Miloš Rejchrt evangelický farář

Nad hroby nedávno otevřeného hřbitova se i v této nenáboženské době tyčí kříže, a na pomníčcích nescházejí vyznání lásky až za hrob, leckdy zrýmovaná:

"Tělíčko nech v klidu spát, dušičkou buď s námi, musíš nad námi bdít, máme tě moc rádi. Shledáme se zas, až přijde náš čas".

Černé pásky už dneska nikdo nenosí, doma se umírá výjimečně, padesát procent úmrtí se v Praze vyřídí bez obřadu ve spalovně mrtvých těl

Zaujalo mne přemýšlivé vyznání "Děkuji Bohu, že jsem mohl žít s tebou. Zvláštní, že tvorům jako jsi ty není dopřána věčnost". Nad touto úvahou je vepsán rok narození a úmrtí, ne úplně obvyklé jméno "Toto" a fotografie.

Na fotografii se psovsky oddaně tváří bernardýn. Hřbitov na kraji města je totiž pro psy a kočky.

Vztah ke smrti se za několik desítek let značně změnil. Když mi jako ještě předškolákovi u nás v kuchyni umřela babička, chlubil jsem se kamarádům z ulice černou páskou na rukávě. Smrt byla událost, smutek se dával najevo.

Černé pásky už dneska nikdo nenosí, doma se umírá výjimečně, padesát procent úmrtí se v Praze vyřídí bez obřadu ve spalovně mrtvých těl.

Na druhé straně ale existuje v témže městě psí hřbitov, pejsci a fenky tam leckdy kromě svého psího jména mají i příjmení svého pána, a ovčák Erik z Vladivostoku nemá na hrobě obyčejný kříž jednoduchý, nýbrž dvojitý pravoslavný.

Byl jsem z toho psího hřbitova poněkud zmaten. Vždyť hned vedle je hřbitov lidský, ještě před pár lety tam byly hroby, jména a někdy i zapálená svíčka se objevila. Teď je nepřístupný, stal se z něj jakýsi podivný park minulosti, s nímž si nevíme rady.

Psi o pár metrů dál mají na hrobech své oblíbené hračky, ba i věnec z plastikových buřtů, lidé ani kytičku

Psi o pár metrů dál mají na hrobech své oblíbené hračky, ba i věnec z plastikových buřtů, lidé ani kytičku. Ale kdo ví, třeba to jinak nejde, už je to dlouho, co se na ústavním hřbitově pohřbívalo a nic nemůže trvat věčně: ani vzpomínka, ani hřbitov.

Možná je to dobře, když alespoň péči o psí hroby dávají lidé najevo, že prožili vztah plný starostí a citu, a když byl ten vztah přerván smrtí, k rozjímání o věčnosti a konečnosti zvou i druhé.

Dnes nemusí kazatelé brojit proti pověrečným básničkám typu "na dušičky vzpomínáme, z očistce jim pomáháme". Dnes jsou nebezpečí úplně jiná. Nebezpečím je životní styl, v němž za nás žijí jiní, na veškeré očišťování máme čistící prostředky, zaručeně účinnější než ty běžné, včera ještě zázračné.

Očišťování duše ale žádná reklama nenabízí, schází nabídka i poptávka. Ztratilo se povědomí o tom, že jsme tělo i duše, že vůbec jsme - vždyť my dnes ani moc nejsme, my jen konzumujeme život z druhé ruky, vzrušujeme se aférami a aférkami jiných, nebo takzvanými politickými událostmi, na které si za půl roku nikdo nevzpomene, že byly.

Kdo v této době klipovitého, reklamně útržkovitého těkání od jedné reality show k druhé je alespoň o dušičkách schopen zastavit se, rozpomenout na bytosti sobě milé, včetně těch čtvernohých, se kterými kus skutečného života prožil, kdo na sebe nechá padnout smutek z pomíjivosti a touhu po věčnosti, dobře dělá. Možná tím pomáhá z očistce své vlastní duši.