Ljuba Václavová filmová režisérka

Hančin tatínek se opíjel v brněnské hospodě, Jančin v pražské. Hanka neměla žádnou babičku a tak ji hned odvezli do děcáku.

Janka měla jednu babičku, nemocnou, a když tu babičku odvezli do nemocnice, odvezli do děcáku i Janku.

Janka v děcáku brečela. Hanka už ne. Měla právě novou tetu a strýce. Vůbec nebyli příbuzní, ale jezdili za ní a ona jezdila k nim na neděli a na prázdniny.

Teta a strýc měli doma tři děti - jmenovali se Franta, Venda a Járinka. Janka také měla tetu a strýce.

Byli to vlastní příbuzní, ale nikdy za ní nejezdili a nikdy si ji nevzali na neděli, natož na prázdniny. Děti neměli, ale měli vilu, jmenovala se Danuška a auto jménem Mercedes.

A tady už by měl být pohádky konec a všichni by měli spolu žít vesele až do smrti. Ale to bychom nesměli být v České republice

Když Hanka odjela na neděli k tetě a strýci, Janka v děcáku brečela kvůli Hance. Hanka u tety a strýce brečela kvůli Jance. Další neděli už nebrečely, protože teta a strýc si je vzali na výlet obě dvě. Po několika setkáních pak holkám slíbili, že si je vezmou obě domů. Nejen na neděli a na prázdniny, ale navždycky.

Hanka se těšila víc na tetu, které obě už říkaly mámo a Janka zase na strýce, kterému říkaly táto a obě se těšily na Frantu, Vendu a Járinku a všichni byli rádi, že budou spolu.

A tady už by měl být pohádky konec a všichni by měli spolu žít vesele až do smrti. Ale to bychom nesměli být v České republice.

Když Hanka a Janka odjely na každou neděli a na prázdniny k nové mámě a tátovi, tety a strýcové v děcáku se radovali, že se místo nich starají jiní lidé, i když za to nedostávají žádné peníze.

Když si ale ti lidé o Hanku a Janku zažádali, přestali se vychovatelé v děcáku radovat. Kdyby se takových lidí našlo víc, mohly by se děcáky zrušit a co by pak strýcové a tety z děcáků dělali?

Ještěže jsou tady úřady. Na ty je spolehnutí. Nikdo si tam ani nevšiml, že se o Hanku tři roky a o Janku dva roky nikdo z příbuzenstva nezajímá a že by se tedy měly úřady poohlédnout po někom, kdo by si je vzal domů.

O nové tetě a strýci s Frantou, Vendou a Járinkou neměly úřady ani tušení. Ten děcák totiž byl v jiném kraji než žil Hančin táta, Jančin táta byl také z jiného kraje, teta se strýcem, kterým Hanka a Janka říkaly mámo a táto, bydleli zase v úplně jiném kraji. A ministerstvo bydlelo v Praze...

Tak si úředníci, kteří měli Hanku a Janku poslat k novým rodičům, posílali zprávy z kraje do kraje a zase do Prahy, pořád si telefonovali, mailovali - a čas utíkal. A Hanka a Janka brečely v děcáku, protože k tetě a strýci nesměly, dokud se všechno nevyřídí. A tak se Hanka začala hůř a hůř učit a Janka začala čím dál tím víc zlobit.

A tak je museli potrestat. Když se holky nechtějí učit a poslouchat, pošleme Hanku do zvláštní školy a Janku do polepšovny.

Ale noví rodiče je chtěli dál a tak úředníci si dál psali a telefonovali a mailovali. Pak se konečně úředníci dohodli o Hance a rodiče si ji mohli vzít domů. Janka zatím strašně brečela v pasťáku.

Tady by už opravdu mohl zaznít zvonec a pohádce být konec a oni by všichni šťastně žili až do smrti… ale to bychom nesměli žít v České republice

Rodiče jí posílali dopisy a slibovali, že ten den, co dostanou povolení, ji vezmou domů. A jak slíbili, tak udělali. A tak po dvou letech byly všechny děti šťastně pohromadě - Hanka a Janka, Franta, Venda a Járinka.

Tady by už opravdu mohl zaznít zvonec a pohádce být konec a oni by všichni šťastně žili až do smrti… ale to bychom nesměli žít v České republice.

Za čtrnáct dní přijela Jančina teta a mámě a tátovi odevzdala papír s rozhodnutím soudu. Jance řekla: "Co bys dělala u cizích lidí? Takovou ostudu bychom nepřežili!" a brečící a vzpouzející se Janku strčila do auta jménem Mercedes a odvezla ji do vily, co se jmenuje Danuška.

Všem se po Jance stýskalo, ale nakonec to všechno dobře dopadlo. Teta Janku za půl roku vrátila do dětského domova a když se rok s rokem sešel, byli zase všichni pohromadě u mámy a u táty. Co se do nich ale asi navždy uložilo, po té "pečlivě odvedené" hromadě úřednické práce?