Jiří Dědeček básník a písničkář

Byli jsme spolu s makedonským hercem a zpěvákem Zafirem Hadžimanovem jedinými zahraničními hosty tohoto poměrně skromného podniku, který se odehrával v místním divadle Komedie.

Těšil jsem se, protože vystupovat v zahraničí je pro mne přece jenom pořád svátek, navzdory otevřeným hranicím a neohraničeným možnostem.

Těšil jsem se, že uvidím něco divokého, něco, na co u nás vůbec nejsme zvyklí a co by český divák, kdyby mu to bylo předloženo kupříkladu v jeho televizi, rozhořčeně odmítl.

Moje vzrušené očekávání bylo způsobeno dávnou vzpomínkou ještě z totalitních časů, kdy jsem se svým šedivým pasem nikam jinam nežli do Jugoslávie nesměl.

(...) Měl jsem dojem, že jsem se kouzlem ocitl v PKOJF na nějaké populárně písničkové soutěži koncem padesátých let

Jednou jsem tam na návštěvě u přátel viděl v televizi slavnou kapelu Bijelo Dugme.

Roztomile zdivočelí muzikanti na obrazovce nemilosrdně parodovali jugoslávskou hymnu a navíc vystupovali oděni pouze do silonových dámských punčocháčů s prostřiženými otvory.

Dívala se i maminka mých přátel, učitelka na základní škole, i tatínek, plukovník jugoslávské armády.

Oba se dobromyslně usmívali, pokyvovali hlavami a říkali, jaká je dneska s těmi dětmi legrace.

Představoval jsem si, jak by asi takový koncert prošel u nás, kdyby byl ovšem vůbec povolen (psal se rok 1986). Ještě pár let potom jsem Jugoslávcům jejich toleranci velmi záviděl...

S touto vzpomínkou jsem tedy nedávno usedal do téměř vyprodaného sálu divadla Komedie, abych si poslechl šansoniéry, kteří budou účinkovat v první půli; na mě měla přijít řada až po přestávce.

A jako před dvaceti lety - Záhřeb mě znovu překvapil!

Už jsem jen čekal, kdy přijde Rudolf Cortés, Jiří Vašíček nebo Milan Chladil, aby večeru nasadili korunu. Přišli, ale jmenovali se jinak

Jak na pódium přicházeli jeden za druhým šansoniéři a šansoniérky Záhřebské školy šansonu, nabýval jsem utkvělého dojmu, že slyším stále jednu a tutéž písničku, jen v nepatrně odlišných aranžmá, ba ani slova se příliš nelišila: byly tam pokaždé růže, ty a já, láska a moje země.

Celá první půle večera byla dramaturgicky až dojemně mimo cokoli, co by připomínalo šanson.

Spíš jsem měl dojem, že jsem se kouzlem ocitl v PKOJF na nějaké populárně písničkové soutěži koncem padesátých let.

Už jsem jen čekal, kdy přijde Rudolf Cortés, Jiří Vašíček nebo Milan Chladil, aby večeru nasadili korunu. Přišli, ale jmenovali se jinak. Publikum bylo nadšeno.

Znám bývalou jugoslávskou hudební scénu ještě pořád docela dobře, a tak jsem se o přestávce zeptal jednoho z organizátorů, proč nepozvali třeba Džordže Balaševiče, jenž by se asi co do věhlasu i pevných občanských postojů dal u nás přirovnat k Vladimíru Mišíkovi.

"Protože Balaševič je Srb," zněla odpověď. "Ale zpíval přece proti válce a měl potíže s Miloševičovým režimem," namítl jsem. "To na věci nic nemění," řekl a znechuceně odešel.

Nedělal jsem si žádné iluze, jak mohu v takové atmosféře a v takové konkurenci dopadnout, moc se mi na pódium nechtělo, ale nakonec mě zachránila dětská odrhovačka o zvířátkách: Kuna ví, kuna ví, až se z toho unaví...

Publikum se domnívalo, že jsem se vyjádřil k chorvatské měně a odměnilo mě bouřlivým potleskem.