Adam Drda analytik BBC

Sdílí ho většina politiků a menší část publicistů. Patří do něj například cokoli, co se týká sudetských Němců a Benešových dekretů.

Zvyková poučka praví: setkat se někde se "sudeťáky" znamená neuvěřitelně politicky riskovat, promluvit kriticky o dekretech je hazard.

(...) je ale mnohem pravděpodobnější, že většinové společnosti jsou Benešovy dekrety fuk

O co se tahle představa opírá - kromě osobního přesvědčení vyznavačů - je nejasné, snad o názor, převládající v nejstarší generaci.

Je ale mnohem pravděpodobnější, že většinové společnosti jsou Benešovy dekrety fuk. A sudetští Němci? Ne, že by je milovala, ale rozhodně kvůli nim nebude demonstrovat měnit své politické sympatie.

Koneckonců, informační kancelář Sudetoněmeckého krajanského sdružení funguje v zemi - naštěstí - zcela nerušeně.

Spolupráce s komunisty: další horký brambor...

Dalším jevem podobného druhu je kooperace s Komunistickou stranou Čech a Moravy.

Do nástupu premiéra Jiřího Paroubka si skoro všichni politici mysleli, že komunisty lze využívat při hlasování v parlamentu, protože to není tolik vidět, ale o přímé spolupráci nesmí padnou ani slovo: lid by to poplašilo.

Paroubek ale pochopil, že procento poplašených bude výrazně nižší, než procento těch, kteří souhlasí, případně je jim to jedno. Průzkumy veřejného mínění mu dávají za pravdu: agentura STEM hlásí, že s prací politiků je dnes spokojeno nejvíc lidí od roku 2001, vládě věří 47 procent občanů.

Česká společnost prostě 16 let po listopadu 1989 není antikomunistická.

Naposledy na sebe Jiří Paroubek přitáhl značnou pozornost uprostřed týdne, když prohlásil, že by bylo nejvhodnější skoncovat s lustračními zákony, "založenými na principu kolektivní viny".

Záhy couvnul, neboť narazil na nechuť koaličních partnerů a části vlastní strany.

Ihned se objevily názory, že by zrušení lustračních zákonů nebylo v národě "pozitivně přijato".

To opět vypadá jako "nepřiměřená obava": neexistuje totiž důvod k domněnce, že by rozhodující část české společnosti byla eventuelním ukončením lustrací pobouřena.

Iluze a falešné předpoklady

Politika, založená na iluzích a falešných předpokladech, je vždycky nebezpečná. V případě sudetských Němců vede k jakémusi populismu naruby - politici do národa implantují předpojatosti, kterých by se byl dávno zbavil.

Česká společnost prostě 16 let po listopadu 1989 není antikomunistická

V případě komunistů vede k neschopnosti adekvátně se s nimi vypořádat: liberálové, křesťanští demokraté a protikomunistická část ČSSD si mysleli, že si nikdo nedovolí se s komunisty zaplést - podcenili je, nechali je vyrůst a když teď někdo "tabu" překročil, jsou zcela zaskočeni.

S lustračním zákonem to bude podobné: kdekdo ho vnímal jako všelék na vyrovnání s totalitní minulostí, který už nemusí podporovat skoro žádná další práce.

Až si většina ČSSD a KSČM usmyslí, že je třeba ho zrušit, bude s celým slavným "vyrovnávacím" procesem konec a česká pravice se na to bude koukat s otevřenou pusou.

U problému tzv. lustrací je třeba ještě setrvat. Jejich zrušení navrhli komunisté a premiér Jiří Paroubek se k nim přiklonil.

Důvody jsou následující: lustrační zákony jsou prý založeny "na principu kolektivní viny", "splnily svoji úlohu" a navíc: "Mě už to prověřování stovek lidí v mém okolí obtěžuje. Takovýto hon na čarodějnice musí přestat."

Vypadá to, že Paroubek neví, o čem mluví, ale je mnohem pravděpodobnější, že jeho argumentace je ryze účelová.

Především předseda vlády ve většině svých projevů vytváří dojem, že lustrace se týkají pouze tajných spolupracovníků komunistické státní bezpečnosti.

Lustrace jako bariéra pro estébáky

Vůbec to není pravda: lustrace znemožňují práci ve státní správě, u policie a ve vězeňství lidem, kteří vytvářeli totalitní aparát: estébákům, funkcionářům KSČ od postu okresního tajemníka nahoru, milicionářům.

Lustrace znemožňují práci ve státní správě, u policie a ve vězeňství lidem, kteří vytvářeli totalitní aparát: estébákům, funkcionářům KSČ (...)

Opravdu je vhodná doba na to, aby lidé jako třeba Miroslav Šlouf mohli bez obtíží putovat po různých postech ve státní správě, aby se estébáci, lidé zcela bezcharakterní a nedůvěryhodní, potulovali po ministerstvech jako náměstci či šéfové odborů?

Co se týká agentů StB, lustrační zákon nevychází z principu kolektivní viny. Spolupracovníkem tajné policie se člověk nerodí, ale stává.

Je přitom zcela jasné, že v řadě případů nikoli proto, že by po tom toužil, nýbrž proto, že k tomu byl nucen.

Jenomže lidský život není procházka růžovou zahradou a lidé se prostě ocitají v situacích, kdy je třeba dělat těžká rozhodnutí, která mohou mít celoživotní následky.

Totalitní režim vystavil obrovskému tlaku statisíce lidí, ke spolupráci s StB přistoupila jen menší část.

Drtivé většině udavačů v ČSR nehrozila ztráta života ani dlouhé utrpení - hrozily jim jen nepříjemnosti různého rozsahu. Obrovská spousta jich udávala kvůli osobním výhodám, brali za to peníze nebo směli mít lepší zaměstnání a životní podmínky než jiní.

Tím se nemá říct, že neexistují případy agentů StB, kteří si zaslouží soucit, ani se tím nemá vynášet nějaký generální odsudek. Autor těchto řádků vůbec netuší, jak by se pod nátlakem StB zachoval. Říká se tím jen tolik, že člověk je prostě zodpovědný za svůj život, i za ten, který žil v době nesvobody.

Hon na čarodějnice

A nakonec poznámka k "honu na čarodějnice". Agentům Státní bezpečnosti se po listopadu 1989 nestalo v českých zemích prakticky nic. Nikdo je nepronásledoval, nikdo je nezadupával do země.

Totalitní režim vystavil obrovskému tlaku statisíce lidí, ke spolupráci s StB přistoupila jen menší část

Mohli a mohou podnikat a vykonávat jakákoli občanská povolání, mohou kandidovat do zákonodárných sborů.

Pokud se obracejí na soudy s tím, že jsou v registrech tajné policie vedeni neoprávněně, soudy zpravidla rozhodují v jejich prospěch, často na základě krajně pochybných "důkazů" jako v případě předsedy komunistů Vojtěcha Filipa.

Takhle "hon na čarodějnice" nevypadá.

Jiří Paroubek nakonec obrátil, přesněji řečeno řekl, že na své argumentaci nic nemění, ale vhodná doba na zrušení lustračních zákonů bude prý až tak za dva tři roky.

Důvod je zjevný: Paroubek by ani s komunisty nedal ve sněmovně dohromady dost hlasů, postavili se totiž proti němu koaliční partneři i část klubu ČSSD. Sociální demokracie je názorově rozdělena a zrušení lustrací odmítl například úřadující předseda Bohuslav Sobotka.

To je pozitivní zpráva: ČSSD ještě úplně neresignovala a Paroubek nemůže dělat, co chce. Ona pozitivní zpráva je ale doprovázena výhrůžným premiérským konstatováním: "Musíme zjistit názor veřejnosti". V tomto směru je, jak známo, Jiří Paroubek velmi šikovný...

Alarmující bezohlednost

Ředitelka Všeobecné zdravotní pojišťovny Jiřina Musílková v pátek oznámila, že k 1. lednu resignuje na svou funkci.

Bezohledný způsob, kterým vláda proti VZP i proti Musílkové zasáhla je natolik alarmující, že se otázka její profesionality stává vedlejší

Ministr zdravotnictví David Rath tedy dosáhl svého - s velmi malou nadsázkou se dá říct, že nucená zpráva byla na VZP uvalena proto, aby z ní určití lidé a především Musílková odešli a přestali tak bránit ve vytváření stoprocentní vládní kontroly na ústavem, potažmo nad celým zdravotnictvím.

Musílková se možná dopouštěla chyb, možná nebyla dobrá ředitelka a manažerka.

Jenomže bezohledný způsob, kterým vláda proti VZP i proti Musílkové zasáhla je natolik alarmující, že se otázka její profesionality stává vedlejší.

Demokratický systém stojí na dodržování určitých pravidel - a jaksi nepočítá s tím, že se moc v jedné instituci plně soustředí do rukou jednoho člověka a jeho spojenců.

Možná je to banalita, ale kupodivu se jen málo připomíná: všeobecná pojišťovna disponuje obrovitým rozpočtem - a bude velmi zajímavé sledovat, jak se teď změní finanční toky a do jaké míry budou finančně zvýhodněni lidé, kteří jsou zájmově či osobně spjati s panem ministrem.