Petr Fischer analytik BBC

David Rath se vzdal prezidentství v lékařské komoře, přesně jak si přál Václav Klaus, a prezident pak bez okolků splnil přání premiéra Paroubka, aby se Rath stal kolegou jeho ministrů.

Laicky viděno jde o jasné vítězství prezidentovy vůle, přesto se premiér Paroubek této interpretaci vysmál, protože podle něj David Rath stejně počítal s tím, že z vedení České lékařské komory odejde.

Laicky viděno jde o jasné vítězství prezidentovy vůle, přesto se premiér Paroubek této interpretaci vysmál

Vítězství je to tedy dost pochybné, zvláště když premiér je pořád přesvědčen, že prezident překročil své pravomoci, neboť jeho povinností je jmenovat do funkce ministra každého, koho mu premiér navrhne.

S odhodláním Davida Ratha odstoupit z funkce v lékařské komoře to není přesně tak, jak tvrdí premiér.

Původní Rathova strategie byla jiná: přerušit svou činnost a udržet si tak případnou šanci na návrat a pokračování ve slibné kariéře.

Čí je to vítězství?

Rath nechtěl ztratit vliv na běh lékařské komory, protože ještě nebyl rozhodnut, kam budou směřovat jeho další kroky po angažmá ve vládě.

Teď už se David Rath rozhodl a prezidentova tvrdohlavost mu k tomu pomohla. Rathovým životem bude zřejmě i nadále politika a nabídka od sociálních demokratů na sebe nedá dlouho čekat, protože premiér potřebuje liberálně smýšlející talenty do příští vlády.

Prezident dosáhl svého, premiér má svého ministra Ratha, který mu bude v politice pomáhat dlouhodobě, a David Rath se konečně stal politikem

Jejich sběr už teď před volbami má premiérovi usnadnit pozici a přesvědčit voliče, že má smysl v červnu zatrhnout volební lístky sociální demokracie.

Spor mezi prezidentem a premiérem nakonec skončil ke spokojenosti všech. Prezident dosáhl svého, premiér má svého ministra Ratha, který mu bude v politice pomáhat dlouhodobě, a David Rath se konečně stal politikem, což je profese, k níž beztak řadu let tíhnul.

Stranou zůstal zájem na dohodě a na komunikaci mezi dvěma ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů; stranou zůstala také úcta k ústavě a snaha o její skutečný výklad.

Prezidentovo jasné a nezpochybnitelné vítězství tedy opravdu zas takovou výhrou není.

Překvapivá podpora

Poslanecká sněmovna zažila tento týden něco nebývalého. Poslanci všech stran se shodli na zákoně, který potom také společnými silami odsouhlasili.

Pozoruhodné na tom je, že šlo o snižování daní, které podle tradičních politických schémat levice odmítá a pravice podporuje.

Na poučky z učebnic politologie se už nedá v tomhle světě spoléhat. Levice často prosazuje pravicový program, pravice zase populistická opatření, která vždy patřila spíše k levicové výbavě.

Stavět se před volbami proti zájmům voličů, přestože jde většinou o lidi patřící tradičně k voličům středolevým, si nedovolí žádná strana na světě

České politické prostředí se z toho rozmazávání ideologií nijak nevyjímá. A tak se na začátku jednání o vládních novelách daňových zákonů pravicová ODS stavěla spíše proti, protože se jí nelíbilo, že daně budou sníženy jen lidem s nižšími příjmy.

A potom: byla tu politika nulové tolerance vůči vládě, kterou ODS dodnes považuje za úspěšnou, protože v době, kdy ji naplno praktikovala, rostly její preference.

Náhlá změna postoje ODS, kterou minulou neděli v televizi prezentoval stínový ministr financí Vlastimil Tlustý, se pochopitelně dá vysvětlit blížícím se termínem parlamentních voleb.

Stavět se před volbami proti zájmům voličů, přestože jde většinou o lidi patřící tradičně k voličům středolevým, si nedovolí žádná strana na světě.

Změněná pozice ODS může souviset i s posunem ve volebních preferencích, který tento týden potvrdila i volební prognóza agentury Factum Invenio, podle níž má ODS už jen jednoprocentní náskok a nebyla by schopna dát s lidovci dohromady parlamentní většinu.

Hon na preference

Premiéru Paroubkovi se během sedmi měsíců ve funkci povedlo obrátit sympatie velké části zhrzených voličů na svou stranu, protože ho voliči - jak ukazují průzkumy - považují za pragmatického a výkonného politika.

V takovéto situaci strategie nulové tolerance nikam nevede a voliče může spíše odpuzovat.

Pro ODS nebyl takový posun tentokrát nijak obtížný, šlo totiž o snižování daní, což je klíčový bod předvolebního programu nejsilnější opoziční strany a je spíše zcela paradoxní, že podobné návrhy v minulosti několikrát právě z důvodu nulové tolerance ODS odmítla.

ODS potřebuje zastavit stagnaci volebních preferencí a k tomu vede jediná cesta

Mnohem horší pro občanské demokraty bude nasadit přívětivější tvář v jiných oblastech - v evropské, kulturní, školské, hospodářské politice. Zejména v posledně jmenované oblasti bude ODS potřebovat změnu postoje ze všeho nejvíc.

Až doposud monotónně kritizovala vládu za obrovské zadlužování, ale obtížně se jí vysvětlovalo, jak je možné, že tak špatná hospodářská politika vede k vysokému růstu ekonomiky.

Výsledkem byl zábavný protimluv: vláda ekonomiku naštěstí moc neovlivňuje, proto si hospodářství vede tak dobře, ačkoli vládní kroky české hospodářství ničí.

ODS potřebuje zastavit stagnaci volebních preferencí a k tomu vede jediná cesta.

Ukázat veřejnosti pozitivní tvář budoucího vládce, který je kromě detailní kritiky druhých schopen nabízet vlastní rozumná, nikoli čistě ideologická řešení ze starých učebnic, kterým se už nedá věřit.

Výuka dějepisu a komunismus

Během listopadu se v českých školách objeví série dokumentů Příběhy bezpráví, mapující osudy politických vězňů komunistického režimu.

Není přece nic snazšího než předřadit novější historii podrobnému probírání bitvy u Waterloo

Akci pořádá humanitární organizace Člověk v tísni, která je přesvědčena, že na českých školách se výuce blízké historie věnuje kriticky málo času. Učitelé dějepisu to potvrzují a stěžují si společně na to, že se kvůli nízkému počtu hodin sotva dostanou k roku 1945.

Malý počet hodin dějepisu na českých školách je určitě velký problém, ale nemůže být omluvou pro absenci podrobnějších informací o zločinech komunistického režimu.

Není přece nic snazšího než předřadit novější historii podrobnému probírání bitvy u Waterloo nebo systému stavění husitských vozových hradeb u Sudoměřic.

Komunistická éra se současné české společnosti pořád silně dotýká, je to stále její přítomnost, což se třeba o Napoleonovi nebo husitech rozhodně říct nedá.

Proč si tedy čeští učitelé stěžují, když akcentace látky je jen a jen na nich?

Do očí politickým vězňům

Ještě alibističtější je argument, že učitelé nemají o komunistické éře podle čeho učit.

Chybějí dobře udělané učebnice a jiné pomůcky. K těmto nářkům není sebemenší důvod, vhodných materiálů je od roku 1989 dost a dost, stačí chtít.

Problém bude spíše v nezájmu zaobírat se politicky pořád velmi citlivou komunistickou érou

Ani učitel dějepisu přece není žádný automat, který pouze opakuje to, co mu ředitel nebo ministr nařídí.

Problém bude spíše v nezájmu zaobírat se politicky pořád velmi citlivou komunistickou érou.

Naznačuje to i poměrně nízký zájem o filmový projekt Příběhy bezpráví, který za svůj přijalo jen deset procent oslovených škol, i to, že ministerstvo školství o projekt ani nezavadilo, natož aby ho nějak podpořilo.

Kdyby laxní učitelé dějepisu, kteří mají tak špatné podmínky k práci, a ministryně školství byli přítomni zahájení festivalu a museli se dívat do očí desítky bývalých politických vězňů, možná by všechno dopadlo úplně jinak.