Leo Pavlát ředitel Židovského muzea v Praze

Můj známý má téměř jako relikvii schovanou knížečku nazvanou "Morální profil sovětského lidu" a spolu s ní i bojovné spisky "Proti kosmopolitismu" a "Vývoz kontrarevoluce v dějinách".

Dnešní fronty na rozdíl od těch komunistických nemají už ovšem co do činění se zásadním nedostatkem čehosi - dříve vždy neomylně potřebného

Jak přibývala léta od památného listopadu 1989, proměnil se i slovník.

Kdo před očistnými změnami neměl za sebou alespoň pár let školní docházky, sotva již dnes porozumí spojení typu "výjezdní doložka" nebo "žádost o devizový příslib".

Na druhou stranu, nehledě na změnu režimu a jeho dnešní tržní zákonitosti zůstaly živé i některé typické výrazy z let skandovaných potlesků krášlících komunistické sjezdy.

Vezměme si třeba kdysi velice časté slovo "fronta", ve své době poněkud rozporně ilustrující, že socialismus je lepší než kapitalismus. "Fronta" byla konstantou každodenního slovníku, a snad proto výraz sám o sobě nebudil pozornost.

Svou barvu, vůni, elektrizující moc "fronta" dostala, až když byla upřesněna. Například ve spojení "fronta na toaletní papír". "Fronta na banány". "Fronta na knížky".

Dnešní fronty na rozdíl od těch komunistických nemají už ovšem co do činění se zásadním nedostatkem čehosi - dříve vždy neomylně potřebného, nebo alespoň obyčejného, ve svobodném světě nijak exkluzivního.

Kapitalistické fronty jsou jiné: nestojí se na zboží, kterého je ve své podstatě málo, ale naopak hodně; tolik, že ho přebývá, že nejde na odbyt. Nebo je připravené jako návnada.

Tehdy i dnes výrazná gesta, křičící ústa, grimasy. Jako by to mělo vyjít nastejno: Svoboda a levné zboží

V takových případech se vybrané kusy výrazně zlevní a novina dopředu rozhlásí. Dál už jde všechno samo.

Někdo přijde před obchod tak jako za komunistických dob za ranní tmy anebo ještě lépe, přenocuje na dohled kýženého artiklu.

Výraznou změnou oproti předlistopadovým zvyklostem zato je, že příchozí lační té či oné věci se již nestavějí spořádaně za sebe, ale s blížící se otvírací hodinou se přeskupují v dav.

Ten posléze přechází v bojové srocení a když se obchod otevře, jde o život. Zákazníci se perou, převracejí pulty, dožadují se pomoci policie, aby nebyli ušlapáni. Tak se to naposled stalo minulý týden, když nově otvírané pražské Tesco nabízelo zlevněné fotoaparáty.

Viděl jsem z té události fotografie. A náhle jsem si v duchu vybavil i snímky z doby, kdy se před šestnácti lety hroutil pod náporem tisíců demonstrantů komunistický režim.

V detailech jako by mezi těmi obrázky nebylo velkých rozdílů: Tehdy i dnes výrazná gesta, křičící ústa, grimasy. Jako by to mělo vyjít nastejno: Svoboda a levné zboží.

Důstojnost a výhodná koupě. Osvobození a další věc doma. Velice mě netěší, že se mi konec totalitního režimu připomněl právě v takovém srovnání.