Jana Franková herečka

Nemám na mysli mutující pubescenty, toulavé sídlištní uzlíčky nervů, které si nevědí rady s panelákovou nudou a dávají to všemožně najevo. Myslím mlčenlivé sběrače odpadků.

Vracíte se z práce, v křoví to šustí a dupe, myslíte si na ježka a on se před vámi najednou zjeví chlupatý chlapík s pytlem a dlouhou chňapkou, která vypadá jako čapí zobák.

Sehnutě šmejdí po trávnících, ale vleze i do šlahounovitých nepropustných remízků.

Pozorovala jsem ho, jak šikovně a důsledně to dělá, větev nezlomí a slupky vybere. Občas nahlédne do košů a popelnic, jestli ho v nich něco nezaujme (posledně to byly dětské lyže) a jde dál ze země sezobávat, co tam jiní upustili.

Leze i do stromů - onehdá tahal z koruny větrem zafouknutý igelitový pytel. Přemýšlela jsem o tom poměru: jeden blázen čistí "krajinu", kterou zaneřádilo 50 tisíc obývajících.

Ale i o tom, že za pár haléřů a bez drába-vedoucího za zády tady důsledně (a mlčenlivě) uklízí svinčík.

Právě teď, když píšu tyto řádky, si pod našimi okny někdo pohvizduje. Vyhlédnu z okna. Šlachovitý neznámý chlápek čistí zarostlé nepoužívané dětské pískoviště, jeho okolí, lavičky (nikdo na ně nesedá) a spáry mezi velkými dlaždicemi, zarostlé pýrem.

Chvíli na zemi klečí, pak motykou vykopává, jakýmsi ostrým hřebem vydloubává, u sebe má ještě koště, lopatu a v několika taškách další nářadí, srp, brousky, kladívko, nože, pilky. Občas se napije z termosky čaje, narovná záda a zase se sehne.

S úporností a zaťatostí, přihrblý, s pevným tahem zad, čistí "nedůležitá" místa, kterých si všimnou tak leda čůrající psi. A kdo dnes ve městě vůbec ví, co je to rvát se rukama s plevelem, kořínky, pampeliškami?

Leze teď pod jehličnany - a vidím v té bujné vegetaci jen jeho nohy, jako nějakého nenápadného brouka, o kterém nic nevíme, ale jeho drobná, sotva oceněná užitečnost má v řádu světa své veledůležité místo.

A zase - nikde nad ním nestojí jeho vedoucí, nikde žádný kontrolor a chlap to tady čistí, jako by šlo o vstup do královského paláce.

Vzpomněla jsem si na starého metaře pana Neifuse z rodného města. V šatech a vázance, od brzkého rána, v parnech i v zimě, kousek po kousku pulíroval náměstí. A vyhodil-li někdo z nás školáků na zem obal od nanuku, dostal od něj koštětem přes záda - byl ochráncem čistoty a zároveň jakousi mravní institucí.

Už se stmívá a chlápek pod oknem po sobě uklízí, zametá dlaždice, hadrem otírá lavičky. Je jako ten středověký kameník, který na střeše katedrály vysekával krásné ornamenty. Když se ho ptali, proč to dělá zrovna tam, když to není ze země vidět, odpověděl: protože to vidí Bůh.