Ondřej Štindl analytik BBC

V očích kritiků představuje zosobnění snah legitimizovat komunistickou stranu jako plnohodnotného účastníka politického života, brát KSČM jako partaj, v jádru se nikterak nelišící od ostatních.

Jiří Paroubek nakonec možná představuje ne popření, ale naplnění odkazu listopadu 1989

To prý představuje popření demokratického převratu z roku 1989, Paroubek prý chce zemi "vrátit před listopad".

Předseda vlády se ve středu na semináři ve sněmovně proti této kritice ohradil.

Cituji: "Je Komunistická strana Čech a Moravy pro demokratický režim nebezpečná? Není. Komunisté nepřipravují revoluci, nemají skladiště zbraní... Pracují naopak v zastupitelstvech, pracují v parlamentu. No, je to nebezpečí pro demokracii? Znovu říkám, že ne. V zemi existuje absolutní sociální smír - takový tady nikdy nebyl. Ani v moskevském Kremlu nesedí Stalin."

KSČM chybí 'know how'

Předseda vlády má asi pravdu v tom, že Česku "návrat před Listopad" nehrozí, i kdyby se Paroubek po sněmovních volbách s komunisty nějak spojil.

V Kremlu skutečně nesedí Stalin, dnešní čeští komunisté dost možná ani nemají patřičné "revoluční know how".

Jejich nástup k moci před skoro šedesáti lety umožnila unikátní geopolitická situace, momentální začlenění Česka do evropských a transatlantických struktur by pro nějaký dramatický obrat v české vnitřní politice bylo asi obtížně překonatelnou překážkou.

Jenomže historie se nikdy "někam nevrací", jde dál k něčemu jinému. A premiérův smířlivý pohled na české komunisty může být předzvěstí právě takového "čehosi jiného" hotovícího se k nástupu.

Srozumitelný Paroubek

Jiří Paroubek pak v tom ohledu není nějakým osamělým hybatelem, který s nasazením všech sil své osobnosti připravuje nástup nových, respektive staronových poměrů.

A nepřesný dost možná je i obraz Paroubka jako svůdce, který manipuluje důvěřivými masami, aby dosáhl svých nekalých cílů.

Jiří Paroubek v české politice vyjadřuje postoje nemalé části obyvatel a od toho se odvíjí jeho popularita. Není oblíbený politik proto, že je schopný před lidmi zakrývat své skutečné záměry, že je dokáže zmást - naopak.

Je populární proto, že lidé - možná spíš instinktivně, ale přece - rozumějí tomu, co říká a souhlasí s tím.

Téměř dokonalý smír

Předseda vlády ve středu zdůraznil, že v Česku je v současné době tak hluboký sociální smír, "jaký tu nikdy nebyl".

Nemá velký význam čekat od dnešních komunistů to, že by nechali stát nějaké - třeba pochybné - zásady v cestě podílu na moci

Je pravda, že slovo "klid" patří v premiérově slovníku už od jeho nástupu do vrcholné politiky mezi slova klíčová.

O potřebě klidu mluvil už ve svém prvním projevu ve sněmovně, dotázán na to, jaké zemi by se Česko mělo jednou podobat, odpověděl, že Švýcarsku a Rakousku, tedy státům, pro něž je charakteristická míra klidu vysoká až umrtvující.

Klid je v Paroubkově chápání ovšem spíš než stavem ducha jakousi absencí rozruchu. Předseda vlády lidem slibuje takovou politiku, kde věci poběží hladce, aniž by se jimi někdo příliš vzrušoval.

Jsme přece Češi, tak se nějak dohodneme, říká se často. A Jiří Paroubek to dělá právě tak - s každým se dohodne, u každého také předpokládá ochotu k dohodě založené na nějakém pragmatickém základě.

Předpokládá ji také u komunistů a dost možná se nemýlí - normalizační komunistická strana přeci byla především útočištěm lidí, kteří se především chtěli mít dobře.

Nemá proto velký význam čekat od dnešních komunistů to, že by nechali stát nějaké - třeba pochybné - zásady v cestě podílu na moci.

Součástí toho klidu pak samozřejmě musí být marginalizace neklidných, a pokud jde o ni, chce být Jiří Paroubek stejně efektivní jako při dosahování dohody s těmi, kdo s ním mluvit chtějí.

Klidní Paroubkovi lidé

Současné dění kolem Všeobecné zdravotní pojišťovny docela dobře ilustruje, co mohou čekat ti, kdo budou vládou shledání problematickými nebo dokonce potenciálně nepřátelskými.

Jiří Paroubek pro uskutečnění své představy Česka jako oázy klidu potřebuje také odpovídající lidi - není náhoda, že mezi těmi, koho premiér pro vládní funkce vybíral sám, převažují nestraníci, případně lidé s rozmanitou stranickou minulostí, jako je ministr kultury Vítězslav Jandák.

Paroubka zajímají takoví spolupracovníci, kteří budou bez velkých ideologických skrupulí dělat to, co je podle premiéra potřeba.

Ministři jako Vítězslav Jandák nebo David Rath tuhle definici naplňují, přinejmenším v minulosti prokázali dostatečnou politickou pružnost a schopnost ohlídat si svoje zájmy.

Až ohromující třeba je schopnost ministra kultury zároveň přijímat možnou budoucí spolupráci s komunisty slovy tak jednoznačnými, až o něm Miroslav Grebeníček řekne, že je "frajer", a přitom odmítat kritiku ze strany antikomunistů s tím, že Jandákova otce komunisté zavřeli, tudíž mu nikdo nemá co vyčítat. Každopádně je - zdá se - účinná.

Naplnění listopadového odkazu

Lidé - nebo jejich část - po tom paroubkovském klidu prahnou.

Paroubkem zmiňovaný sociální smír je stav, kdy společnost spíš mlčí, než aby se smířila. Odpusťme si, co jsme si, teď se hlavně všichni chceme mít dobře

V tom případě jsou ochotni politikům tolerovat, že svých politických pravomocí třeba občas využijí k tomu, aby si vyřídili nějakou tu osobní záležitost, třeba že někomu dají velmi citelným způsobem najevo, že si pamatují, co o nich kdysi dávno řekl.

Ten Paroubkem zmiňovaný sociální smír je pak stav, kdy společnost spíš mlčí, než aby se smířila. Odpusťme si, co jsme si, teď se hlavně všichni chceme mít dobře.

Minulost přestane být tím, s čím je potřeba se nějak vyrovnat, ale na co je potřeba - v zájmu obecného blaha - zapomenout, už s tím neunavovat.

Dělat si to svoje a o ostatní se moc nestarat.

Mohla by tak vzniknout jakási společenská smlouva podobná té normalizační, která také dala lidem volnou ruku v privátní sféře výměnou za "nerušení klidu".

Samozřejmě s tím rozdílem, že možnosti ke starání se o sebe jsou v současné době daleko větší a že vládnoucí moc - řídící síla toho všeobecného smíru - bude studovat průzkumy veřejného mínění a do určité míry se jimi řídit.

Jiří Paroubek nakonec možná představuje ne popření, ale naplnění odkazu listopadu 1989.

Na náměstích českých měst před šestnácti lety stálo jistě hodně lidí, kteří si tu novou a lepší společnost představovali nějak takhle.