Jana Franková herečka

Jak příznačné - česká média se předhání v popisu životů vyvolených a velkých bratří a na zmínku o smrti národního hrdiny se nezmůžou ani suchou zprávou.

Nicméně otázka "Na kom stojí svět?" má jasnou odpověď - na těch, kteří neváhali nasadit krk, riskovat, bojovat proti zlu a nasadit své síly.

Známá moudrost raně křesťanského spisovatele Lactantia "Bez statečnosti jsou všechny ctnosti jako vdovy" platí o generálu Babincovi jako o málokterém druhém.

Díky aktivitě Heliodora Píky se nakonec se stovkami dalších Jan Babinec dostal k československé jednotce

Jan Babinec se narodil v roce 1917 v Zaričevu, na Podkarpatské Rusi.

Po okupaci Československa se mu podařil útěk k formující se československé jednotce v Polsku, ale při ústupu, na jižní Ukrajině jej Sověti jako Rusína zajali a prohlásili za nepřítele a špiona.

Následoval transport dobytčákem: Archangelsk, pak Murmansk a doly na Vorkutě.

Dřina v přístavech, peklo gulagů; padesáti stupňový mráz, v létě hejna komárů a především nelidská robota.

Tehdy se také stalo, že vězeň Babinec "vyšmelil" s ruskými dozorci za rukavice cigaretu, balenou do novin.

A z toho "cigaretového" ústřižku se dočetl, že se v Buzuluku formuje československý vojenský sbor.

Díky aktivitě Heliodora Píky se nakonec se stovkami dalších Jan Babinec dostal k československé jednotce a účastnil se jako průzkumník bojů od Sokolova až po Kyjev.

Později prošel paradesantním výcvikem a v září 1944 byl vysazen na Slovensko jako důležitý zpravodajský organizátor v rámci SNP.

Později jasně tvrdil: "Byla to past. Rusové nechtěli, aby se Československo osvobodilo bez Ruska."

Tenkrát také Babinec vysílal do Moskvy varovné zprávy, aby se upustilo od přechodu Dukelského průsmyku.

Několik týdnů před smrtí jej ministerstvo obrany nechalo vystěhovat z penzionu pro válečné veterány

Pointu však známe - Rusové nechali na Dukle Čechoslováky vykrvácet.

Závěr války prožil u Kroměříže. Tenkrát se tam po letech sešel se svým bratrem Jiřím. Pár minut po jejich setkání byl bratr zastřelen.

Jistě by už tato Babincova životní válečná anabáze vydala na strhující román.

Ale to by se nesmělo odehrávat v Čechách, kde se po roce 1948 v životním ohrožení ocitli i ti z východní fronty, kteří nepatřili k rudým kádrům.

Čerstvě ženatý Jan Babinec uprchl přes hranice a jako instruktor spolupracoval s britskou zpravodajskou službou při výcviku agentů, kteří měli být vysláni za železnou oponu.

Nakonec zakotvil v New Yorku - na inzerát, který našel v New York Times, byl přijat k letecké společnosti PanAm, deset let také působil jako starosta Československého Sokola v zahraničí a v Radě Svobodného Československa.

Ve finále života - v roce 2002 se rozhodl vrátit do vlasti - chtěl zde spokojeně a v klidu dožít.

A jak se domov odvděčil? Několik týdnů před smrtí jej ministerstvo obrany nechalo vystěhovat z penzionu pro válečné veterány.

Důvod - hrdina se už o sobe nemůže postarat.

Několik dní před smrtí na otázku, jak by jednal, kdyby měl možnost život znovu prožít, generálmajorJan Babinec bez váhání odpověděl: "Zase bych se postavil čelem. Žádné uhýbání."