Jaroslav Jírů publicista

Učitelka historie-géo, tedy dějepisu, zeměpisu a jakési základní občanské výuky v lyce profesionnel, což se česky dá volně přeložit jako průmyslová škola.

Typologicky bych Helenu označil jako ženo-motor. Nemluví, ale chrlí na vás slova rychlostí kulometu. Myslí v předstihu. Vyjadřuje se přitom přesně a bez příkras, chvíli trvá, než si na to zvyknete.

Když se přistěhovala do Francie, uměla řeč jen velmi zběžně, teď ji ovládá naprosto dokonale tak, že v ní může učit.

Byl jsem u ní několikrát na jakési hospitaci a musím říci, že jsem za krátkou dobu své učitelské praxe nepoznal lepší a oddanější kantorku.

Trpělivě odpovídá na sebenevinnější a sebehloupější otázky, nikdy neztrácí klid a kázeňské výstřelky, na francouzské průmyslovce tak časté, snáší se stoickým klidem.A také realismem.

Jednou mi řekla: "Dnes mne jeden žák poslal – no ty víš kam." "A co jsi řekla?" zeptal jsem se zvědavě. "Nic," odpověděla vyrovnaně, "je mu dvacet a má takováhle ramena."

Učitel na francouzské škole musí mít někdy nervy ze železa.

Helena má velice ráda zemi, v níž žije. Trochu vystřebala její mentalitu a zvyky. Bez toho by tu nemohla učit.

Přál bych vám vidět tu její třídu, třetina arabská, třetina černá a třetina bílá. Kabáty se odhazují na lavici, během hodiny odpovídá učitel na desítky někdy dosti impertinentních dotazů.

Helena má francouzského muže, vysokého chlapíka s knírkem, který se zase cítí v Česku jako doma. Přestěhovali se oba na haciendu u Toulouse a o prázdninách cestují po světě, není snad země, kde by nebyli.

Ale Helena je i stoprocentní vlastenka. Trpělivě vykládá dětem i kolegům – ach ano – kde leží Česká republika a především je sem vozí, chlubí se Prahou i jinými místy.

Když přijede sama, stihne za několik dní pobytu neuvěřitelný počet koncertů i divadelních představení a navštíví všechny známé, jichž tu má bezpočet.

Neunikne jí nic z toho, co se u nás děje. Před několika dny mi volala a já jsem nepoznal její hlas. Ta hrdá, nepoddajná Helena plakala.

V kavárně Louvre si položila na židli kabelku a než se otočila, byla pryč. S penězi, pasem, doklady, kreditními kartami i svazkem klíčů.

Ve své vlasti byla náhle úplný žebrák. Ještě že tu má dobré kamarády. A já teď přemýšlím, jak to Helena všechno ve Francii vysvětlí. Jak ji znám, nedovedu si představit, že by se mohla přiznat k tomu, co se jí opravdu stalo.

Že jí v té Praze, milovaném zlatém městě, někdo zcela sprostě okradl.