Ivan Medek publicista

Napsal jsem mu dost stručně, že jsem odejel, abych se jednou mohl vrátit. Nepochopil to. Hlas Ameriky v Americe samozřejmě neposlouchal a moji odpověď si vyložil tak, že se chci vrátit do komunistického Československa.

Věřím ale, podobně jako jsem věřil kdysi v emigraci, že ta, řekněme, neutěšená situace nemůže trvat věčně

Jako mnoho jiných emigrantů nevěřil, že se režim u nás někdy změní, a s návratem domů nepočítal vůbec. Svým způsobem jsem ho chápal.

Nikdo z nás, kdo jsme se nějak podíleli na zpravodajství do tehdejšího Československa, s osobním návratem vlastně počítat nemohl. Byla to v každém případě spíše otázka víry a naděje, rozhodně ne kalkulace.

Pak jsem jednou vyplňoval jakýsi anketní dotazník Svobodné Evropy určený emigrantům, ve kterém byla otázka: "V kterém městě byste žil nejraději?"

Napsal jsem bez rozpaků - v Praze, až tam bude slušná vláda a nebudou tam komunisté. A teď v té Praze jsem. No. Vláda je tu taková, jaká je, jak se dnes s oblibou říká. A komunisté? No.

Občas jezdím do Rakouska, kde jsem strávil mnoho let. Teprve nedávno jsme zrušili náš vídeňský byt. A teď se mě zase jiní lidé, spíš známí než přátelé, tady u nás doma občas ptají, jestli to bude rozumné. Jestli bych raději nežil někde jinde.

Cožpak prý nevidím, jak to tady vypadá? Nebyl jsem nikdy na Václavském náměstí? Nevím o komunistických setkáních na Letné?

Nečtu o miliónových podvodech, o korupci, o neschopné policii, podplácení na soudech a já nevím o čem ještě?

Naděje je podmínkou života a nutně přesahuje onen účetnicky spočitatelný realistický obzor

Cožpak jsem nikdy neviděl přímé přenosy ze zasedání poslanecké sněmovny?

Cožpak nevidím, že mezi našimi politiky už skoro není nikdo, kdo by kdy něco dělal proti komunismu?

Ale já to všechno přece vidím, slyším a čtu. Věřím ale, podobně jako jsem věřil kdysi v emigraci, že ta, řekněme, neutěšená situace nemůže trvat věčně. A že se proti ní vždycky dá něco dělat.

Vím, že se společnost bude měnit pomalu, ale doufám pevně, že k lepšímu. Jsem například přesvědčen, že se jednou lidé začnou chovat jako gentlemani, protože by jinak ve slušném světě neobstáli.

Demokracie přece není jen forma vládnutí, ale především způsob života společnosti. A myslím přitom na těch Masarykových 50 let. Jenom nevím, od kterého data je mám počítat.

Vím, že se toho nedožiju, ale kdysi v emigraci jsem také nepočítal s tím, že se dožiju pádu komunismu. Když slyším, že prý mám pro svou naději málo racionálních důvodů, musím souhlasit.

Racionální pohled vede vždycky spíš k beznaději. Jenomže ztráta naděje znamená konec, smrt. Naděje je podmínkou života a nutně přesahuje onen účetnicky spočitatelný realistický obzor.

Jinak by to nebyla naděje.