Ondřej Štindl redaktor BBC

	Některé nemocnice ve snaze zlepšit komunikaci zaměstnávají psycholoy

Říká se zároveň, že tuzemské zdravotnictví je co do výsledků léčby na slušné evropské úrovni.

Stává se ale také, že během léčby těla v nemocnici zbytečně utrpí pacientova psychika.

Je to nevyhnutelné? A co se proti tomu dá dělat?

'Jako kus masa'

Pavla Tichá se ve svých 36 letech dozvěděla, že má rakovinu v pokročilém stadiu a že šance na vyléčení je v jejím případě velmi malá.

Místnůstka asi tři krát čtyři metry přeplněná lidmi, oddělená od chodbičky, za kterou normálně chodili pacienti – tam jsem dostala za úkol se svléknout do půl těla Pavla Tichá

Léčba byla nakonec úspěšná, zároveň ale říká, že v jejím průběhu si často připadala zbytečně ponižovaná, jako - jak říká - kus masa.

S prvním náznakem jisté necitlivosti ze strany lékařky se setkala ve chvíli, kdy se dozvídala pro ni v tu chvíli zdrcující diagnózu:

"Já jsem samozřejmě zůstala sedět jako opařená. Koukala jsem na paní doktorku a říkala jsem jí, 'pane bože, jak je to možné? Vždyť já jsem vždycky byla zdravá'."

"Ona se tak na mě podívala a říkala mi: 'Ale vy jste typicky depresivní typ.' Pak už pokračovala, jak já mám teď žít ten život co nejhezčím způsobem."

K jejímu stavu se brzy poté vyjadřovalo lékařské koncilium. I tam zažila chvíle asi těžší než bylo vzhledem k situaci nutné.

"Místnůstka asi tři krát čtyři metry přeplněná lidmi, oddělená od chodbičky, za kterou normálně chodili pacienti – tam jsem dostala za úkol se svléknout do půl těla a doktoři si mě tam prohlíželi," vzpomíná Pavla Tichá:

"Já jsem chodila okolo nich – takové kolečko. Všichni se tvářili tak, že je to špatné, že jsem měla přijít dřív. Navíc vyšetření některých – speciálně paní doktorek – bylo velmi nešetrné. Člověk si nepřipadal vůbec jako lidská bytost."

Pochopení pro lékaře

Pavla Tichá se s nedostatkem empatie ze strany lékařů setkala ještě víckrát, říká ale také, že vzhledem k podmínkám, ve kterých lidé na onkologii pracují, a množství utrpení, s nímž se setkávají, má pro doktory pochopení.

Nejhorší prohřešek v medicíně je přehlédnout nemoc u pacienta, který přišel Jan Vevera

Vzpomíná také, jak jeden lékař po jejím vyléčení odůvodňoval to, že jí její situaci líčil dost jednoznačnými slovy jako horší než se později ukázalo:

"Lékaři se bojí říkat dobré zprávy. Spíš říkají to horší, aby nikdo neočekával to lepší."

"Protože když to očekává, tak když ten člověk zemře, což se může stát – třeba i na něco jiného, protože léčba je docela drsná, stalo se už, že příbuzní lékaře zažalovali." vzpomíná Pavla Tichá.

Výcvik poslů špatných zpráv

Psychiatr Jan Vevera v té souvislosti připomíná, že lékařům se není co divit, pokud někdy působí jako poslové špatných zpráv.

Jsou totiž cvičeni k tomu, aby vždy hledali tu nejhorší možnou alternativu:

"Zatímco právníci jsou trénováni k tomu hlavně neodsoudit nevinného, lékaři jsou trénováni k tomu, aby hlavně nepřehlédli onemocnění."

"To nejhorší, co se může stát právníkům, je poslat do vězení někoho, kdo je nevinný, nejhorší prohřešek v medicíně je přehlédnout nemoc u pacienta, který přišel."

"Takže lékaři jsou po celou dobu výcviku systematicky trénováni k tomu, aby zvažovali nejhorší diagnózy a od diagnóz postupovali směrem ke zdraví. V právním systému je to obráceně."

Asymetrický vztah

Jan Vevera připomíná asymetrickou povahu, jakou bude vztah lékaře a pacienta vždy mít. Zároveň ale mluví o tom, že lékařům tahle asymetrie často vyhovuje a v českých podmínkách se jí daří:

Pacient musí mít pocit, že si může vybrat, že je u doktora, který mu může pomoct. O tom ho lékař musí přesvědčit Jan Vevera

"Pro doktory je to určitě pohodlnější, ale jestli by o to měli stát, tím si nejsem jist. Musíme rozlišovat, v čem ta asymetrie je."

"Pokud ve vědomostech, tak to je v pořádku, ale pokud se asymetrie týká moci, kterou má lékař nad pacientem, tak je to určitě špatně."

"Pacient musí mít pocit, že si může vybrat, že je u doktora, který mu může pomoct. O tom ho lékař musí přesvědčit."

Studenti otevření etice

Na první lékařské fakultě Karlovy univerizty učí lékařskou etiku Jan Payne.

Myslím si, že mladí lidé jsou otevření pro etiku hrozně moc, je škoda, že je společnost pořád kazí Jan Payne

Říká, že studenti jsou přemýšlení o etice velmi otevření, často se ovšem stává, že kontakt se realitou jejich náhled změní.

Jakkoliv se tedy vztah k pacientům mění k lepšímu, je to podle Jana Paynea změna příliš pomalá:

"Občas přijde medik, já mu něco povídám a on mi řekne, že v životě to vypadá všechno daleko hůř. Takže se pak obrní do nějakého cynismu nebo lhostejnosti a pak vyjde naše snaha nadarmo."

"Myslím si, že mladí lidé jsou otevření pro etiku hrozně moc, je škoda, že je společnost pořád kazí."

Ethos lékařů

Jan Payne také zdůrazňuje, že čeští doktoři se - co do schopnosti vnímat etické otázky - od zbytku společnosti moc neliší, respektive jej v tomto ohledu všem problémům navzdory spíš převyšují.

Mnoho lékařů jedná s neúctou k člověku, ale já bych si troufal tvrdit, že lékaři pořád ještě drží ethos ve společnosti Jan Payne

"Mnoho lékařů jedná s neúctou k člověku, ale já bych si troufal tvrdit, že lékaři pořád ještě drží ethos ve společnosti," konstatuje Payne.

"Vulgarizaci společnosti vidíme odzdola až po nejvyšší špičky - jak se mluví o druhých lidech, slyšíme to od ministrů, poslanců, dalších politiků, s jakou neúctou mluví k druhým lidem, k jejich svobodnému rozhodnutí – lékaři tady ještě drží opravdu vysokou laťku."

Některé nemocnice si nedostatky ve schopnosti jednat s pacienty uvědomují a zaměstnávají třeba psychology.

Pomáhat pacientům, kteří se dostali do podobné situace, jakou sama zažila, by jednou chtěla i Pavla Tichá.