Jaroslav Veis publicista

Ale plné výlohy na hlavní třídě a poměr počtu bavoráků a mercedesů k ostatním autům jak známo s výší hrubého národního produktu na hlavu nesouvisejí a o tom, jak se lidem žije, nevypovídají.

Dobře si pamatuju jeden z novinových textů amerického lingvisty a radikálního levicového myslitele Noama Chomského, který někdy v půlce devadesátých let konstatoval, že v Moskvě se prodá víc luxusních aut než v New Yorku a vůbec to nemyslel jako pochvalu rozumné hospodářské a sociální politiky tehdejšího Jelcinova režimu.

Když pražští taxíkáři odrbou i primátora, co může čekat řadového Pražana v Kišiněvě?

Za spolehlivý jsem tu nepovažoval ani McDonaldovský index, v němž spotřební koš nahrazuje Big Mac.

Ceny hamburgerů byly sice na rozdíl od statistických příjmů obyvatel zcela srovnatelné s Prahou - jenže co vlastně můžeme vědět o těch skutečných příjmech.

Vždyť z Kišiněva je to jen šedesát kilometrů na hranice Podněstří, zdejšího státu ve státě, který je podle mnohých jedním z nejvýznamnějších světových center nelegálního obchodu se zbraněmi.

Každopádně, hamburgrárna pod ochrannou známkou zářících zlatých prsů matky McDonaldové prázdná nebyla a plné nakupujících lidí bylo i tržiště.

Jenže plné tržiště už nevypovídá vůbec o ničem, snad kromě toho, že půda je Moldavsku tak úrodná, že veškeré to sovětské plundrování úspěšně přežila a dál plodí jako divá.

Disproporci mezi statistikou a pohledem na ulice a obchody mohlo vysvětlit jediné: ekonomika tu asi bude hodně šedá až černá a mafie nejspíš řádí jako divá.

Docela jsem se proto obával cesty taxíkem na letiště - zvlášť když jsem se tam musel vydat ještě před rozedněním.

Ale v Praze, kde jak známo často nestačí ani jistota desetinásobku, jsem pro jistotu štěstí nepokoušel a raději z letiště odjel autobusem

V Praze - a to je město, jehož vizuální blahobyt statistickým číslům odpovídá, bych přece cizinci takové dobrodružství v žádném případě nemohl doporučit.

Když pražští taxíkáři odrbou i primátora, co může čekat řadového Pražana v Kišiněvě?

A tak jsem se pro jistotu důkladně připravil. Ze dvou nezávislých zdrojů - v hotelové recepci a od místopředsedy penklubu jsem zjistil, kolik lei těch dvacet kilometrů na letiště stojí, částku zčtyřnásobil a pln rozechvění se nechal ve půl čtvrté ráno vzbudit.

Když jsem nasedl a dveře starého peugeota klaply, oddal jsem se ponurým myšlenkám. Silák v džínovém saku za volantem mě vezl liduprázdnými ulicemi kamsi za město a já se pokoušel podle hvězd nenápadně odhadnout, zda jedeme, když už ne přímo na letiště, alespoň směrem k západu.

Když jednou zahnul ke krajnici, řekl jsem si, že dobrodružství začíná. Nezačalo, jen si srovnal zrcátko na pravé straně.

Za půl hodiny jsme byli na místě. Vyndal mi kufr a zeptal se, jestli mi ho má odnést. Kolik jsem dlužný, chtěl jsem vědět. Řekl si cenu o deset lei vyšší, než byla ta, kterou jsem znal od svých nezávislých zdrojů.

Sáhl jsem do kapsy pro svou jistotu čtyřnásobku.

Radost, že jsem si právě zachránil život byla silnější než lakota a já a řekl, ať si z toho vezme, kolik uzná za vhodné. Přidělil si z ruličky čtyřicet lei navíc. Proč si nevezmete víc? zeptal jsem se. To stačí, mávl rukou a chopil se kufru.

Fungování šedé ekonomiky člověk prostě nepochopí, řekl jsem si pak ve vzduchu, když jsem za zbytek své jistoty čtyřnásobku vybíral z duty free nabídky dobré moldavské červené.

Ale v Praze, kde jak známo často nestačí ani jistota desetinásobku, jsem pro jistotu štěstí nepokoušel a raději z letiště odjel autobusem.