Marek Šálek redaktor časopisu Týden

Letošní výročí skýtá příležitost i pro jedno novější pozorování. Pro občanské průkazy si na policii chodí děti zplozené v euforii prvních měsíců svobody.

Jací jsou dnešní patnáctiletí, takzvané děti revoluce? Protože sleduji jednoho takového výlupka a jeho kamarády dost často doma v přímém přenosu, pokusím se podělit o své dojmy.

Řeč bude o chlapcích ze středostavovských rodin, navštěvujících základní školy v solidní pražské čtvrti.

Tak za prvé, ve srovnání se svými rodiči v osmdesátých letech vypadají až nepochopitelně stejně. Vlasy do půlky zad a na sobě co nejodrbaněji působící kusy oblečení.

Na nohou plátěné kecky nebo něco na způsob vojenských bagančat. Hlavně za žádnou cenu nevypadat značkově, zazobaně, vymazleně

Manšestrová saka po otcích, kožené bundy podobného letopočtu.

Kalhoty s nohavicemi dost úzkými na to, než aby se dalo mluvit o poslední módě.

Na nohou plátěné kecky nebo něco na způsob vojenských bagančat. Hlavně za žádnou cenu nevypadat značkově, zazobaně, vymazleně.

Zasvěcení rodiče ovšem dobře vědí, že i taková snaha se může pěkně prodražit. A aby nevznikla mýlka: rozhodně to neznamená, že by hoši o svou nedbalost nedbali. Jejich ošuntělost je příliš rafinovaná na to, aby se obešla bez pečlivého ranního zkoumání šatníku či dokonce bez zrcadla.

Chlapci, kteří se nám urodili na podzim roku 1990, mají pochopitelně i jiné, hlubší zájmy, než je vlastní vzhled. Třeba poslední dobou u nás doma rabují staré vinylové desky a dumají, jak přestěhovat muziku nasbíranou během normalizační a perestrojkové éry z gramofonu do počítače.

A vyhnout se obsluze předpotopního přístroje a opruzu s deskami, které je nutné každých dvacet minut obracet.

To je pak radosti, když se ukáže, že skladbu Paranoja z roku 1982 v podání tátovy oblíbené polské punkové kapely je možné stáhnout za dolar z internetu! Hip hop je out, ať žije muzika z té úchylné doby, kdy máma s tátou byli mladí! To musel bejt hukot!

V tuto chvíli je třeba zdůraznit, že rodiče ve zde popisovaném případě nejsou zabedněnými autoritáři ani zbožňovanými idoly.

Zajímají je slova jako revoluce, nemají rádi Ameriku, někdejší česká totalita jim připadá spíš exotická než zrůdná

Řeč je o normálních dětech, které mají rodičů plné zuby. A na druhé straně o rodičích, kteří sledují svá retro-dítka s částečným znepokojením.

Zatímco oni sami se totiž ocitají blízko věku a tzv. postavení, kdy je celkem přirozené pohoršovat se nad štědrostí sociálního státu a dalším společenským nepořádkem, doma jim dorůstají voliči poněkud jiného mínění.

Zajímají je slova jako revoluce, nemají rádi Ameriku, někdejší česká totalita jim připadá spíš exotická než zrůdná.

A co hůř, štědrá sociální náruč a nepořádek jsou dítkům svobodných poměrů nade vše. Byť se zatím tato jejich politická orientace projevuje zejména přisátím k plně vybavené domácnosti a čurbesem v jejich vlastním pokoji.

Přesto jim dáváme peníze na vstupné do takových hnízd kontrarevoluce jakými jsou pražské hudební a filmové kluby, čajovny a různé benefice, kupujeme jim pribináky, pereme jim a vaříme.

Vždyť je máme rádi, ty naše levicové bordeláře, výlupky polistopadové svobody. Snad se nám to nevymstí, až půjdou poprvé volit.