Ondřej Štindl analytik BBC

Prezident lékařské komory se ministrem zatím nestal, nicméně se jako ministr chová, podle premiéra Jiřího Paroubka je stav, kdy úřad ministerstva zdravotnictví není veden ministrem, ale jen náměstkem, dlouhodobě udržitelný.

David Rath bude rozhodovat a vicepremiér Zdeněk Škromach nebo Jiří Paroubek těm rozhodnutím dají nějaké politické posvěcení.

Vzhledem ke stupni, řekněme, pragmatičnosti či přímo otrlosti Jiřího Paroubka by se tahle prognóza třeba i mohla vyplnit. Vznikl by tím ale nebezpečný precedent a to hned z několika důvodů.

'Nebezpečný precedent'?

Jednak by se tím narušil mechanismus politické odpovědnosti. Na místě ministra zdravotnictví je v české vládě nejvyšší fluktuace, politici, kteří je zastávali, většinou celkem rychle podlehli tlaku, který na ně byl vyvíjen zevnitř systému nebo zvenčí, případně se ukázali jako ne dost dobří manažeři a nesli za to politickou odpovědnost.

Žádný z nich nezažil nějaký vzestup v politice poté, co odešel z funkce. Kdo tu odpovědnost ponese, selže-li ve funkci náměstek Rath?

Kdo tu odpovědnost ponese, selže-li ve funkci náměstek Rath?

Odejde snad z politiky Zdeněk Škromach nebo rovnou Jiří Paroubek? To asi těžko.

Možná z ministerstva odejde David Rath, jenomže jak může nést politickou odpovědnost, není-li politikem? Prodloužení současného stavu tak může znamenat, že tuzemské zdravotnictví bude po nějakou dobu fungovat jaksi mimo rámec politické odpovědnosti.

Ne že by to pro vládní garnituru nebylo svým způsobem výhodné, pro politiku a i pro zdravotnictví to ale může být neblahé.

Střet zájmů

O střetu zájmů, do nějž se dostává vedoucí činitel na ministerstvu zdravotnictví, který je zároveň prezidentem lékařské komory, se toho napsalo už hodně.

Ten střet, v němž by se Rath ocitl jako ministr, se nijak neliší od toho, v němž už je jako náměstek, jako takový ovšem nepotřebuje prezidentské jmenování. To je ovšem z principiálního hlediska vlastně jenom detail.

Ministr zdravotnictví přeci nerozhoduje jenom o zdravotnických záležitostech. Jako člen vlády hlasuje o všech exekutivních rozhodnutích, která se přijímají na kabinetní úrovni

Může se přitom zdát, že z toho střetu může těžit lékařský stav, který bude mít svého vrcholného zástupce v čele úřadu, jenž by měl prosazovat a zajišťovat práva pacientů. Lékařská komora ale má být nástrojem samosprávy a seberegulace lékařského stavu.

A co je to za samosprávu, když v jejím čele stojí vysoký státní úředník? Má to znamenat začátek nějakého nového trendu? Znamená to, že se příštím šéfem advokátní komory stane náměstek ministra spravedlnosti? Že se v čele syndikátu novinářů objeví zástupce ministerstva kultury?

A je tu ještě jeden detail. Ministr zdravotnictví přeci nerozhoduje jenom o zdravotnických záležitostech. Jako člen vlády hlasuje o všech exekutivních rozhodnutích, která se přijímají na kabinetní úrovni.

Davidu Rathovi o všem jako prvnímu náměstkovi ústava takovou kompetenci nedává. Ve vládě tedy jeden hlas chybí, což samozřejmě poměrně zvyšuje váhu těch hlasů zbývajících.

Kdyby Jiří Paroubek chtěl dohnat ten trend nastolený ministerským náměstkováním Davida Ratha až do absurdních konců, skončila by vláda jako sbor ne úplně svéprávných náměstků, který by kolektivně rozhodoval hlasováním premiéra.

Přes všechnu ambicióznost Jiřího Paroubka ho z takových spádů sice podezírat nemusíme, své inovátorské ambice by však přeci jen mohl projevovat v jiných oblastech, než je ústavní rámec výkonu exekutivní moci.

Strašák ptačí chřipky

Jsou ovšem ještě chmurnější věci než česká politika.

Během končícího týdne okupovalo první strany ještě jedno zdravotnické téma - ptačí chřipka. Čím dál častěji ovšem v médiích zaznívají hlasy, které tlumí panické nálady, jichž byly první zprávy o možné pandemii možná výrazem, možná příčinou, pravděpodobně obojím.

Média se tak mohou stát - a zahraničí se už stávají - terčem kritiky. Jakožto údajní cyničtí dealeři apokalyptických očekávání si prý mastí kapsu vyvoláváním strachu.

V některých případech to může být pravda, v jiných mohlo hrát roli nemístné zjednodušování nebo prostě neporozumění, obvyklé i při referování o věcech netýkajících se přežití lidstva jako živočišného druhu.

Navíc - nikde není zaručeno, že se ty katastrofické scénáře vbrzku nenaplní, jakkoliv tu možnost znalci nahlížejí spíš střízlivě. Pokud ale tezi, že média hrozbu ptačí chřipky třeba i vědomě přeháněla, přijmeme, dojdeme k tomu, že z takového přehánění musela mít prospěch.

"Je tohle konec světa?"

Že pro katastrofické až apokalyptické předpovědi, jak se říká, existuje trh, je o ně zájem. Proč to tak ale je? Hltají lidé slova o tom, že větší část z nich brzy zkosí jakási nákaza jenom z důvodů, řekněme, sebezáchovných?

Z části nebo možná dokonce z větší části asi ano. Je ale těžké si nevšimnout, že mezi lidmi existuje jakési očekávání přicházejících hrůz a je trochu jedno, v jaké konkrétní podobě se ty hrůzy mají začít manifestovat.

Je ale těžké si nevšimnout, že mezi lidmi existuje jakési očekávání přicházejících hrůz a je trochu jedno, v jaké konkrétní podobě se ty hrůzy mají začít manifestovat

To očekávání je společné pro západní pravici i levici. Levice vidí známky přicházejícího konce třeba v podle ní zhoubné politice západních mocností nebo ve vývoji klimatu. Stačí připomenout uklidňující palcový titulek jednoho říjnového vydání britského levicového deníku The Independent, který zněl: "Je tohle konec světa?"

Pravice mluví spíš o konci civilizace jaksi zevnitř. Společnost oslabená ztrátou tradičních hodnot a rozpadlá na sebou pohlcená poživačná individua se nutně vystavuje smrtící ráně.

Někdy až za extremistu považovaný konzervativní publicista John Derbyshire nedávno citoval slova Arthura Schoppenhauera, podle nějž "budoucnost vrhá do minulosti svůj stín".

A došel k následujícímu: "Nemůžu se zbavit pocitu, že právě teď žijeme v tom chladném stínu."

A z lidí má autor pocit, jako by se chystali na příchod čehosi neznámého, ale jistě velkého a zlého. A nahlíženo zleva i zprava je to "velké a zlé" vždycky odplata za způsob, jímž západní společnost žije. Obě strany se jen liší v názoru na to, za co konkrétně budou lidé trestáni.

A vize obou v sobě mají jakousi chmurnou logiku. Ještě, že si jeden může pro uklidnění připomenout, že život - podobně jako fotbal - nemá logiku, a že svět je - podobně jako míč - kulatý.

A že vědomí toho, že "takhle to dál prostě nejde", lidi provází už dlouhá staletí.