Jiří Peňás redaktor časopisu Týden

Účast měla tedy především asi společenský smysl. Lidé se mohli pozdravit, popovídat si, domluvit si nějakou práci, článek do časopisu nebo třeba večírek, jak už to mezi lidmi, kteří mají čas odpoledne chodit na demonstrace, bývá.

Původně se mělo pochodovat kolem Poslanecké sněmovny a Senátu, jenže platí zákon, podle nějž se smí demonstrovat pouze sto metrů od oněch budov. Průvod se tedy nekonal a parlament ani obecný pořádek nebyl nijak ohrožen.

Onen hlouček demonstrantů se vešel do jednoho rohu horní části Malostranského náměstí, takže to vypadalo, jako když skupina turistů čeká na svého průvodce, který si třeba na chvíli odskočil.

Šlo o kulturu. A to uznejte, že to se pak manifestuje jemně, kultivovaně a hlavně nijak masově

Byla ostatně zima, takže ani řečníci své proslovy příliš neprotahovali a za čtvrt hodiny už bylo možné jít s nějakým známým třeba na kávu.

Krotká a nenápadná forma demonstrace koneckonců odpovídala tématu protestu: šlo o kulturu. A to uznejte, že to se pak manifestuje jemně, kultivovaně a hlavně nijak masově.

Důvod, proč se těch pár lidí sešlo, je navíc trapný, bohužel hlavně a asi jen pro ty, kteří si tu trapnost uvědomují. A těch pravděpodobně není příliš mnoho a už vůbec nelze takový pocit předpokládat u politiků a poslanců: s výjimkou některých bílých vran, Táňu Fischerovou nutné jmenovat především.

Podíl kultury na státním rozpočtu České republiky letos klesl pod půl procenta, stejné, ba ještě o trochu horší, to má být v roce příštím. Většina z onoho půl procenta spolknou velké kulturní instituce a ochrana památek.

Nejhůř je na tom tak zvané živé nekomerční umění, tedy to, co vzniká tady a teď, co ze své podstaty musí být menšinové, protože nové umění je vždycky nejdřív jen pro pár lidí. Jenomže právě tím, že existují experimentátoři a zaujetí amatéři, liší se živá společnost od duchovního skanzenu či rovnou od hřbitova.

Nic tak hrozného se však neděje. Český a moravský lid je gramotný a někteří pořád ještě čtou knihy, kterých stále vychází dost. Určitá část populace chodí i do divadel, která kupodivu stále hrají, a pokud má herec roli v seriálu nebo v reklamě, tak se taky uživí.

Filmy se točí, i když to většinou není žádná velká sláva, ale nepovídejte, že si filmaři někde nějaké peníze neseženou, na co jsou sponzoři.

Redaktoři kulturních časopisů sice mají platy odpovídající nekvalifikovanému pomocníkovi ve stavebnictví (nic proti nim), ale to je přece jejich věc, když je to baví, jinak by to asi přece nedělali.

Však nikdo hlady neumírá, a pokud snad třeba jeho rodina ano, pak přece mohou přece dělat něco jiného

Však nikdo hlady neumírá, a pokud snad třeba jeho rodina ano, pak přece mohou dělat něco jiného, třeba jít prodávat vysavače.

Vyspělá Evropa dává na kulturu standardně jedno procento ze svých rozpočtů. Lze z toho vyvodit, že jsme o polovinu méně kulturní zemí než třeba Finsko nebo Slovinsko, což je vskutku poznat, když se tam člověk ocitne.

My si ale myslíme, že naše kulturnost je mimořádná a na věky zajištěna, protože tu stojí Karlštejn, Karlův most a selské baroko, na čemž nám přísluší jen ten konkrétní podíl, že to nenecháme spadnout.

Máme to ostatně pro turisty, kteří u toho nadšeně vzdychají, čímž nám naši kulturnost potvrzují. Prodáme jim k tomu pivo a folklórní suvenýry a pokud je neokrade nějaký nekulturní taxikář, cizinci odjíždějí spokojeni a plni kulturních zážitků. A na to to půl procento bohatě stačí.