Josef Mlejnek jr. politolog

Tak s takovouto reakcí se lze setkat čím dál tím častěji, a to nejenom v restauraci čtvrté cenové skupiny nebo v lacinějším kadeřnictví, kde by to člověk snad i očekával, ale též mezi vzdělanci a intelektuály.

To, co se označuje pomocí magického zaklínadla Há Dé Pé, sice roste, podíl výdajů na vědu a kulturu však setrvale klesá

Historia magistra vitae, historie učitelkou života, pronesl Cicero.

Pohlédneme-li však do naší celkem nedávné minulosti, zjistíme, že výše uvedená kritika našim současným politikům vlastně ještě lichotí.

Roku 1836 byl korunován poslední český král, Ferdinand V. zvaný Dobrotivý. Ferdinand, prvorozený syn rakouského císaře Františka I., nastoupil již o rok dříve na císařský rakouský trůn - po smrti svého otce, 2. března 1835, ve věku 42 let.

Bezmála čtrnáct dalších roků vystupoval při různých veřejných příležitostech jako první muž monarchie, ale skutečná vládní moc byla soustředěna v rukou tzv. státní konference, kde Ferdinanda zastupoval jeho strýc arcivévoda Ludvík a v níž měli hlavní slovo dva nejvlivnější politici té doby a velcí rivalové, kníže Metternich a hrabě Kolowrat.

Ferdinand byl totiž od dětství vážně nemocný, trpěl epilepsií a je mu vyčítána údajná slabomyslnost.

Nemoc se projevila i na jeho vzhledu, zvláště nápadná byla disproporce velikosti hlavy vůči tělu.

Měl však hudební nadání, hrál na klavír a na trubku, nadšeně se zabýval botanikou a zajímal se též o vývoj techniky. A hovořil pěti jazyky, takže za slabomyslného ho nelze označit ani náhodou.

Na druhou stranu se nedá popřít jeho flegmatičnost a omezení vyplývající z jeho zdravotních potíží.

Když roku 1848 propukla revoluce, habsburský Dům přece jen raději sáhl po někom mladším a ráznějším.

2. prosince 1848 se proto Ferdinand zřekl trůnu ve prospěch svého synovce, Františka Josefa I. "Buď hodný, rádo se stalo," řekl mu prý na rozloučenou.

Šlo pravděpodobně o nejhladší předání moci v našich dějinách - na druhém místě žebříčku "sametovosti" pak asi stojí listopad 1989.

Ferdinand se sice musel zříci koruny, avšak až do své smrti v roce 1875 sídlil na Pražském hradě.

A jelikož se František Josef českým králem korunovat nedal, stal se Ferdinand Dobrotivý, poslední korunovaný český král, pro mnoho Čechů symbolem potlačované české státnosti, symbolem, jemuž často projevovali zvláštní, demonstrativní úctu.

A to navzdory jeho podivínství. Ale, znovu připomeňme, údajně slaboduchý Ferdinand hovořil pěti jazyky, věnoval se hudbě, zajímal se o nové směry v technických vědách a v botanice, podporoval rozvoj vědních disciplín.

Moci nezneužíval, penězi zbytečně neplýtval, choval se vlídně, skutečně - dle přívlastku - dobrotivě.

V zemi, jíž kdysi panoval, dnes úpadek vzdělanosti přeřvává bezduchá popmusic a její vládci mediálně jásají jak Tatrmani u totemu, když se zámožní Korejci rozhodnou postavit zde prachobyčejnou montážní linku.

To, co se označuje pomocí magického zaklínadla Há Dé Pé, sice roste, podíl výdajů na vědu a kulturu však setrvale klesá.

Takové jsou konce našeho národního obrození.

A botanika? Tu nahradilo genové inženýrství, splněný sen alchymistů, které prý zaručí, že každý bude mladý, krásný, zdravý a silný po 200 let!

Je-li něco znakem demence, pak právě tohle…