Jiří Peňás literární kritik a redaktor časopisu Týden

Vznikl již koncem šedesátých let, sdružoval nadšence jednoho slavného pražského "divadla malých forem" a v sedmdesátých a osmdesátých letech sloužil, byť s problémy, jako jakási oáza relativně svobodného kulturního projevu, alespoň v rámci tak zvané šedé zóny.

Pořádal besedy se známými umělci a publicisty, vydával texty svých obdivovaných "pánů" Wericha a Suchého, prostě konal záslužné věci.

Takže jsem se cítil trochu i poctěn, když jsem je napadl právě já, třeba někdo onemocněl nebo už tam každý byl.

Zaskočilo mě, jak byl sál, kde se beseda měla konat, plný

Zaskočilo mě, jak byl sál, kde se beseda měla konat, plný. Spíše starší lidé, mírně převažovaly ženy; z jejich výrazů bych je odhadl na středoškolské profesorky a také na to, že nemají ponětí, kdo jsem a co ode mě mohou čekat, což jsem jim samozřejmě vůbec nemohl vyčítat.

Uvedl mě milý pán, přede mě postavil láhev vína, pokládal mi takové lehce zodpověditelné otázky, třeba jsem-li původem z Prahy, jak jsem se dostal do novin, co bych jim doporučil ke čtení (to už věděli, že píšu o knihách) a tak dále.

Já jsem se snažil být vtipný, avšak ne za každou cenu, zdvořile jsem odpovídal, neskromně tu napíšu, že jsem měl chvílemi pocit, že snad někteří poslouchají i se zájmem, třeba když jsem doporučoval, ať jezdí po Praze na kole.

První část skončila, a jak to tak bývá, přišel čas na otázky. Docela jsem se těšil, i když jsem absolutně netušil, na co by se mě tak mohli ptát. Přihlásila se milá prošedivělá paní v první řadě.

Prosím vás, nás by zajímalo, co říkáte na to soudní rozhodnutí, že katedrála sv. Víta má připadnout církvi?

"Prosím vás, nás by zajímalo, co říkáte na to soudní rozhodnutí, že katedrála sv. Víta má připadnout církvi?"

Takovou otázku jsem sice nečekal, ale necítil jsem zase tak zaskočen. Paní mi přidala jako příjemně konzervativní dáma a dokonce jsem si myslel, že ji potěším:

"No, víte, já nejsem právník a nestudoval jsem právní rozbory té věci, ale rozum mi říká, že katedrála je především kostel, a ten slouží náboženským úkonům a tudíž mi připadá přirozené, že patří - chvíli jsem se nadechoval - církvi".

V tom jako bych bodl do vosího hnízda. Okamžitě se celým sálem ozvalo nesouhlasné zamručení. Tvář té paní se náhle proměnila, údivem téměř otevřela ústa.

Většina ostatních začala povykovat a rozhořčeně se rozhlížet kolem sebe. Začaly se ozývat výkřiky: Jak tohle můžete říct? Katedrála přece patří českému národu, je to symbol státu, naší státnosti. To přece nepatří církvi!

Ale ta to přece neodnese do Vatikánu, snažil jsem se ještě mírně namítat. Nic se nezmění, je to víceméně symbolická záležitost.

No právě, co mají co katolíci symbolizovat náš stát? Slyšel jsem několik hlasů najednou.

Cítil jsem, že jsem se ocitl v nečekaném prostředí. Měl jsem co dělat, abych zachoval klid

Cítil jsem, že jsem se ocitl v nečekaném prostředí. Měl jsem co dělat, abych zachoval klid.

Vám to skutečně tak vadí? Skutečně považujete katolickou církev za jakéhosi cizince ve státě?

Samozřejmě, že nám to vadí. Nevíte, jaké strašné věci církev napáchala? Vždyť to jsou tmáři, chtějí jenom majetky.

Nevěřil jsem svým uším i očím. Ti kultivovaní lidé se najednou proměnili v rozezlené, téměř vzteklé osoby, které jako by právě prošly školením vědeckého ateismu.

Nečetl jste knihu pana Mahlera o katedrále. Tak si ji přečtěte!

No právě že jsem četl, nic proti panu Zdeňkovi Mahlerovi, ale on je to propagandistický spisek plný diletantských chyb. Historik se tomu musí vysmát.

Ach jo, to jste neměl říkat, špitnul můj sympatický uvaděč. A skutečně, vřava dostoupila vrcholu.

Jakým právem tohle říkáte?! Nesaháte pana Mahlerovi po kotníky! Zařval na mě starší pán ze zadní řady.

Přece jen se na moji obranu ozvalo se několik hlasů: Vždyť přece muže říct svůj názor…

No jo, ale urážet pana Mahlera. A hájit katolíky! - vykřikl ten muž a možná chtěl ještě dodat: je to vůbec Čech?

Trochu už zajíkavým hlasem jsem pak pronesl jakési krédo: jsem špatný katolík, bohužel jen nominální. Ale jsem rád, že jsem byl aspoň pokřtěn. Zvláště, když tak vidím a slyším tu vaši nesnášenlivost.

Být katolíkem v této zemi je totiž břímě, je to vlastně odsudek k příslušnosti k vysmívané a často i nenáviděné menšině. A k té se budu rád hlásit.

Nemělo cenu v debatě pokračovat. Ti milí lidé, kteří mají rádi kulturu a své oblíbené pány umělce, se jistě považovali za slušné Čechy a jistě za totality - aspoň v duchu - odmítali komunismus.

Teď hájili prostě jen národní zájmy.

Myslím, že já ale také.