou se víceméně veřejně vysmíval režimu a s jakou tvrdostí o něm hovořil.

Jen mne překvapilo, že s takovými názory může pravidelně cestovat do různých exotických zemí. Po převratu vyšlo najevo, že byl agentem StB.

Další nepřítel režimu vystupoval se svými stanovisky méně otevřeně, jen ve společnosti lidí, které dobře znal. I tak mi jeho odvaha imponovala.

Ale jen do té doby, než jsem se dozvěděl, že je v KSČ. Ten? To není možné, vždyť kritizuje funkcionáře a vypráví nám protistátní vtipy, byl jsem tehdy pobouřen.

Pod jinou značkou zůstanou stejné tváře a stejný program, možná jen trochu uhlazený

Přesto jsem se našeho známého zeptal a čekal, že zlou pomluvu vyvrátí.

"A to myslíš, že bych se dostal tak vysoko, kdybych nebyl v partaji? Samozřejmě té ideologii nevěřím, jsem vlastně skrytý odpůrce režimu", vysvětlil mi tehdy svou životní filosofii ten člověk s postavením v jakési instituci, o níž jsem neměl ani ponětí.

A ten třetí antikomunista? Ten - vlastně ta - byla pravá, nefalšovaná, což jsem si po předchozích zkušenostech opatrně ověřil.

Ta dáma skutečně komunisty nenáviděla bytostně celý život, není ani divu, dost jí a celé její rodině zatápěli.

Obdivoval jsem ji, ale jen do okamžiku, než mi důvěrně prozradila, že komunismus vynašli židi, aby se zmocnili vlády nad světem.

Oči jí přitom mocně plály. Samozřejmě že vím, že byli další antikomunisté, lidé těžce postižení totalitou, nechci tedy zevšeobecňovat.

Jsem však od té doby dost opatrný na razantní rétoriku takzvaně "z odstupu".
Stejně podezřívavý jsem ale i vůči některým dnešním radikálům z levé strany spektra, mezi nimiž nechybějí ani bývalí straníci.

Jako mladí sice totalitnímu režimu sloužili, ale pak z toho vystřízlivěli.

Podezřívám je, že jim nejde o zákaz nenávistné ideologie, ale spíš o to, aby se dnešní KSČM nějak hezky přejmenovala, třeba na Stranu demokratické levice, či Demokratickou stranu práce.

Pod jinou značkou zůstanou stejné tváře a stejný program, možná jen trochu uhlazený. Komunisté tedy zmizí, ač vlastně nezmizí, a máme tu novou partaj pro koalici…

No, nevím, tahle cesta se mi prostě nelíbí…